Reprezentačnímu kouči a strůjci plzeňské mašiny leží Zlínský kraj na dosah ruky a ve spojení se svou profesí má přehled o tom, jak si vedou dva nejlepší kluby v našem regionu.

„Slovácko je schopné talenty zásobit nejlepší týmy. V lize jej řadím na hranici pohárového umístění. U Zlína je škoda, že nepůsobí v nejvyšší soutěži. Veřejnost by žila fotbalem podobně, jak tomu je v hokeji," uvedl Pavel Vrba.

Zlín jste potkával ještě v mládežnických kategoriích coby kouč Ostravy. Vytvářel vám těžkou konkurenci?

Byl to největší protivník, protože jej trénoval Vlasta Mareček. Člověk, který žil svou profesí od rána do večera, a fotbalový blázen, jenž nesnášel prohry. Ve skromném klubu dokázal postupem času vytvořit evropské podmínky. Výchově hráčů a fotbalu se věnoval naprosto neskutečně. Obdivoval jsem jej, jak se snažil konkurovat TOP klubům. Nacházel se mezi Brnem a Ostravou a měl to strašně těžké. Ještě tu fungovala Olomouc, avšak mládežnickému fotbalu na střední Moravě tehdy vládl Vlastův Zlín.

Čas ovšem pokročil a nyní je Zlín druholigový. Odpovídá to poměrům klubu?

Nevím, jaké ambice má majitel klubu, ale je škoda, že Zlín nehraje nejvyšší soutěž. Stadion, veškeré zázemí a všechny tyto věci má totiž zajímavé. A i veřejnost by žila fotbalem. Když vidím, kolik lidí chodí na hokej, tak by se určitě hodnotné návštěvy objevovaly i ve fotbale. Po letech, kdy měl Zlín nejvyšší ambice a účinkoval v první lize, je situace bohužel jiná.

Kam řadíte na české scéně prvoligové Slovácko?

To je opačný případ Zlína. Když jsem začínal u mládeže, tak Slovácko ani neexistovalo. Vzpomínám si na Slováckou Slavii Uherské Hradiště, která měla takový starší, nefotbalový stadion. Spíš Staré Město mělo útulný stánek. Ale s příchodem pana Valenty nastal obrat, Slovácko postavil na nohy. Sloučil sousední kluby, změnilo se zázemí, proměny doznal i stadion a začala se budovat střediska výchovy mládeže. Dnes je klub velmi zajímavý z pohledu mládeže, talenty je schopný zásobit nejlepší mužstva. V první lize patří Slovácko v mých očích k mužstvům na hraně pohárového umístění. Na druhou stranu pokud klub skutečně nezažije Evropu, těžko se může posouvat dál. Slovácku přeji, aby se mu to brzy podařilo a tímto způsobem se odrazilo k nejlepším týmům v české lize. Bez Evropy to jinak nepůjde.

Jezdil jste rád na Slovácko s Plzní?

Ano, moc. Před zápasem jsme spávali v Buchlovicích, kde jsme se setkávali s příjemným prostředím. Při samotném utkání na Slovácku vždy panovala bouřlivá, korektní atmosféra. Líbila se mi. (Úsměv.) Fanoušci fandili pořád a vytvářeli čistě fotbalovou kulisu. Mám rád stadiony, na kterých je atmosféra uzavřená a fanoušky máte hned vedle sebe. Občas se sice objevily nějaké výkřiky, ale tak to ve fotbale běží, a zatímco jinde po nás házeli pivem a vším možným, tak na Slovácku se nepřihodilo nikdy nic za hranou únosnosti.

Momentálně Synot ligu sledujete jako reprezentační trenér. Jaká je její úroveň?

Kvalita české soutěže bude pro mě vždy závislá na tom, kolik mužstev postoupí do podzimní části evropských pohárů. Když to budou alespoň dvě mužstva, bude to skvělé. Může se zvýšit koeficient a počet míst pro Evropu. Pokud bude úspěšný jen jeden tým, nastane obrovský problém. Budeme ztrácet po sportovní a ekonomické stránce a potenciální hráči pro reprezentaci nepodstoupí těžké zápasy. Spousta hráčů z Plzně a ze Sparty, co absolvovala náročné evropské boje, dává dnes tu kvalitu naší lize a reprezentaci. K tomu Jablonec skládá velmi zajímavé mužstvo a i Mladá Boleslav je adeptem na Evropu. Zbývající mančafty se můžou pohybovat rok nahoře, rok dole. Klubů aspirujících na evropské soutěže není mnoho a některé o ně ani nemají zájem, protože by nebyly schopné je ekonomicky zvládnout.

