Osobnost Deníku
Přečíst článek >

„Více než dvě stě dětí má každý den tři hodiny vyžití. Je potřeba, aby měli mladí lidé místa, kam chodí rádi, kde se zabaví. Tohle je mnohdy opomíjená věc,“ říká Holcman, který jako soudce rodinného práva dobře ví, o čem mluví.

Ke zlínskému fotbalovému klubu se dostal náhodou. „Chtěli jsme, aby mladší syn dělal nějaký kolektivní sport, a tak jej moje žena vzala na Vršavu,“ líčí rodák ze Skoronic u Kyjova.

Na Vršavě začínal s Marečkem

Psal se rok 1992 a v areálu tehdy správcoval Vlastislav Mareček. Spolu pak založili občanské sdružení. Zatímco Holcman se postupem času stal jeho šéfem, Mareček se vypracoval až na prvoligového kouče Zlína. Kariéru uznávaného trenéra však před rokem a půl předčasně ukončila zákeřná choroba.

„Když umřel, byla to obrovská ztráta a tragédie hlavně pro jeho rodinu. Vždyť tu po něm zůstali dva dospívající kluci. Vlasta se ale na tuto možnost dopředu chystal. Pamatoval na to, co bude po něm a snažil se je zaopatřit,“ podotýká Holcman.

Doteď si ale myslí, že Mareček mohl zůstat na světě déle. Kdyby se více šetřil. „V době, kdy ještě působil ve Zlíně, mu lékaři řekli, že kvůli své nemoci nesmí podstupovat stresy. On šel přesto trénovat do Teplic a ještě dělal asistenta u reprezentační jednadvacítky. Vlasta se celý oddával fotbalu a kromě rodiny už neměl nic jiného. Neuměl si představit, že by s ním přestal, protože jeho by nicnedělání zabilo. Fotbal pro něj byl vášní, životní potřebou. Moje štěstí je v tom, že mám vášní více,“ povídá 56letý právník.

Duda: Napiš knížku o fotbale

Jednou z nich je psaní. Holcmanovi vyšlo pět knih, převážně o folkloru a tradicích Slovácka. Čistě o kulatém nesmyslu však ani jedna. „K tomu mě vždycky nabádal Josef Duda,“ vzpomíná na dnes už zesnulého ředitele FC Tescoma. Jen v knize Trvalá bydliště najde čtenář pět stran o fotbale. „Snažím se psát hlavně o lidech. O Vlastu Marečkovi jsem napsal asi tři články. Jeden se jmenuje – Výstup nahoru, aneb Marečku, podejte nám ruku. Bylo pro mě ctí, když mi pak tři nebo čtyři lidé, o kterých bych to v životě neřekl, napsali zprávu: Jožko, čtu si ten článek a brečím jako malé děcko.“

Ke vzpomínkám na Marečka se Holcman ostatně vrací vždy rád. „Jako trenér byl komplexní, ctižádostivý a hlavně měl vůli pořád se zdokonalovat,“ uvádí na adresu bývalého trenéra české reprezentační dvacítky.

Zlínu se vždy osvědčil domácí trenér

Když se řekne Mareček, vybaví se mu také ideální kouč pro Tescomu. „Zlínu se vždycky osvědčilo, když mužstvo v první lize vedl domácí trenér,“ míní Holcman.

Chcete důkaz? Stačí se podívat na podzimní část této sezony. Valašský klub sáhl už ke třem změnám na lavičce. Josef Mazura z Brna a Stanislav Levý z Prahy na ní nevydrželi více než sedm kol a ani jeden z nich nenašel klíč k mužstvu.

Holcman hned přidává další příklad. Tentokrát pozitivní. „Před dvěma lety přišel k mančaftu za složité situace Pavel Hoftych. Pochází sice z Ústí nad Labem, ve Zlíně byl ale doma a věřím, že ještě bude. Dokázal se vžít do naší místní mentality a s týmem udělal velkou věc. Nejdříve jej zachránil a loni skončil osmý. Jsem přesvědčen, že jeho následovníkem bude Laďa Minář a v budoucnu i Marek Kalivoda. Myslím, že má všechny předpoklady k tomu, aby trénoval první ligu,“ zmiňuje současného asistenta u áčka.

Oba se znají dobře. Poprvé se sešli u třetiligové juniorky. Kalivoda jako trenér, Holcman coby vedoucí mužstva. Jejich pečeť nese historické maximum béčka v MSFL, čtvrté místo v sezoně 2004/05.

