Jak složitá byla cesta na vrchol?

Naším cílem bylo se probojovat do tehdejší první ligy. Tréninkové metody tady nikdo neznal a my sami jsme si vynucovali vyšší dávky, abychom stačili na tehdejší špičkový hokej. Mladí hráči, kteří tenkrát začínali a podíleli se na postupu, byli poznamenáni tím, že své dětství neprožili na zimním stadionu.
Neměli jsme možnost pravidelného tréninku, především proto jsme na tom byli bruslařsky velmi špatně. Kluby, které již měly postavený stadion, byly evidentně lepší.

Počátkem 60. let se nám podařilo poprvé postoupit mezi elitu především proto, že jsme měli obrovskou motivaci a chuť něco dokázat. Funkcionáři byli hokeji nesmírně oddaní. Dělali to pro zábavu a jejich snahou bylo posilovat mužstvo hráči z jiných klubů, jelikož žádná mládežnická mužstva tady nebyla.

Sedmdesátá léta byla ve znamení sestupů a návratů do nejvyšší soutěže. V celostátní lize hrálo 12 mužstev, která byla nabitá reprezentanty a dalšími kvalitními hráči, kteří do zahraničí přestoupit nemohli. Naše kolísavé výkony lze proto omluvit skutečně obrovskou kvalitou soutěže. Obdivuhodné bylo, že jsme se nikdy nevzdali a za rok se vždy vrátili. V každém případě tady byla síla v hráčském kolektivu i ve vedení, protože neutekli, ale naopak všichni chtěli sestup odčinit.

V osmdesátých letech se klub stabilizoval, čemuž pomohl příchod trenéra Volfa. Hráči pochopili, jak se musí hrát ligový hokej, aby byli konkurenceschopní. Poněvadž jsme měli širokou základnu vlastních hokejistů, osmdesát procent týmu tvořili odchovanci. Třebaže nás občas provázely určité výkyvy, vždy se nám podařilo zachránit. Nyní jsou zde pevné základní kameny. S druhou halou máme větší prostor na tréninky a výuku. Posun dopředu je obrovský. Zlín se stal uznávaným hokejovým střediskem v celé republice.

Za komunistického režimu jste kromě hokeje museli i normálně pracovat. Vy osobně v obuvnickém průmyslu. Ani platové podmínky jste neměli takové, jako mají hráči v dnešní době. Nezávidíte jim tedy trochu jejich postavení ve společnosti?

V žádném případě! Přestože peněz nebylo tolik, jako je dnes, platově jsme byli ohodnoceni lépe než ostatní pracovníci. Například za to, že při tréninku ztrácíme kalorie, nám přispívali 300 korun. Hokej se nehrál pro peníze, ale proto, že jsme ho měli rádi a bavili se jím. Hokejista se také snaží zabezpečit na celý život, jelikož hokej hrát věčně nebude. Myslím si, že hráč by měl být placen úměrně své výkonnosti. Jestliže je to společensky žádané a kluby peníze seženou, sponzoři je dají, tak ať jej vyplatí. Ovšem jestli se jim to nepodaří, ligu hrát nebudou. Umělé regulace jsou nesmyslné.

Než se v roce 1964 zastřešil zimní stadion, hráli jste pod širým nebem. Jak jste se vypořádali s přírodními podmínkami?

Z klimatického pohledu to bylo velmi nepříznivé. Někdy se nám také přihodilo, že jsme přišli v 8 hodin na trénink a ledová plocha byla pokryta sněhem. Ledařům by úprava trvala celé dopoledne, proto jsme se chopili lopat a zapojili se do úklidu. Před zastřešením jsme bojovali také s popílkem. V 10 hodin se skončilo, na tržnici jsme si dali párek a v 11 hodin se hlásilo v práci, abychom po třetí hodině mohli skončit a jít domů.

Zlínský stadion se stavěl na etapy. Ještě dnes z něj jde cítit historické kouzlo. Doba ovšem pokročila a jinde v republice stojí nové, moderní arény. Dočkáme se i ve Zlíně?

Existují dvě alternativy. Já si myslím, že jednou zde bude stát nová víceúčelová hala, protože současné zařízení musí také jednou dožít. Druhou možností je celý stadion obestavět takzvanou podkovou mimo hlavní budovu, z čehož by se vytvořilo komfortní zázemí pro diváky, stejně jako tomu je v Pardubicích. Máme ve Zlíně velkou výhodu, že je konstrukčně dobře řešený a nemá žádné podpěry střechy. Vše je otázkou financí a je otázkou, kde je klub sežene, jelikož město se pustilo do financování jiných stavebních projektů.

Co kvalita soutěže? Hrálo se za vašich dob útočněji, uvolněněji, bez složitých systémů, padalo více branek, tím byla atraktivnější hra pro diváky, nebo jak je tomu dnes, kdy je třeba se více zaměřit na taktiku?

Naše zápasy nebyly vedené snahou taktizovat, jelikož v té době teprve taktické varianty vznikaly. Profesor Kostka nebo Luděk Bukač o nich psali a my jsme hltali jejich poznatky. Velkým vzorem byli Sověti, kteří ovládali hokejovou scénu. My jsme se jim snažili vyrovnat ve všech aspektech. Jejich tvrdé tréninkové metody poznamenaly i naši generaci, které byly považovány za nejlepší.