Přejděme k reprezentaci. Čeho si nejvíce ceníte na nadmíru úspěšném vystoupení týmu v podzimní části kvalifikace? V plný počet bodů asi nikdo ani nedoufal.

Já jsem to také nečekal. (Úsměv.) Po prohře v Rakousku a remízách s Finskem a Norskem jsme byli chránění, avšak po neúspěchu s USA těsně před začátkem kvalifikace už napětí stoupalo. A mě nejvíc těší, jak se v pravou chvíli mužstvo najednou vztyčilo. Proti Nizozemsku a Turecku jsme sice měli i štěstí, ale to přeje připraveným. Zápasy s Kazachstánem a Islandem potom ukážou, jestli na to máte. A my jsme potvrdili, že ano, protože jsme je zvládli dobře. Předvedli jsme v nich herní kvalitu a sílu.

Postoupí Česká republika na Euro 2016 ve Francii?

Kvalifikace je dobře rozjetá, nicméně neustále je potřeba získat nějakých deset bodů. Duely musíme zvládnout, ale ve fotbale se dějí věci, jako že Slováci porazí Španěly, Poláci Němce a my Holanďany. Těmto překvapivým výsledkům se chceme vyhnout a letošním rokem projít tak, abychom na jeho konci slavili postup, ne-li dřív. V úspěch věřím.

Jakou vnímáte atmosféru kolem reprezentace?

Veřejnost stála vždycky při nás. Jsem až mile překvapený, jaké podpory jsme se dočkali. Třeba v Plzni, když jsme prohrávali s Islandem 0:1, tak fanoušci pořád věřili, že vyhrajeme a fandili. Za poslední půlrok se atmosféra strašně změnila. Jsem hrozně vděčný fanouškům, že se k nám tak chovají. (Úsměv.)

Jak se liší vaše současné fungování od působení v roli klubového kouče?

Strašně moc. V klubu máte nalinkovaný půlrok, protože se řídíte termínovou listinou, které přizpůsobujete tréninky a režim. Teď aktivně absolvuji méně zápasů, přičemž o to víc se mi otevírá prostor pro sledování všech věkových stupňů. To znamená od šestnáctky přes jednadvacítku až po ligovou úroveň. Zhlédl jsem tolik utkání, kolik jsem jich předtím neviděl za pět let dohromady. Udělám si obrázek nejen o kvalitě české ligy, ale také o mládežnických kategoriích. Představuje to pro mě obrovskou zkušenost.

Na současnou pozici jste se vyhoupl z Plzně. Když si na angažmá teď vzpomenete, co vám proběhne hlavou?

To, že přicházíte do klubu, který má podle slov funkcionářů nejvyšší ambice, ale aktuálně se nachází někde na desátém místě tabulky a disponuje stadionem, který patří k jedněm z nejhorších v republice. To znamená s klasickým oválem, jednou tribunou a ve zbytku jakýmisi ochozy, kde fanoušci na schodech z padesátých let stojí třicet metrů od hřiště. (Vtipně.) A pak se mi promítá před očima ta obrovská proměna. Úplně jiné postavení klubu ve městě, v kraji, v republice. Kdyby mi někdo před šesti lety řekl, že z Plzně bude šest reprezentantů, tak si zaklepu na čelo. Výkonnost jinde neperspektivních hráčů šla po úspěších úžasně nahoru. Ani jsem nedoufal, že by taková změna v Plzni mohla nastat.

Jaký je váš nejsilnější zážitek z pohádkové štace?

Když jsme vyřadili Kodaň a Maribor a kvalifikovali se do základní skupiny Ligy mistrů. To byly pro mě vrcholy. V další fázi už bylo jedno, jestli se utkáme s Bayernem, Barcelonou či Manchesterem City a jestli uspějeme, nebo nikoliv. Pro mě vždycky zápasy o postup do evropských skupin představovaly misky vah, zda budeme úspěšní. To by mělo být měřítko i pro další české kluby. Pokud vyhráváte v lize, neznamená to vůbec nic. Ovládnete nějakou soutěž, super, ale pokud na to nenavážete postupem do skupiny evropské soutěže, tak se neposunete výš. Naopak v Evropě skončíte v podprůměru. (Důrazně.) To je samozřejmě špatně.

V Plzni jste si užil i skvělé kulisy a na závěr vám fanoušci dokonce připravili působivou choreografii. Co člověk v takové chvíli cítí?

