VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Čechmánek: Ve Vsetíně jsme nedostali celý rok výplatu

Zlín /ROZHOVOR/ – Patřil do zlaté generace českého hokeje. Na přelomu století byl někdejší brankář Roman Čechmánek jedním z hokejových hrdinů, který pobláznil národ.

29.7.2011
SDÍLEJ:

Roman Čechmánek. Ilustrační foto.Foto: DENÍK/archiv

Kryl záda i Haškovi u historického olympijského triumfu v roce 1998 v Naganu. Přitom na začátku kariéry se stal pro mateřský Zlín nepotřebným. Jenže o několik let později se díky zvýšené motivaci dokonale pomstil dvěma vítěznými sériemi ve valašském finále extraligy a ziskem pěti mistrovských titulů v dresu Vsetína. „Byla to ohromná prestiž a motivaci jim to sportovně vrátit. Cítil jsem tehdy i křivdu, ale nyní již zadostiučinění necítím,“ tvrdí Čechmánek v exkluzivním rozhovoru pro Deník. Legendární brankář nyní mimo jiné dělá hráčského agenta zlínské gólmanské jedničce Jakubu Sedláčkovi.

Jaké máte pocity ze své kariéry?

Ať už ve sportu, nebo v čemkoliv jiném chce být člověk co nejvíce úspěšný. Každý i malý úspěch povzbudí a dodává mu další energii do další práce se dostat dál a výš.

Přepadá vás nostalgie?

Zatím ještě ne. Skončil jsem teprve před dvěma lety, což je ještě krátká doba. Je to ale určitá část mého života, ve které jsem prožil spoustu krásných chvil a budu na ni určitě rád vzpomínat.

Kde byste našel pomyslný vrchol vaší kariéry?

Takhle se to nedá říct. Byla to spíš určitá období. Například když jsme se Vsetínem postoupili do první národní ligy, což byl můj první úspěch. Tým byl perfektně složený a s kluky jsme si vyhovovali. Poté jsme se úplně hladce dostali i do extraligy. Postupně si uvědomíte, že jste získal úspěchy, které se některým lidem za celý život nepodaří dosáhnout. Poté roky ubíhaly a přicházely další, jako byl první mistrovský titul se Vsetínem i v reprezentaci. Nemám žádný konkrétní vrchol. Byly to jen postupné kroky a úspěchy, kterých jsem dosáhl.

Ale musel jste mít sezonu, kdy jste se cítil v životní formě.

Bylo to v době, kdy jsem se dostal do NHL. Během čtyř let, které jsem v zámoří prožil, jsem byl v nejlepší formě.

Mistrovství světa jste vyhrál v letech 1996, 1999 a 2000. Kterého zlata si ceníte nejvíc?

V roce 1996 jsme měli ambice a mysleli na medaili. Pomohla nám i shoda náhod, když na nás vycházeli soupeři, kteří nám seděli. V 1999 jsme byli téměř vyřazeni, ale poté jsme se dostali díky Slovákům dál. Následně jsme byli téměř venku s Kanadou, když jsme museli otáčet nájezdy a dostali se do finále. V Petrohradu o rok později to byl zase úplně jiný šampionát. Nebyli jsme považovaní za favority. Tým byl složený z extraligových hráčů a doplněný nikoliv o hvězdy, ale spíše bojovné typy ze zámoří. Každý titul s sebou něco přináší a dá se vypíchnout moment, který ostatní nemají.

Ale nejlepší reprezentační formu jste měl v roce 2000 v Petrohradu.

Výsledkově možná ano, ale v roce 1998 šla moje výkonnost nahoru a dostala se do nejvyššího bodu. Ale nejde jen o mě, ale o celý tým. Bylo vytvořeno jádro, kolem kterého se doplňovali další hráči.

Na olympijských hrách v roce 1998 v Naganu jste byl dvojka za Dominikem Haškem, neodchytal jste ani jeden zápas. Nemrzí vás to?