Když se před startem tohoto ročníku vrátil Kalivoda na lavičku rezervy, požádal Holcmana, aby mu opět pomáhal jako vedoucí týmu. Po kratším váhání svolil, po skončení podzimní části soutěže se však kvůli svým ostatním aktivitám své funkce vzdal.

„Kolikrát si říkám, jak mi bývá bez fotbalu dobře. Chtěl bych se od něj odtrhnout, ale ještě nevím kdy,“ uvažuje nahlas. Vzápětí však bere svá slova částečně zpět. „U fotbalu bych chtěl zůstat, ale v menší míře.“

Hlavně kvůli Vršavě. „Mám z ní radost. Jezdím si tam skoro denně aktivně odpočinout. Každý rok se v areálu něco zlepšuje. Na začátku roku by se měla rozběhnout jeho velká rekonstrukce. Chceme postavit novou umělou plochu, kde by mohly trénovat další desítky dětí a nemusely dojíždět na okrajové části Zlína, jako jsou Kostelec, Jaroslavice, Příluky,“ přeje si šéf Marečkova areálu.

Na rozdíl od trenérů z Vršavy ale nebere fotbal smrtelně vážně. „Když jsme třeba na zájezdu v zahraničí, snažím se, aby se hráči šli podívat i na památky, vyzkoušeli si mluvit cizí řečí. Myslím si, že to patří ke sportu. Nechtěl bych, aby byli jen fotbalisty. A když se jim nedaří, říkám jim: Kluci, vždyť je to jenom blbý fotbal. Trenéři pak sice zuří, ale já to neváhám použít, protože vidím, že se potom někteří uvolní,“ usmívá se Holcman.

Spojení Tescomy a Slovácka? Nesmysl!

Fotbal mu ale nepřináší jenom radost. Třeba loni na podzim jej hodně rozladily spekulace bulvárních médií o možném spojení Tescomy a Slovácka. „V první chvíli jsem myslel na žáky a dorostence, že by museli třeba odejít ze Zlína. Děti přece nesportují proto, aby při dojíždění strávily hodiny na cestách,“ diví se tomuto nápadu Holcman.

Jako nadšenému vyznavači prken, co znamenají svět, mu přijde fúze Tescomy a Slovácka stejně absurdní jako třeba sloučení divadel ve Zlíně a v Uherském Hradišti. „Mohou spolupracovat, vyměňovat si režiséry nebo herce, ale pořád mezi nimi panuje rivalita. Jsou to naprosto rozdílné typy divadel, které nelze míchat dohromady. A to stejné platí i pro oba fotbalové kluby,“ myslí si skoronický patriot.

Dělat rozhodčího ho nikdy nelákalo

Své civilní zaměstnání soudce přirovnává k fotbalovému rozhodčímu nebo k režisérovi v divadle. „Vidím mezi nimi spoustu podobností.“ Ale zatímco to druhé si už vyzkoušel, řídit zápas coby hlavní arbitr ho nikdy nelákalo.

„Rozhodčí si musí vyslechnout spoustu sprostých nadávek a invektiv. Na fotbal bohužel chodí i frustrovaní lidé. Z tohoto pohledu mám k soudcům na hřišti obdiv a musím říct, že ve třetí lize, až na výjimky, jsem k nim neměl žádné výhrady,“ říká Holcman.

Když se stočí řeč na úplatkářskou aféru v českém fotbale, která propukla v roce 2004, zvážní. „Takové jednání popírá účel a význam sportu jako svobodné soutěže. Je hanebné. Vinu na něm ale mají obě strany. Rozhodčí, kteří berou, a kluby, které jim peníze dávají,“ pronáší jasně. Zda jsou postihy viníků odpovídající, nedokáže odhadnout. „Jedná se o první kauzu, která se u nás soudí v novodobé historii. Každý případ je jiný a oddílům z Čech se tato aféra nějakým zázrakem vyhnula.“

Ač sám kopanou nikdy závodně na vyšší úrovni nehrál, stala se postupem času jednou z jeho vášní. „Fotbal je fenomén, což málokterý intelektuál dokáže přiznat. Je to hra, která hýbe světem, a ve které se točí velké peníze. Navíc je na některých dědinách jediným zdrojem zábavy. Můj bratranec tvrdí: Radovat se z fotbalu dá nejenom u Ligy mistrů, ale i v I. B třídě,“ dodává Josef Holcman.