Dojalo mě to a děje se tak stále. Pět let jsem tam něco prožil a v první chvíli mi příznivci odchod zazlívali, když mě potkávali, ale pak po čtrnácti dnech se situace uklidnila. (Lesknou se mu oči.) Dnes myslím, že už fanoušci nejsou naštvaní a naopak mi reprezentaci přejí. Jsem rád, že to takhle dopadlo. (Úsměv.)

Co pro vás ve fotbale znamená fanoušek?

Úplně všechno. (Bez rozmyšlení.) Když kolikrát v zahraničí přijde i 90 tisíc lidí na zápas, tak atmosféra jimi vytvořená je naprosto fantastická. Mrzí mě, že českou ligu nenavštěvuje více fanoušků. Naskýtá se otázka a prostor pro dlouhou debatu, proč tomu tak je. Jestli to je zázemím, kulturou, časy nebo termíny. (Pokrčí rameny.) V Německu i kluby, které bojují o záchranu, mají neustále naplněné stadiony. Přál bych si, aby i u nás si na fotbal našlo cestu více diváků, protože se v hlasité atmosféře hraje úplně jinak, než když jde slyšet z tribuny každá nadávka.

Fotbal vás obklopuje dennodenně. Čím si od něj dokážete odpočinout ve volných chvílích?

Rád si přečtu dobrou knížku. Dále se odreaguji i jízdou v autě, protože hodně cestuji. A jakmile jsem doma, tak se věnuji rodině. Větší sportovní aktivity už neprovozuji, jelikož jsem po operaci kolene. Něco udělám, koleno mi nateče a já si jej pak musím ledovat ve vzduchu.

Radost u mládeže, debakl 0:7, titul a vyhazov. I tak se rodila trenérská hvězda Pavla Vrby

Přerov – Pavla Vrbu zná lid jako kouzelníka, který se postaral o fotbalový zázrak v Plzni a nyní pracuje na národním obrození. Víte však, jak se začala rodit jeho hvězda na trenérské obloze?

Psal se rok 1996, když přerovský rodák doma ukončil hráčskou kariéru a ocitl se na úřadě práce. Na nevítané dovolené ale zůstal jen tři měsíce, poté obdržel nabídku, která jej rozzářila – trénovat mládež Baníku Ostrava.

„Bral jsem to jako obrovskou příležitost. Byl jsem hrozně nadšený, že v takovém TOP klubu můžu začínat od nejmenších kluků," vzpomíná.

Řemesla se tedy chopil a postupnými krůčky stoupal po žebříku. Od přípravky přes starší žáky a dorostence dospěl až k A-týmu. Práce s mládeží v první fázi kariéry přinášela Pavlu Vrbovi nesmírné potěšení.

„Naplňovalo mě, když jsem dostal dvanáctiletého kluka, šel jsem s ním šest roků a viděl jsem, jak z něj roste ligový fotbalista či dokonce reprezentant. Mladí hráči se v Ostravě dokázali prosadit do prvního týmu a nebyli bráni jen do počtu. Z toho jsem měl největší radost," líčí zaujatě.

Baník se pro něj stal pracovním rájem. Na severovýchodě země vytvořil skvělý kolektiv a debatní kroužek s Vernerem Ličkou, Bohumilem Páníkem, Pavlem Malurou, Václavem Daňkem nebo Rostislavem Vojáčkem. Sbíral tak cenné zkušenosti. A na Bazalech stojí také základy opěvovaného útočného stylu Pavla Vrby.

„Měl jsem obrovskou výhodu, že jsem působil v klubu, ve kterém se od mládežnických kategorií požadovaly jen a jen aktivní hra a vítězství, ať se hrálo doma, nebo venku. Zaměřovali jsme se na to, abychom uspěli v ofenzivě. Navíc vítězství nebyla vodítkem k záchraně, nýbrž k titulům. Toto mě nejvíce ovlivnilo," přiznává.

Čas pak pokročil a 5. května roku 2003 (ve 26. kole sezony) si Pavel Vrba odbyl prvoligovou premiéru v roli hlavního trenéra. Na závěr ročníku nahradil na lavičce Ostravy Ericha Cviertnu. Zažil ovšem debut z říše pekel, Baník na Slavii utrpěl debakl 0:7. Kdo by si tehdy pomyslel, že se 39letý kouč hostů za deset a půl roku ujme reprezentačního kormidla…

Následující ročník 2003/04 přinesl Pavlu Vrbovi dva šoky. Jeden duši hladící a druhý osudový. Nejdříve si jako asistent hlavního kouče Františka Komňackého vychutnával mistrovskou pohádku, načež se vzpamatovával z nečekaného konce v klubu.