Samozřejmě že jsem chtěl vždycky chytat. Ale dělat dvojku Hašanovi, když byl na vrcholu, byl pro mě velký úspěch. Jsem rád, že jsem mohl být součástí týmu, který vybudoval Ivan Hlinka. Na úspěch z Nagana jsme poté dokázali navázat, protože polovina hráčů byla z české extraligy a mohli jsme z toho dlouho těžit a dál historický triumf protáhnout do dalších úspěchů.

V čem byla největší síla tohoto kolektivu?

To nebylo o síle. Byl tam zlomový okamžik v zápase s Američany. V první třetině jsme nehráli dobře a soupeř měl spoustu šancí. Byli jasně lepší, přesto první třetinu vyhráli pouze 1:0. Věděli jsme, že stačí jeden gól a jsme zpět ve hře, což se také stalo. Rázem nás byl plný led a nakonec jsme vyhráli.

Důležitý byl také proslov kapitána Vladimíra Růžičky mezi první a druhou třetinou.

Ono se to povídá. Ale většinou co se říká, není pravda.

Máte i šest republikových titulů. Pět se Vsetínem (95, 96, 97, 98, 99) a jeden s Jihlavou (91). Ve Vsetíně jste byli jako nezastavitelná mašina řízená penězi kontroverzního podnikatele Romana Zubíka, který skupoval nejlepší hráče v extralize. Cítili jste vůbec nějakou konkurenci?

Ono se to nyní zlehčuje. Nebyli jsme tým, který by byl poskládaný z top hráčů. Tohle platilo až na konci naší éry. Poslední roky jsme měli hvězdné mužstvo. Ale hráči, kteří přišli, nebyli zvyklí na obrovský tlak, který byl na nás vytvořen médii a fanoušky. Několik měsíců trvalo, než se s tím srovnali. Nad tím se už nikdo nepozastaví. Bylo to něco podobného jako s nároďákem, když ho převzal Ivan Hlinka. Tvořilo se jádro, které tým stmelilo, a na první úspěchy se navázalo. První titul byl nečekaný, když jsme na něj neměli ambice. Vždyť po sedmi kolech jsme byli předposlední. Nevěděli jsme, na co máme a co si můžeme dovolit. V sedmém kole nastal zlom, kdy jsme na Spartě vyhráli 2:1, přestože nás válcovali. Tím jsme se nastartovali a právě to jsme zhodnotili v dalších letech.

V dnešní době není vůbec neobvyklé, že se v klubu zpozdí výplaty a hráči jsou bez peněz. Stalo se vám to někdy ve Vsetíně za Zubíkovy éry?

Samozřejmě se to stávalo. To je normální. Rok předtím, než jsem odešel, jsme nedostali výplatu téměř celý rok. Nedá se říct, že by to bylo ojedinělé.

Myslíte, že tehdy chodili hráči do Vsetína kromě vidiny téměř jistého úspěchu i za penězi?

Dnes si to už nikdo neuvědomuje, ale tehdy byly ve Vsetíně na stejné úrovni jako ve Spartě. Vsetín těžil z toho, že měl peníze. Ale nikdo nepsal o tom, že jsou i ve Spartě. Přitom tam hrával třeba Lang. Takových hráčů tam bylo víc. Ale na rozdíl od jiných týmů jsme tam měli zdravé jádro (důrazně), které jinde neměli.

Dvakrát jste se utkali proti Zlínu ve valašském finále extraligy. Jak prestižně jste bral vzájemné souboje?

Byla to pro nás ohromná prestiž, protože jsem nebyl jediný, který byl ze Zlína odejit. Vždycky jsme je chtěli porazit a po dobu svého vsetínského angažmá jsme ve Zlíně nikdy neprohráli. Pokud vás nějaký klub vychová a poté nechce a ještě mu to máte možnost sportovně vrátit, je to velká motivace.

Cítíte po úspěšné kariéře určité zadostiučinění vůči tehdejšímu vedení Zlína?