Prokázalo se, že to nejspíš nebyla úplně pravda. Taktické a technické svazování přišlo až později, což do hokeje vneslo určitou šablonovitost, jelikož se kreativita trochu vytratila. Začalo se hrát celoplošně do těla, což dříve nebylo zvykem. Je třeba také dodat, že dnes jsou hráči vychováváni na umělé ledové ploše, takže bruslařsky jsou na tom daleko lépe, než jsme byli my.

Dnes kluci od pěti let stojí na bruslích a jejich pozdější herní styl podle toho vypadá. K tomu je potřeba dodat, že se vyvinula i hokejová výzbroj. Na rozdíl od nás mají lehké a kvalitní chrániče a vůbec celé vybavení je na nesrovnatelně vyšší úrovni.

Přestože jste neokupovali první příčky tabulek, chodilo na vás hodně lidí, bývalo vyprodáno. Čím si to vysvětlujete?

Na Zlínsku nebyl kromě hokeje a házené špičkový sport, navíc nový sport se líbil. Nebyla nouze o vzrušující momenty, lidé se tady mohli beztrestně vykřičet a pobavit. Byla znát mimořádnost, že jsme se probojovali z divize až do první ligy. Mluvilo se o nás na pracovištích i ve školách. Nesmírně to všichni prožívali.

Ještě dnes, když potkávám generaci osmdesátníků, nostalgicky vzpomínají. Po určité době nadšení opadlo, jednoduše vyprchalo. Návštěvnost se pohybuje v sinusoidách. Zájem fanoušků je přímo úměrný postavení v tabulce. Jestliže by se Zlín držel tři roky na špici tabulky, věřím, že by i dnes chodilo mnohem více lidí. Zlín byl vždy závislý na okolních městech, odkud se lidé sjížděli. Jestliže je nepříznivé počasí, na návštěvnosti se to hned projeví.

Jako jeden z mála jste měl možnost projít celým spektrem funkcí v klubu. Přes hráče a trenéra jste se dostal až do funkce generálního manažera. Čím to, že jste ve Zlíně vydržel tak dlouho, tedy celý život…

Bylo to dáno několika momenty v mém životě. V první řadě jsem do Zlína přišel proto, že jsem tady studoval a později pracoval. Právě zaměstnání bylo klíčové, jelikož profesionální hokej se začal hrát až mnohem později. Nejprve jsme byli amatéři, později poloamatéři a poloprofesionálové, kde jsme normálně chodili do práce a přitom hráli hokej, což byl skrytý profesionalismus.

Po škole jsem tady již zůstal a pracoval v obuvnickém průmyslu. Třebaže jsem v pozici trenéra několikrát pomohl zachránit ligu, vždy jsem se rád vrátil zpět do zaměstnání. Vstup na profesionální trenérskou dráhu by po určité době znamenal cestovat po celé republice. K tomu jsem se nikdy nerozhodl. Bylo to dané především prací, která mě naplňovala a dávala jistotu.

Kromě dvouleté základní vojenské služby jsem od roku 1953 Zlín neopustil. Kariéru jsem ještě dva roky dohrával v nižší soutěži ve Vsetíně. Ovšem jinak jsem vždy pracoval na nějaké pozici, ať již jako trenér, nebo v trenérsko­ metodické radě, či na jiném místě v klubu.

V roce 1997 jsem těsně před odchodem do důchodu nechal přemluvit vedením tehdejšího sponzora ZPS a ujal se funkce generálního manažera. Vybojovali jsme stříbrnou a bronzovou medaili, byly to příjemné roky. Nakonec jsem tři roky působil ve svazu ledního hokeje, kde jsem zastával funkci prezidenta APK, které vyvrcholily mistrovstvím světa v pražské Sazka Areně. Splnil jsem si všechno, o čem jsem kdy snil.

Jaké jste měl pocity, když jste v roce 2004 spolupředával zlínskému kapitánovi Okálovi mistrovský pohár?

Byl to nádherný pocit. Bylo to vyvrcholení veškeré snahy klubu. Vedení, hráči i fanoušci se dočkali historického okamžiku. Zlínský hokej si to bezesporu zasloužil. Jsem šťastný i z toho důvodu, že jsem byl aktivně spjatý s chodem extraligy. Mužstvo jsme budovali již několik let předtím. Byl to výsledek týmové několikaleté práce. Jak sám trenér Bokroš přiznal, přišel ve správnou chvíli na správné místo.

Slavíme jubilejní 80. výročí od založení zlínského hokejového klubu. Co byste mu do dalších let popřál?

Aby se nám dařilo stále lépe vychovávat v naší široké základně mladé kluky. Je třeba dávat šanci a prostor vlastním odchovancům a kupovat špičkové hokejisty z jiných klubů. Ve zlínském regionu nebudeme mít možnosti jako pražské kluby. Jestliže vychovávat nebudeme, budou se nám těžko shánět finanční prostředky na hráče odjinud a v extralize se budeme stěží prosazovat.

Daniel Ostrčilík