Osobnost Deníku
Přečíst článek >

„Kdyby tomu tak nebylo, nepřestoupil bych tam. Jsem pořád hladový po úspěchu," hlásí Deníku 30letý středopolař, kterého život na jihu Evropy okouzlil. Zážitky ovšem načerpal i v Baťově městě.

Jaké máte na Zlín vzpomínky?

Jen ty nejlepší, vždyť mi dal příležitost k tomu, abych odstartoval kariéru v Česku. Nejvíce za to vděčím trenéru Blahovi. Byl to fantastický člověk, vždy se ke mně choval férově a mrzí mě, že poslední možnost k tomu, abych jej viděl, byl jeho pohřeb.

Vybaví se vám nějaká zábavná historka z angažmá v Baťově městě?

Vždy mě pobaví, jak přišel trenér Petr Uličný do Zlína a my jsme se mu v kabině představovali. Každý mu podal ruku a spoluhráč, snad se nebude zlobit, Zdeněk Konečník mu říkal: Já jsem Konečník. A trenér reagoval: Cože, ještě jednou? A on znova: Jmenuji se Konečník. Kouč se začal smát a poznamenal: To je řiť, ne? (smích)

Zůstal jste s někým z tehdejších členů klubu v kontaktu?

Známých mám víc, mrzí mě, že je nemůžu pravidelně navštěvovat. Se dvěma kamarády jsem ale neustále ve spojení. S Tomášem Janíčkem a Martinem Vyskočilem. Tomáš je kamarád s velkým K, bydlel jsem s ním i na pokoji v Boleslavi, když jsme někde cestovali. O všem si s ním můžu popovídat. Jsem šťastný, že se vrátil a je zdravý, protože si prošel peklem. Byl jsem u toho každý den, když léčil zranění a zaslouží si obdiv. Lidé to nevidí, ale má vůli ze železa. Takřka všichni fotbalisté by v jeho případě ukončili kariéru. A Martin Vyskočil je také výborný kamarád.

Býváte vidět u příspěvků na Facebooku Zlína. Klub tedy pořád sledujete?

Samozřejmě. A teď se mi líbí, jak pracuje a jakého zvolil trenéra. Kouč Páník je s týmem dlouho, má cit pro hráče a mužstvo má teď zdravého ducha. Ukazuje se to i na hřišti. Na zápasy nechodím, což mě mrzí, ale dívám se v televizi.

Překvapilo vás, jak se Zlín za poslední rok zvedl a jak si počíná v první lize?

Vychoval šikovné hráče a teď se mu to vrací. Je o ně i zájem. Jsem rád, že se klubu tak daří. Vládne v něm harmonie.

Nebyl někdy na pořadu dne váš návrat do Zlína?

To ne, jen při kamarádské řeči s Broňou Červenkou (asistent trenéra – pozn. red.) o tom padla zmínka. K jednáním nedošlo.

A dovedl byste si jej představit?

Jednoznačně. Obzvlášť když bych měl za zády Sammera (přezdívka Tomáše Janíčka – pozn. red.).

Po angažmá v Mladé Boleslavi a Senici od léta hrajete v třetiligové italské Sieně. Jak jste se v Toskánsku ocitl?

Přes velmi dobrého kamaráda z Itálie, který znal vedení Sieny. Měl jsem možnost jít ještě do Švýcarska, ovšem lákal mě velký projekt v Sieně. Klub kvůli nezodpovědným lidem zbankrotoval, i když měl jednoho z nejsilnějších sponzorů, ale teď se chce vrátit zpět nahoru. Nikdo neví, kde se tenkrát peníze ztratily, šlo o částku v řádu miliard eur.

To bylo v létě 2014. Teď už je vše v pořádku?

Ano, majitel je Švýcar a má ve financích pořádek. Klub je ambiciózní, chce teď postoupit do druhé ligy (zatím je šestý v tabulce – pozn. red.) a za čas i do Serie A. Kdyby tomu tak nebylo, nepřestoupil bych sem. Jsem pořád hladový po úspěchu, baví mě o něco hrát a když se lidé zajímají o fotbal. Samotná Siena má své tři televizní kanály, na kterých se každý den vysílají pořady pro lidi. Je to super, fotbalová kultura je tu znát všude. Fanouškům záleží na tom, abychom byli úspěšní a podporují nás.

Siena je také pěkným historickým městem. Máte jej už pořádně projité?

Souhlasím, celé centrum je zapsané na seznamu UNESCO. Než jsem podepsal smlouvu, tak jsem si vše obhlédl včetně stadionu, abych věděl, do čeho jdu. Pro život mám teď nádherné místo se spoustou vyžití v létě i v zimě. Nechybí ani fantastické jídlo a výtečná káva. Prostě Dolce Vita. (úsměv)

Vyhovuje vám život v Itálii i z hlediska mentality lidí a jejich životního stylu?

Maximálně. Lidé jsou milí, vstřícní a stále usmátí. Jsou hodnější a víc si přejí než obyvatelstvo ve střední Evropě. K tomu si život i víc užívají. A není to na základě toho, že by měli více peněz!

Cestujete i rád po zemi?

Když se naskytne volno, rád poznávám Toskánsko. V okolí Sieny jsem už prozkoumal spoustu nádherných míst a o kousek dál je pak Florencie, další krásné město. Jezdím na výlety s přítelkyní a i tu poslední malou dědinku stojí za to tady vidět. V tom jsou Italové výjimeční, jak dokážou zachovat hodnotu zajímavých míst.