„Chodil jsem bruslit i po večerech," přiznává v rozhovoru pro Deník Oldrich Kotvan.

Vypracoval se. Už delší čas na ledě není jen od toho, aby mastil pěstmi soupeře. Právě kvůli němu zavítal na nedávný zápas proti Třinci (0:4) na Zimní stadion Luďka Čajky i reprezentační trenér slovenské reprezentace Vladimír Vůjtek. A včera mu přišla oficiálně reprezentační pozvánka.

Překvapila vás?

Ano. Hodně příjemně. I když jsem už měl nějaké informace, že pan Vůjtek mě jmenoval v nějakém rozhovoru. Proto jsem možná podvědomě cítil šanci a snažil jsem se, abych ji dostal. Jsem za ni rád.

Kdy jste se o možnosti reprezentovat poprvé dozvěděl?

Po zápase s Třincem. Došel na klub papír se širší nominací a email, že konečná nominace bude zveřejněna 29. října. S trenérem Vůjtkem jsem ještě nemluvil. Komunikoval jsem zatím s lidmi ze slovenského svazu.

Co od nároďáku čekáte?

Bude to něco jiného než v extralize. A hlavně pro mě něco nového. Budu poprvé oblékat reprezentační dres. Nepovedlo se mi to v národním týmu do osmnácti let, kde jsem se zranil, tak jsem rád, že se mi to splní nyní. Bude to pro mě příjemná zkušenost. Mohu ukázat, co ve mně je. Je to jen na mně.

Když jste přicházel do Zlína, místo jste neměl jisté. Byl jste na hostování v první lize v Olomouci i Jihlavě. Nakonec jste získal stříbro, mistrovský titul, nyní nároďák. Nepřipadáte si jako ve snu?

Je to hodně vydřené. Přiznám se, že jsem na tom už nebyl psychicky nejlíp. Je to pro hokejistu drtivé, když má hokej rád a nikde s ním moc nepočítají a bloudí po prvních ligách. Minulý rok mi hodně pomohlo, když jsem se z Jihlavy propracoval do základu a odehrál jsem play off, jak jsem odehrál. Zatím se mi daří.

I když se týmu nedaří a je poslední, vy jste v pohodě?

Necítím se špatně. Jsem víc vyhraný, je to o tom, že hráč dostane šanci a může ukázat, co v něm je. A má příležitost chytit šanci za pačesy. Ale není to jen o tom, že dostanete příležitost. Ale musíte vydržet a makat.

Změnil jste od příchodu do Zlína něco v přístupu nebo v přípravě na zápasy?

To určitě. Až ve Zlíně jsem zjistil, že třeba nemám tolik vytříbené bruslení. Na tom jsem musel hodně pracovat, abych se klukům vyrovnal. Povedlo se mi to postupnou prací.

I mimo led jste musel něco změnit?

Třeba regenerace je zase o něčem jiném. Ale především je to v obratnosti a bruslení. Vyšší a robustnější kluci to mají vždycky těžší. Musel jsem pro to dělat něco navíc. A to jsem taky dělal. Chodil jsem bruslit někdy večer, když jsem nehrával a kluci byli na venkovním tripu. A když byl volný led, šel jsem makat.