V zápase hokejistů Zlína na ledě brněnské Komety v nenávistné atmosféře vyzval na bitku obránce Tomáš Žižka bijce ševců Pavla Kubiše. Dnes už společně sdílí jednu kabinu.

„Říkal jsem si, ty vole, proč zrovna mě? Né, on je velký," rozesmál se v dvojrozhovoru pro Deník Kubiš.

„Byl zrovna na ráně a jediný, kdo po nikom neřval," vybavil si Žižka.

Jak na bitku s odstupem času vzpomínáte?

Tomáš Žižka: Jako na zápas, který na začátku vypadal jako normální derby, ale poté se zvrhl. Další utkání už byly vyhecovanější. A už se to i mediálně začalo propírat.

Pavel Kubiš: Už nijak. Bylo to tenkrát vyhrocené a nastal tam mezi střídačkami konflikt. A takhle se to řešilo. Všichni jsme naskákali na led. Ale už je to stará záležitost. Vím, že jsem se porval, ale to je všechno.

Takže když Tomáš poprvé vstoupil do zlínské kabiny, vůbec o tom nepadla řeč?

Kubiš: Vůbec. Už několikrát jsme se potkali ve městě, věděl jsem, že je Tomáš Zlíňák. A normálně jsme se pozdravili. Nemyslím si, že by se to z ledu přetáhlo někam do soukromí.

Žižka: Věděl jsem, do čeho jdu. Vím, že tyto záležitosti mimo led už nepatří. Tehdy se to nějak vyvrbilo, bylo to spontánnější. Nyní se nad tím maximálně s úsměvem můžeme pozastavit.

Nečekal jste, že budete terčem vtípků?

Žižka: Nějaká hláška může přijít vždycky, ale tyto věci jsou už za námi a už se nad tím nikdo moc nepozastavuje. Možná ještě někdo z kabiny si na to vzpomene.

Pavle, vy se rvačkám nevyhýbáte, co?

Kubiš: Akorát dostávám. Třeba Píša mě kdysi rozbil. Rval jsem se i s Frolem nebo kdysi se Spartou. Jsem spíš otloukánek. Když to někdo shodí, jdu do toho. S Tomášem to vyplynulo ze hry. Byl to vyrovnaný zápas, moravské derby. Pro Tomáše navíc výjimečné, že hrál proti Zlínu. Šarvátky, které se uměle vyvolávají, nemusím. Ale když se to vyhrotí, nemám problém. Zrovna od Tomáše to bylo férové. Spadl jsem na led a nechal mě. Tak nějak má bitka vypadat.

Žižka: Já se do bitek nenutím. Když to přijde, tak nemám problém. Teď už je to navíc lepší, protože i po bitce se dá zápas dohrát. Na trestné jen zchladíte čtyři minuty nervy a hrajete dál, což je lepší. Dřív se dostávaly tresty do konce zápasu. Ale impulz musí vyplynout ze vzájemného střetu pohledem. Ale když je to zákeřné a mlátí vás ještě na ledě, to už nemám rád. Je to nebezpečné a rozhodčí to mají strašně těžké. Roztrhávat dva soupeře od sebe nemá s hokejem už nic společného.

Pamatujete ještě na jinou šarvátku?

Žižka: Už jen z Ameriky, kde jsem nějaké bitky absolvoval. Ale tam je to jiná liga. Spíš jsem se bránil, než útočil.

Kubiš: Hlavně on vyzval mě, shodil rukavice a ukázal na mě. Říkal jsem si, ty vole, proč zrovna mě? (Smích.) Né, on je velký.

Žižka: Pavel byl zrovna na ráně. Vymotal se tam někde ze zlínské skupiny. Všichni na sebe řvali a tohle nemám rád. To už raději jít na věc než po sobě křičet a dělat ze sebe hrdinu. Aspoň se vybijeme a v kabině to rozdýcháme.

Pak jste Pavlovi poděkoval i plácnutím po kalhotech.

Žižka: On byl snad jediný, kdo ze Zlína nekřičel. Nic neříkal a šel na věc. Tak to má být.

Potkali jste se i v jarním finále?

Kubiš: Ano, o jednom souboji vím. Mám jasno, co je Tomáš za beka a co má za sebou. Ale neříkám si, že na něj musím jít. Mám k němu respekt. I tak ho ale dohraji, ovšem nejsem ten, kdo by zvedal lokty. Ne vždycky se to podaří, někdy ruka vyletí, ani nevíte jak. Ale ke klukům, kteří mají něco za sebou, chovám respekt.

Žižka: Tyto hráče, jako je on, je potřeba v týmu mít. Dohrávat souboje a chodit před bránu je mu vlastní. Nikdy se nestane, že bychom se nepotkali, protože já mám za úkol zase tyto hráče od brány odtlačit. Někdy nějaká jiskra vyletí. Pokud tam ale není nějaké píchání hokejkou, je to v pořádku.