Určitě ne. Nestalo se to jen mě, ale přihodilo se to i jiným hráčům. I kluby se snaží dělat co nejlepší kroky ve svůj prospěch, které si myslí, že jsou správné. Ne vždy to ale dopadne dobře. Ale člověk musí být připraven za to vzít odpovědnost. Pokud jsem ve vyšší funkci a umím si obhájit své kroky, tak je to dobře. Horší ale je, když se lidé schovávají a nikdo neřekne, kdo chybný krok udělal. Ve sportu to tak ale funguje. Jsem rád, že jsem měl možnost se dostat na úroveň, na kterou jsem se dostal.

Ale tehdy jste to ještě netušil. Jak jste tehdejší rozhodnutí vnímal? Cítil jste křivdu?

Samozřejmě když víte, že máte na to hrát extraligu a vedení vám řekne, že s vámi nepočítá, tak cítíte křivdu. Navíc, když vám chtějí dokázat, že jsou to oni, kdo má pravdu.

Zdůvodnili vám to tehdy?

Už je to dávno. Byl tam rozhovor s vedením klubu a není třeba jej nyní zveřejňovat. Už se to stalo a musel jsem se s tím poprat a tím to končí. V životě to tak prostě je.

Mezi kovanými Zlíňáky máte spoustu kamarádů. Ať už je to například Petr Čajánek nebo bratři Hamrlíkové. Byly vzájemné bitvy o to prestižnější?

S některými jsem jako dítě vyrůstal i hrával, takže motivace a prestiž nebyly jen z mé strany, ale i z jejich. Každý z nich mi chtěl dát gól a já jim v tom naopak chtěl zabránit.

Kde máte schované všechny medaile?

Nejcennější je samozřejmě v trezoru a zbytek mám doma. Nejsou sice vyvěšené, ale mám je na jednom určitém místě.

První tři sezony v NHL (00–03) jste odchytal ve Philadelphii. Vždy jste postoupili do play off, ale nejdál jste se dostali do semifinále konference. Proč to tehdy ani jednou nevyšlo třeba i ke Stanley Cupu?

Neměli jsme tak silný tým. V té době se hokej trochu měnil. Philadelphie měla tehdy pořádnou jen jednu lajnu, s čímž se nedá vyhrát. Skončili jsme čtvrtí po základní části a hráli s pátým Torontem (4:3 na zápasy) a následně s Ottawou (2:4). Měli tři vyrovnané lajny a tím nás přehrávali. Vždy to bylo závislé na kvalitě kádru. Nikdy během mého působení tam nebyl takový tým, který by soupeře válcoval.

Právě Stanley Cup vám chybí do sbírky největších úspěchů. Mrzí vás hodně, že jste ji nezkompletoval?

Ne. Jsem rád, že jsem si nejlepší soutěž na světě mohl zahrát. Samozřejmě kdybych měl Stanleyův pohár, bylo by to krásnější, ale jelikož jej nemám, tak mě to nijak netrápí.

V poslední sezoně ve Philadelphii jste měl nejnižší průměr obdržených branek v NHL, přesto jste na sezonu 2003–04 odešel do Los Angeles Kings. Byl odchod vynucený?

Vzešlo to z klubu, který vsadil na druhého brankáře Roberta Escheho. Sezonu předtím také chytal dobře a společně jsme vyhráli Jennings Trophy (trofej pro tým s nejnižším počtem obdržených gólů – pozn. aut.). Takové rozhodnutí už v hokeji jsou. Bylo to těsně před stávkou a nikdo nevěděl, co se bude dít. Nic zvláštního bych v tom nehledal.

Jenže s Kings jste nepostoupili do play off a navíc stávka NHL vám návrat do soutěže hodně zkomplikovala, ne-li přímo zavřela.

V Los Angeles jsme neměli kádr, navíc byla spousta zraněných. Hokejisté, kteří měli tým táhnout, nehráli. Někteří se dostali na led jen na část sezony, jiní vůbec. Nastupovali jsme s kluky z farmy a kvalita chyběla. Po stávce si už klub přivedl mladé brankáře.

Hrával jste s Roenickem, Recchim, Lecrairem, Desjardisem, poznal jste i trenéra Hitchcocka. Na koho nejraději vzpomínáte, s kým jste se nejvíce skamarádil?

