„Teď ani nevnímám, že by byla tahle asistence cennější než jiná. S odstupem času ale za ni rád budu," tuší v rozhovoru pro Deník Michal Jordán, který nyní řeší své budoucí angažmá.

Jak jste přihrávku vlastně získal?

Jejich obránce puk vyhodil po mantinelu a snažil jsem se udržet pásmo. Tím, jak puk byl na hraně mantinelu, tak jsem ho přejel. Sobotka se ale za mě vrátil a udržel ho. Francouzi zkoušeli vyhodit puk, a já se mezitím vracel. Vyloženě jsem to nahodil na bránu, protože jsem byl otočený zády k bráně. Jarda tam projížděl a trefilo ho to.

Věříte Jágrovi, že již definitivně ukončil reprezentační kariéru?

Nevím. Už v minulých letech párkrát končil a vždy nakonec přijel. Podle mě by ale klidně hrát ještě mohl. Mistrovství světa v Česku bude hodně sledované. Pokud bude zdravý a bude mít chuť, mohl by přijet. Ale to je jen můj názor. Nevím, jak to má promyšlené. Pro každého hokejistu je domácí šampionát výzvou. S medailí na krku by to pro něj byla fajn rozlučka s reprezentační kariérou. Ale turnajů už má odježděných moc a českému hokeji hodně pomohl.

Bavil se o tom s vámi v kabině?

To ani ne. Vycítili jsme, že novináři, kritici a další na něj vytváří ohromný tlak, ať už přímo na něj, nebo na nároďák. Řekl bych, že byl celkem neadekvátní. Ne všechno, co se psalo, byla pravda. Možná i proto si říkal, že už nemá zapotřebí někomu něco dokazovat a ještě aby se po něm někdo vozil.

Strávil jste s ním pár týdnů v jedné kabině i hotelu. Potvrdilo se vám vaše mínění o něm, nebo je jiný?

Potvrdilo se mi, že na sobě hodně pracuje. Má svůj zajetý rytmus, který potřebuje dodržovat, aby na ledě vynikal. Viděl jsem, jak se připravuje na zápasy i tréninky. Bylo fajn vidět jeho denní režim. Co se týká lidského charakteru, byla s ním pořád sranda.

Také vás domácí šampionát láká?

Určitě. Navíc teď, když jsem si k tomu čichl. Uvidíme, jak se bude vyvíjet nadcházející sezona a kde budu hrát. Pokud bude zájem, rád bych nastoupil. Ale to je ve hvězdách.

Už z vás trochu vyprchalo zklamání ze čtvrtého místa na světovém šampionátu v Bělorusku?

Ani nevím, jestli vůbec někdy vyprchá. Bylo to moje první mistrovství světa. K medaili jsme byli velmi blízko. Rozhodně to nepůjde ze dne na den. Pokud už nic v životě nevyhraji, bude to první, čemu jsem byl nejblíž.

Takže jej hodnotíte jako neúspěch?

To bych zase neřekl. Právě kvůli neustále se zvyšující vyrovnanosti světového hokeje. Úspěch to nebude, ale podle mě se nedá mluvit ani o neúspěchu. Asi něco mezi tím, co se nedá moc pojmenovat. Bohužel jsme se v posledních dvou zápasech střelecky neprosadili, proto jsme ani na vyšší umístění pomýšlet nemohli.

Po přestěhování po postupu do semifinále jste se v Minsk Aréně neprosadili. Čím si to vysvětlujete?

Těžko říct. Proti Finsku jsme tolik šancí neměli, ale trefili jsme tyče. Kdyby puky šly o pár centimetrů jinam, mohly se zápasy vyvíjet jinak. Proti Švédsku jsme hlavně druhou třetinu odehráli suprově. Skákalo nám to tam po brankové čáře, opět trefili pár tyček. To už rozhodují milimetry. Cítili jsme, že by nás jeden gól mohl nakopnout. A mohli zápas otočit. Bohužel, gól nepřišel.

Co na vás v Bělorusku udělalo největší dojem?

Asi zájem lidí o hokej. Vím, že když jsem sledoval poslední mistrovství ve Finsku a Švédsku, kde lidé vůbec nechodili. Ale tady na každý zápas bylo vyprodáno, ačkoliv hráli hokejově menší země jako Itálie s Francií. I tak přišla spousta fanoušků. I samotné haly byl pěkné a nové.

Navíc spousta běloruských fanoušků vám fandila. Byl to šok?

I českých příznivců už na základní skupinu tam bylo hodně. Nevím, jaké jsou vztahy mezi Bělorusy a zámořskými státy. Proto fandili nám. Ukazovalo se to i v dalších zápasech, kde to bylo podobné.

V boji o bronz proti Švédsku jste se zapletl do šarvátky, kdy na vás vystartovali snad tři soupeři. Co se tam stalo?

Podpořil jsem útok a přišla tam odražená střela od mantinelu a zastavil jsem před brankářem. Možná jsem ho sekl do lapačky. Ale to se stává. Začali jsme se požďuchovat a nakonec jsme byli vyloučení. Ale na takový styl hokeje jsem zvyklý z Ameriky. Vůbec bych to neřešil. Snažil jsem se vzpružit tým, aby bylo vidět, že mi není jedno, jak dopadneme.

Navzdory čtvrtému místu je obrovským přínosem, že trenér Růžička dal šanci vám mladým klukům. Jak vám tahle zkušenost může pomoct v další kariéře?

Určitě hodně. Mistrovství světa je úplně něco jiného, čeho jsem se dosud setkal. Zápasy jsou náročné a rozhoduje pár chyb, které mohou celý zápas ztratit. Od fanoušků, trenérů i samotných hráčů jde vidět velké očekávání. Takže hodně mi dá, že jsem si zkusil tlak, na který jste vystavený. A dokázat vyhrát, nebo rozhodnout zápasy je pro mladé hráče, kteří nemají tolik zkušenosti s mezinárodním hokejem, velké plus. Do dalších let jsme si to oťukali a víme, jak se v určitých chvílích zachovat.

Na šampionát jste odjížděl jako až osmý obránce. Po zranění Romana Poláka jste dostal šanci. Jak jste to prožíval?

Věděl jsem, v jaké pozici jedu a až v průběhu turnaje mě dopíšou na soupisku. Zranění Romana Poláka bylo velkým oslabením. Takhle už to ale v hokeji chodí. Bylo těžké hrát sedmého obránce a chodit tam jednou za pět střídání. Ale to mi nevadilo. Přijal jsem svou roli a byl jsem rád, že vůbec můžu být v týmu. Postupně jsem dostával čím dál větší prostor, za což jsem byl rád. Na konci jsem už z toho měl dobrý pocit, protože jsem si i víc dovolil. Poslední zápasy jsem si vyloženě užíval.

Prý se o vás zajímá Lev Praha z KHL. Je to pravda?

Ano, nabídka tady je. Možná by se dalo vymyslet i něco jiného v Evropě. Musím si ale rozmyslet, jakou cestou bych se měl vydat. V Carolině se vyměnilo vedení i trenéři. Manažer, který mě draftoval a byl se mnou většinou spokojený, skončil. Možná kvůli reprezentaci bych se mohl vrátit, abych byl na očích.

Máte alespoň nějakou prioritu?

(Přemýšlí.) Na to je brzy. Je to ještě čerstvé. Nedávno nám skončilo mistrovství světa. V nejbližších dnech se to bude řešit a měl bych se rozhodnout. Ani já nemám rád protahování a vyčkávání. Chci vědět, na čem jsem a na co se mám připravit a dát letní přípravě nějaký řád.

V těchto dnech se živě diskutuje, zda kariéru neukončí zlínský kapitán a vůdce úřadujících mistrů extraligy Petr Čajánek. Co si o tom myslíte vy?

Těžko říct. Podle mě by čtyři až pět let klidně mohl hrát tím jeho zarputilým stylem. I tím, jaký je v kabině lídr. Nebyl by to problém. Otázka je, zda se už nechce naplno věnovat rodině. Během kariéry rozhodně nemohli být spolu pořád, takže tohle on řeší ve své hlavě, kterým směrem by se chtěl vydat.