Takže nyní byste se už jeden za druhého postavili?

Kubiš: Už je zase náš, takže já se postavím za něj i za kohokoliv jiného v kabině. Stejně by to udělal i Tomáš.

Žižka: Už jsou z nás spoluhráči. Je to automatické se za kohokoliv v kabině postavit.

Troufli byste si i do ringu?

Kubiš: Už jsem nad tím přemýšlel, ale spíš jako jeden z druhů tréninku. Nejsem ale vyloženě blázen, který by se tam postavil a nechal se tam zmlátit. Ale neříkám, že bych si to nevyzkoušel proti klukovi amatérovi. Ale někteří kluci tady občas chodí vyzkoušet thaibox nebo jiný z bojových sportů. Tomu bych se nebránil, ale spíš jako vhodnému tréninku.

Žižka: Vím, že třeba Roman Červenka to provozoval. A v minulé sezoně na Slavii kluci využívali Lukáše Stránského, který je mistrem světa v thaiboxu. Tam ale ani nešlo o techniku boxování jako o fyzickou připravenost a správné dýchání, které můžete využít i v hokeji. Mám i pár kamarádů, kteří se tomu věnují a také jsem nad tím přemýšlel. Tréninky mají hodně náročné. My jsme natrénovaní, ale tam je to ještě o něčem jiném. Zabírají totiž jiné svalové partie a je to vhodná příprava i pro hokej.

Pavle, říká se, že Jiří Ondráček je nejlepší fotbalista z kabiny. Jak jste na tom vy?

Kubiš: Jsem asi za ním druhý. (Smích.) Ale ne, to by znělo moc sebevědomě. Hráváme malou kopanou i velký fotbal. Máme celkově dobrý mančaft. V létě, když hrajeme staří – mladí v Turecku, bývá to hodně vyhrocené. Je to tam na krev, což mě baví. Když máme trénink, jedna polovina se věnuje fyzičce a druhá hraje fotbal. Když ho hrajeme, je náročnější než celý trénink. Zvedá to pak i celou výkonnost.

Jak moc jsou fotbálky v Turecku vyhecované?

Kubiš: Dost. Letos to ale bylo mírnější, protože jsme měli hodně zraněných. Když ale zavzpomínám na minulé roky, tak třeba vloni pár kluků půl dne nemluvilo. Byli fakt vytočení.

Žižka: Já jsem nehrál, ale vím, že tady jsou kvalitní fotbalisté a mají dobrou úroveň. Už dlouhá léta jsou staří – mladí vyhecované zápasy i v jiných mančaftech. Je to tak ale v pořádku. Čím vyšší tempo, tím lepší trénink. Vítězové si poté dělají srandu z poražených a není příjemné to poslouchat.

Když jsem se minulý týden bavil s Jiřím Ondráčkem a Romanem Vlachem, přiznali, že by pro ně nebyl problém skočit padákem nebo bungee jumping. Jak jste na tom vy?

Kubiš: Ti dva? Ne, to není možné. Onder to jen tak vykládá v kabině. A vysedávají společně na kafíčku. To je jejich jediná zábava. To je možná ten jejich adrenalin. (Výbuch smíchu.) A přitom sledují ženské.

A vy byste šli do seskoku padákem?

Žižka: Ne. Nemám rád výšky. Když to vzpomínáte, tak si pamatuji jednu historku. Měli jsme s Kometou před sedmým zápasem semifinále na Spartě, byla tam matějská a kluci mě vyhecovali na řetízkáč, který je v šílené výšce. Prořval jsem tam celých pět minut, co jsem tam jezdil. Byl jsem z toho hotový a ještě jsem se třepal na pokoji. Tohle jde úplně mimo mě. A když jsme vyhráli a postoupili, kluci říkali, že budeme muset chodit častěji. Ale naštěstí do Prahy je daleko. Tady naštěstí nic takového nejezdí.

Kubiš: Já také ne. Je to jen zbytečný risk. Některým věcem bych se asi nebránil, ale i já mám už na řetízkáči strach.

Tomáši, zato prý rád rybaříte.

Žižka: Když jsme se přestěhovali na barák, dvě minuty chůze mám dva rybníky, kde trávím čas. Zachytám si tam a vyčistím hlavu. Syn si udělal rybářské papíry, takže mě pořád někam tahá. Ale já papíry nemám, takže na svazovou vodu nemůžu. Zato se vyřádím na dvou soukromých rybnících a jsem tam spokojený.

A váš největší úlovek?

Žižka: Nemám. Jsem rád, když mi něco zabere. Cokoliv, hlavně ať je nějaká akce a nesedím tam jen tak. Chytil jsem něco kolem padesáti šedesáti centimetrů. Ale vím, že tam jsou i větší kousky.