V NHL je profesionálnější prostředí. Vztahy nejsou tolik kamarádské jako u nás. Samozřejmě na Hitchcocka vzpomínám rád, protože to byl první trenér po mém příchodu. Věděl, co chce. Uměl si poradit s hokejisty, se kterými to ostatní trenéři neuměli.

Ve druhé sezoně jste se v jednom týmu Flyers setkal i se vsetínským parťákem Jiřím Dopitou. Ale neměl tam zrovna na růžích ustláno, že?

Bohužel přišel zrovna v době, kdy byl tým v rozkladu a někteří hráči si neseděli navzájem a bylo těžké se tam, pro Dopiho obzvlášť, prosadit.

Philadelphii Flyers se nečekaně upsal Jaromír Jágr. Co na jeho rozhodnutí říkáte?

I ve svých letech je to pořád špičkový hráč a náš nejlepší hokejista. Neustále dokazuje, že má na to hrát na nejvyšší úrovni. Hodně záleží, které hráče vedle sebe má a jak se vyrovná s tlakem. Takového hráče přijmou i fanoušci, třebaže ho dřív neměli rádi jako soupeře. Ale po pár zápasech lidi získá na svou stranu.

Po stávce v NHL jste se už nevrátil a začal po klubech putovat. Hrál jste v Karlových Varech, německém Hamburku, švédském Linköpingu a poslední necelé tři sezony v Třinci. Cítil jste, že už se blíží konec kariéry?

Záleží na úhlu pohledu. Rád vzpomínám na roky v Hamburku i v Linköpingu. V Německu jsem zase pookřál a i ve Švédsku jsem patřil mezi nejlepší brankáře. Ten závěr už záležel hodně na zdraví, protože když máte pořád nějaké problémy a necítíte se v pohodě a nemůžete odevzdávat stoprocentní výkony, tak to samozřejmě není optimální. Potom už přemýšlíte, jestli máte hrát dál, nebo skončit.

Nechybí vám po dvou letech od ukončení kariéry hokej?

Spousta lidí se mě na to ptá. Říkali mi, že skončím a bude mi chybět, nebudu mít co dělat. Ale vrhl jsem se na úplně jinou dráhu a tím pádem mám co dělat a nepřemýšlím nad tím, co bylo. Myslím do budoucnosti a hokej mi nechybí. Chodívám si jej dvakrát týdně zahrát. Sice nechytám, ale sportuji a mám to spíš jako doplněk, abych se udržoval v kondici.

Čemu se tedy věnujete?

Mám větší developerský projekt v Holešově.

U hokeje jste částečně zůstal, děláte agenta zlínskému brankáři Jakubu Sedláčkovi. Proč jste se jej ujal?

On mě požádal, jestli bych mu nepomohl a trochu mu ukázal směr, jakým se vydat. Zkušenosti mám a vím, co mu mohu poradit.

Bavíte se spolu hodně o hokeji? Bere si vaše rady k srdci?

To se musíte zeptat jeho. Říkám mu, aby se vyvaroval toho, čemu jsem se nedokázal vyhnout já.

Vidíte v něm sebe?

Jsme úplně odlišní. Je úplně jiný typ, než jsem byl já. Ať už po hokejové, nebo povahové stránce. Kuba je více introvert, já jsem býval víc komunikativní. V tom je mezi námi rozdíl. Ale kvalitami a úrovní je dál, než jsem byl já v jeho věku.

Čím si vysvětlujete, že dvě sezony odchytal základní část bravurně, ale poté v play off nedokázal tým posunout do semifinále? Říkalo se a psalo, že zklamal. Nechybí mu zkušenosti?