„Baník se mnou po titulu přestal doslova a do písmene počítat a neprodloužil mi smlouvu. Zažil jsem tehdy největší zklamání v trenérské kariéře," svěřil se.

Ale jak se to správně říká – všechno zlé je pro něco dobré. Dnes Pavel Vrba děkuje události z horkého léta roku 2004, neboť jej vyslala do skutečné pohádky.

„Kdybych tu ránu nedostal a nebyl hozený do vody, tak jsem teď možná u mládeže v Ostravě a ne v české reprezentaci. Jsem vděčný za to období, kterým jsem si prošel. Mohl jsem potom působit v Púchově, v Žilině a v Plzni, kde mě potkalo to nejhezčí na klubové úrovni," poznamenal renomovaný kouč. „Na Baník ale moc rád vzpomínám, vychoval mě," dodal.

Pavla Vrbu zkrátka provází příběh, který může napsat jen sám život. Momentálně asi celý fotbalový národ říká díky za něj.

Po Pavlu Vrbovi sním o setkání s Gabrielou Soukalovou

Jsou dny, na které nikdy nezapomeneme. Pro mě se jedním z nich stal 27. leden, kdy jsem ke stejnému stolu zasedl s člověkem, jehož práci jsem šest let obdivoval jen u televize. Od Pavla Vrby jsem si v to úterý přál získat informace k diplomové práci a menší rozhovor.

KOMENTÁŘ 

Ač nejsem vůbec trémař, tentokrát jsem se v příjemné přerovské kavárně třásl tak, div že jsem se lžičkou s horkou čokoládou trefoval do pusy. Ještě na podzim jsem seděl jako brigádník na kase v supermarketu a teď najednou jsem měl vést takový rozhovor…

Pavel Vrba mi ale situaci ulehčil. Byl vstřícný, a kdybych nevěděl o jeho úspěších, neměl bych šanci je z jeho vystupování vyčíst. Se zadrženým dechem jsem naslouchal jeho poutavému vyprávění a silným prožitkům, přičemž jsem u každého jeho slova vnímal pokoru. Otázky zodpovídal pohotově, velmi obsáhle, v souvislostech a hlavně obrovsky zapáleně. Cítil jsem, jak moc by si přál, aby se tuzemský klubový fotbal kvalitou a diváckým zázemím dostal na úroveň vyspělých zahraničních lig. Škoda že se nerodí desaterčata. S deseti pány Vrby by k tomu bylo určitě blíže.

Po hodině a čtvrt se naplnil můj čas. Panu Vrbovi jsem poděkoval za to, jak zvedá prapor českého fotbalu, a se zážitkem, nesmírnou zkušeností a nakonec dlouhým rozhovorem jsem nasedl do vlaku na zpáteční cestu domů.

Hned na počátku se mi tedy splnil jeden z pracovních snů. A pokud se ptáte, jaké jsou ty další, tak je jich stále dost. Chtěl bych si popovídat se všemi sportovci, kteří svých úspěchů docílili silnou vůlí, tvrdou prací a hlavně se poté nezměnili po lidské stránce. Ovšem doslova do sedmého nebe bych se dostal při stráveném času s biatlonistkou Gabrielou Soukalovou, jejíž osobnost zbožňuji.

Jan Šmíd, sportovní redaktor Deníku

Pavel Vrba

Narozen: 6. 12. 1963 v Přerově

Hráčská kariéra: Přerov (1973–1979), Baník Ostrava (1979–1981), Prostějov (1981–1982), Cheb (1982–1984), Baník Ostrava (1984–1985), Havířov (1985–1993), Přerov (1993–1996)

Trenérská kariéra – kluby: Baník Ostrava (1996–2003: mládež, 2003–2004: asistent u A-týmu), Púchov (2004–2006), Žilina (2006–2008), Viktoria Plzeň (2008–2013). Reprezentace: Česko U20 (2003), Slovensko (asistent, 2006–2007), Česko (2014-doposud)

Úspěchy: 3× mistr české ligy (2003/04 Ostrava – asistent, 2010/11 a 2012/13 Plzeň), mistr slovenské ligy (2006/07 Žilina), vítěz Českého poháru (2009/10 Plzeň), vítěz českého Superpoháru (2011 Plzeň), 2× postup do základní skupiny Ligy mistrů (2011/12 a 2013/14 Plzeň), 4× český trenér roku (2010, 2011, 2012, 2013)