Věříte si, že byste se letos mohl dostat do konečné nominace?

Těžká otázka. Momentálně na to nemám co říct. Snažím se trénovat, jak umím. Nevím, jestli jsem v plánech trenéra, nebo ne. Netuším, co na to odpovědět.

Ani se s vámi trenér Vladimír Vůjtek nebavil o tom, co vlastně čeká a jak by chtěl tým skládat?

Vůbec. Jsme přece jen na začátku, trénujeme teprve druhý týden přípravy. Určitě ještě někdo přijede z kluků, co hrají semifinále. Možná dorazí ještě i kluci ze zahraničí. Uvidíme, jak to letos bude.

V národním týmu jste se sešli s Petrem Holíkem a Jakubem Sedláčkem. Potěšilo vás, že jste potkal i staré známé?

Určitě. Rád jsem kluky viděl. Holase jsem se vyptával, co je nového ve Zlíně a nějaké informace jsem získal. Vždycky je lepší, když se sejde v nároďáku víc Zlíňáků. Ale na pokoj jsem dostal Krejču (Jakuba Krejčíka – pozn. aut.) A je to za trest. (směje se).

Co tedy říkáte na to, že podruhé za sebou se Zlín dostal z posledního místa tabulky až do čtvrtfinále?

Super. Když jsem mohl, Zlín jsem sledoval. Napojil se na televizi a díval se na zápasy. Začátek měli jako přes kopírák s minulou sezonou, ale famózně se z toho dostali. Pomohl jim Bukarts, který hrál parádně. Střílel góly, dělal body a celé to zvedl. Byl to dobrý tah. Byl jsem se podívat i na obou zápasech čtvrtfinále se Spartou a i na rozhodujícím zápase v Praze. Je parádní, co kluci dokázali. Dostat se ze spodku tabulky, pak vyřadit Třinec, potrápit Spartu. Super.

Zpět k reprezentaci. Co se vám spojí jako první s českou reprezentací?

Z mé kariéry rozhodně účast na mistrovství světa v Minsku. Byl to docela velký turnaj a s odstupem času si vážím, že jsem tam mohl být. Tehdy jsem to bral tak nějak automaticky. Chtěl bych si to zopakovat. Tehdy jsem si ani neuvědomoval, jak těžké je se vůbec dostat do naší našlapané sestavy. To už také něco znamená.

Vzpomínáte si, jak jste prožíval největší úspěchy na přelomu století?

Byl jsem ještě hodně malý špunt. Samozřejmě i Nagano si pamatuju. Z něj mám v hlavě útržky. Víc si už vybavím Vídeň 2005, ze které si pamatuji i konkrétní zápasy. A pak samozřejmě i světový šampionát v roce 2010.

Takže víte třeba, kde jste strávil penaltový rozstřel s Kanadou v Naganu?

To si pamatuju! Bydleli jsme ještě v Malenovicích a určitě jsem se díval doma. Vím, že jsem ještě chodil do školky. Tyhle zápasy jsem už později viděl asi tisíckrát, průběžně když to opakují.

Ještě k sezoně v klubu. S Örebro jste vypadli s HV71 poměrně jasně 0:2 na zápasy v předkole play-off. Bylo v klubu cítit zklamání?

Ztýmového hlediska byla určitě neúspěšná. Loni jsme byli ve čtvrtfinále, letos se před sezonou vyhlásily velké cíle, postup do semifinále. Byla to pro nás docela vysoká laťka.

Jaké byly podle vás příčiny?

Odešel Derek Ryan (do Caroliny Hurricanes – pozn. aut.) a nenašli vhodného prvního centra. Celá lajna, která nás loni táhla, se trápila. To byl hlavní problém. Jejich body nám chyběly.

Druhý zápas série (1:7) jste ani nedohrál, když jste byl vyloučen do konce zápasu. Co se přihodilo?

Chtěl jsem odebrat puk protihráči (Kevinovi Stenlundovi – pozn. aut.) a sekl jsem ho mezi nohy. Když se podíváte na video, vypadá to blbě. Hůř, než to ve skutečnosti bylo. Nebyla v tom žádná zákeřnost, ale dostal jsem trest. Ale pokračoval dál, byl v pohodě. Trošku tomu taky přidal. Ale za stavu 1:7 si už rozhodčí asi mysleli, že v tom byl ode mě úmysl z frustrace a nechtěli, aby se to zvrhlo k bitkám a poslali mě rovnou ven. Bylo už po zápase, stejně nebylo co řešit.

Ve Švédsku jsou top dva týmy, Skelleftea a Frölunda, které skončily v základní části s jasným náskokem před zbytkem soutěže. Čím jsou tyto kluby výjimečné?

Paradoxně jsme proti těmto týmům dokázali vyhrávat, naopak proti týmům ze spodní části jsme prohrávali. Se Skellefteayou jsme hráli šestkrát, z toho čtyřikrát vyhráli. Proti nim se nám hrálo dobře. Ale tyhle týmy obdivuju. Ze Skelleftea odchází každý rok hráči do NHL, Ruska nebo Švýcarska. A i jinde mezi opory. Když jim dvě lajny odejdou, nahradí je dalšími dvěma stejně kvalitními a hrají pořád špičku soutěže. Je proti nim těžké hrát, ale zápasy mají trošku jiný level. Skelleftea je pro mě favoritem na titul. Mají takový tým, že když se nedostanou do krize, měli by si to pohlídat.

Odehrál jste v Elitserien necelé dvě sezony. Jakou má kvalitu a prestiž?

Kvalita je super. Na vysoké úrovni. S ruskou KHL ji nechci moc srovnávat, protože jsem ji ještě nehrál. Ale myslím, že je na podobné úrovni. Plusem pro švédskou ligu je, že všech čtrnáct týmů může porazit každého. Naopak v Rusku jsou strašné rozdíly. Všechny zápasy mají svou kvalitu. Cítím, že pro mě není takový skok, když ze švédské ligy naskočím za reprezentaci.

Jaký je zájem médií i fanoušků?

Obrovský. Většinou je všude vyprodáno. V Örebru jsme téměř vždy měli plný dům. Snad jen ve dvou nebo třech úterních zápasech jsme neměli vyprodáno. To se pak hraje parádně. Před zápasy se vždy z toho dělá velká show, takže pro lidi je nejen samotná hra atraktivní. I v médiích je o hokej zájem. Každý zápas vysílá televize. Mají to všechno dobře zmapované.

Díky tomu, že jste tam dokončil loňskou sezonu, byla pro vás po návratu ze zámoří adaptace na tým i město jednodušší?

Připadal jsem si, jako bych ani nikam neodjel. Hned po příjezdu jsem se zapojil. Všechny jsem už znal. Kluky, trenéry i management. I ve městě jsem se už vyznal.

Se 17 kanadskými body (4+13) jste byl druhým nejproduktivnějším bekem týmu o bod za Jakubem Krejčíkem, který odehrál o 20 zápasů víc. Jaký jste měl sám ze sebe dojem?

Sám sebe nerad hodnotím. Ale cítil jsem se dobře. Liga mi sedí. Hraje se ofenzivně, beci můžou držet puky. V tom systému se cítím dobře a vyhovuje mi.

Slyšel jsem, že švédské týmy hrají podobným stylem jako národní tým a liší se to jen v detailech. Je to pravda?

Ano, je to velmi podobné. Nároďák navazuje na způsob hry v týmech. I beci drží hodně puk, mohou si něco dovolit a hlavně jej nezahazují, ale naopak si s ním hrají. Byl jsem se podívat na pár trénincích mládeže, dorostu i juniorky a trenéři nutí kluky hrát s kotoučem. A neexistuje, aby ho kluk zahodil po mantinelu. To se mi strašně líbí. Je to bohužel brutální rozdíl mezi mládeží u nás a ve Švédsku. U nás je to tak, že ve třetí třetině šesťáci prohrávají o dva góly a trenéři je tlačí, aby začali nahazovat puky. To je podle mě špatná cesta. Mladí kluci by především měli hrát s pukem, rozvíjet své dovednosti. Teprve pak z nich mohou vyrůst hráči, jací rostou ve Švédsku.

S průměrem necelých 20 minut na zápas jste byl třetím nejvytěžovanějším hráčem týmu. S tím jste spokojený?

Ano. To je pro mě základ. Když někam jdu, chci, aby mi trenér dal na ledě čas. Nedívám se tolik na finance jako na to, kolik dostanu prostoru na ledě. A aby mě to bavilo. Hraju to, protože mě hokej baví. Vysedávat na střídačce bych nemohl.

Proto jste se taky rozhodl vrátit do Evropy?

Klidně bych tam zůstal celou sezonu, v pohodě bych si to odehrál. S tím bych neměl problém. Ale nedostal jsem čas, tak to nešlo. Ani mě v zámoří hokej nebavil.

Přesto platí, že NHL se ještě nevzdáváte?

Nevím, v hlavě to nemám. Nyní to neřeším. Na příští rok mám ještě smlouvu ve Švédsku. Odehraji tam následující sezonu a poté se uvidí, co přijde za nabídky. Podle toho se zařídím.

Jaký hráč ze švédské ligy na vás udělal největší dojem?

(Přemýšlí) Určitě útočník a kapitán Frölundy Joel Lundqvist (19+19), kterého jsem volil jako nejlepšího útočníka ligy. Je to bratr Henrika (brankář New Yorku Rangers – pozn. aut.) Je podobným typem, jako byl Čája (Petr Čajánek – pozn. aut.) ve Zlíně. Je lídrem, celý tým řídí. Takových hráčů, jakým je on, je ve švédské lize málo.

Vloni jste si stěžoval, že ve Švédsku je hodně imigrantů. Už se životní úroveň vrátila do normálu?

Je to pořád stejné. Dáváme si na to větší pozor, jsme obezřetní, aby se něco nepřihodilo.

Takže za tmy nevycházíte ven?

To já jo. Já strach nemám, ale spíš přítelkyně. Bydlíme v centru, nikdy nevíte, odkud někdo vyskočí. Večer chodím se psem já.