Řekl bych to jinak. Je to mladý brankář, který je na začátku kariéry. Tlak, který byl na něj vytvářen, byl zbytečně velký. Když někdo řekl, že tým neuspěl v play off díky němu, je to alibismus konkrétních lidí. Zápasy jsem viděl a mohu říct, že v nich hrály roli úplně jiné věci, než byly poté prezentovány veřejnosti. Samozřejmě hokej je týmový sport a musí všechno ladit. Pokud vám nevychází přechod z obrany do útoku a nehrajete, co potřebujete, potom záleží na brankáři, co je schopen udělat navíc. Kuba ukázal v základní části, že je schopen odchytat celou sezonu nadstandardně a v play off bohužel chytal jen standardně, což bylo málo. Neřekl bych, že zklamal. Ale i jemu se ukázala cesta, jak si udržet výkonnost. V play off je to samozřejmě těžké. Musí být ale připravený, že ne vždy bude hra vycházet spoluhráčům před ním, jak byl zvyklý ze základní části.

Vizitka Romana Čechmánka

Narozen: 2. března 1971 v Topolné. Výška:193 cm. Váha: 94 kg. Pozice: Brankář. Přezdívka. Čeman. Draft NHL: V roce 2000 jako 171. celkově týmem Philadelphia Flyers. Stav: ženatý manželka Dagmar, tři děti (Kateřina, Roman a Jakub). Plat v NHL: 3,5 milionu dolarů za sezonu.

Kariéra: TJ Gottwaldov (88–89), Hodonín (2. liga), Zlín, (89–90), HC Dukla Jihlava (90–91), Zlín, Olomouc (91–92), Hodonín – (1. liga 92–93), Vsetín (1. liga, 93–94), Vsetín (94–00), Philadelphia Flyers (NHL, 00–03), Philadelphia Phantoms (AHL, 00–01), Los Angeles Kings (NHL, 03–04), Vsetín (04–05), Karlovy Vary, Hamburg Freezers (Německo, 05–06), Linköpings (Švédsko),Třinec (06–09).

Největší úspěchy: 1× zlato ZOH Nagano (98), 3× zlato z MS (96, 99, 00), 2× bronz z MS (87, 98), 1× bronz SP (04), 6× zlato v nejvyšší soutěži ČR/ČSSR (1× Jihlava 90–91, 5× Vsetín (94–95, 95–96, 96–97, 97–98, 98–99), 1× stříbro Vsetín (99–00), 1× bronz MS 20letých (91)

Individuální úspěchy: 5× nejlepší brankář extraligy (94–99), nejlepší hráč play off (96–97), William M. Jennings Trophy (02–03).

Autor: Daniel Ostrčilík

29.7.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc.
AUTOMIX.CZ
20

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Lukáškovi zjistili leukémii v pěti letech.
2

Lukášek z Uherského Hradiště bojuje s leukemií. Kostní dření můžete pomoct i vy

Kriminálka muže dopadla až v Thajsku

FOTOGALERIE / Vsetínští kriminalisté se podíleli na vypátrání muže, který se před vězením ukrýval osm let. Dvaačtyřicetiletého podvodníka zadrželi v Thajsku.

Kopeckého určitě nepotrápím, je skromný Kresta

ROZHOVOR/ - Je hvězdou rallyového sportu a o velké zpestření se postaral také na včerejší tiskové konferenci před 47. ročníkem zlínské Barumky. Luhačovický Roman Kresta ji pojede po třech letech, když se na začátku července rozhodl k návratu na tratě. „Chtěl jsem si na chvíli udělat čas sám pro sebe a také jsem cítil motivaci svézt se,“ vysvětlil 41letý řidič Škody Fabia R5.

Zastávka Školní zůstane další týdny v provizorních podmínkách

Náhradní stanoviště zastávky MHD Školní ve Štefánikově ulici ve Zlíně před budovou Kongresového centra budou muset cestující využívat nějakou dobu ještě i po skončení prázdnin, jakkoli se s tím nepočítalo. Investorovi se původní termín rekonstrukce této zastávky nepodaří dodržet.

V areálu kovošrotu v Tlumačově hořela vyřazená cisterna

Požár staré nádrže cisterny v areálu kovošrotu řešili ve středu hasiči v Tlumačově. „Podle oznamovatele došlo při rozřezávání nádrže ke vznícení zbytků asfaltu,“ popsal mluvčí krajských hasičů Libor Netopil.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení