„To byla souhra okolností. Byla spousta zraněných obránců. Až na poslední chvíli v ten den jsem se dozvěděl, že je potřeba zalepit díru. Tuším, že to byl vítězný zápas a to je všechno, co si pamatuju," usmíval se Marušák.
Na střídačce Zlína stál ještě kouč Josef Augusta, ve třetí formaci s ním naskakoval bek Jan Krajíček a vpředu lítaly mladé pušky Michal Grošek s Radkem Bonkem a Miroslavem Okálem.
„Myslím, že Venca Baďouček měl nohu v sádře. A nejednou se to mnou hasilo," vybavil si ještě 40letý matador Marušák, který dnes v zápase proti Pardubicím načne už devátou stovku zápasů.
Je to jen číslo, nebo to má pro vás hlubší význam?
V podstatě ani nemá. Tyhle věci neřeším. Věřím tomu, že fanoušky a historiky to zajímá, ale já to k životu nepotřebuju. Navíc je to číslo, které není zcela vypovídající. Kariéru jsem odehrál i v jiných ligách, takže to není úplně objektivní.
Na tisícovku si troufáte?
To už není v mých reálných možnostech. Určitě ne.
Berete tedy tuto sezonu jako svoji poslední?
Ano, takhle to vnímám. Ale to byla každá z posledních pěti sezon. Na tom se nic nemění. Vždycky k tomu takhle přistupuji. Jestli bude případně další, dřív jak na jaře to stejně nevyhodnotím. Kontrakty jsou prodlužované po roce.
Vrcholem kariéry je pro vás zlínský titul v roce 2014?
Dá se říct, že to bylo asi to nejsladší z kariéry. Ale samozřejmě si vážím i finského titulu. Bylo i pár solidních sezon různě po světě, které určitě budu řadit k lepším.
A k nim i zápasy v nároďáku…
V období, kdy jsme tam jezdili, jsme byli kompletní celá zlínská pětka. Tam jsme si to také užívali, přestože to byly „jen" turnaje Euro hockey tour. Mistrovství světa se nás už netýkalo, ale užívali jsme si to.
Snil jste jako kluk o NHL?
Určitě ne. Mně stačil zlínský extraligový klub. To byla moje meta, které jsem chtěl dosáhnout. Když jsem se zabydlel tady, postupně jsem šilhal po dalších metách. Ale pro mě tehdy i Zlín byl něco strašně těžko dosažitelného.
Zahrál jste si třeba v Djurgardenu s Patricem Hörnqvistem, který dnes válí s Crosbym v Pittsburghu. Jaký na vás udělal dojem?
Zahrál jsem si i s dalšími hráči. Přestože nebyli v NHL, už v místních ligách vynikali výkonem a svými schopnostmi a dovednostmi. Konkrétně o Hörnqvistovi jsem nepochyboval, že by se tam neměl uplatnit. Už tehdy byl mladý a perspektivní a prokazoval nadprůměrné kvality.
Zdraví vám zatím drží?
Relativně jo. V rámci možností je to v pohodě.
Regenerujete pořád stejně, nebo s přibývajícím věkem musíte být důkladnější?
Posledních pár let si to víc hlídám. Snažím se víc odpočívat a víc se protahovat po zátěži. Ale rok od roku to horší není. Samozřejmě jsem už ve věku, kdy je důležitější si odpočinout než z mého pohledu nesmyslně se přetížit.
Jak se vám ráno vstává?
Záleží jak kdy. Když večer předtím se zápas vyhraje, vstává se mnohem lépe. Když se prohraje, je to o to horší. Je to propojené. Jak pracuje hlava, pracuje i tělo. (úsměv)
Takže ze středy na čtvrtek po výhře v Plzni 3:1 se vstávalo báječně?
To zase ne, ale řekněme lehčeji. (úsměv)
Při zranění kapitána Ondřeje Veselého jste dostal céčko, které jste nikdy moc nechtěl. Bylo to pro vás něco jiného?
Nepovažuju se za velkého lídra. V podstatě to na mě zbylo a spadlo mi to do klína. Bral jsem to jako nutné zlo i svoji povinnost vzhledem k tomu, co mám odehraného. V tuhle chvíli mám zkušeností v týmu nejvíc, když tam nebyl Ondra.
Musel jste se v kabině projevovat jinak než obvykle?
Kdybych se projevoval jinak, popřel bych sám sebe a svoji povahu, kterou se prezentuji dlouhodobě. Můj přístup zůstal stejný. Zažil jsem za svou kariéru spoustu kapitánů, o kterých v kabině ani člověk nevěděl. Svůj příklad nebo vzor ostatním ukázali na ledě. Tam se snažili předat týmu své poselství. Není to jen o řečech a slovech v kabině.