Jako třeba já na březen 2002, kdy jsem s kamarádem vyrazil na svůj první výjezd do Vítkovic, zrovna se hrál druhý zápas semifinále play off. Tehdy Zlín prohrál 1:5. Byl to jeden z posledních zápasů Petra Čajánka před odchodem do NHL. Už tehdy váleli Leška s Balaštíkem.

V bráně sebou mrskal Michal Mařík. Na vítkovických tribunách zlínští fanoušci podepisovali petici za zachování žlutomodrých barev.

O tři roky později se na tom samém místě slavilo rovněž v semifinále vyrovnání série na 3:3. Před pátým domácím zápasem v sérii ještě za stavu 1:3 se mě táta ptal, zda se jedu rozloučit se sezonou. „Ne, jedeme ji prodloužit a vrátit sérii do Zlína," reagoval jsem.

Stalo se.

V pátém i šestém zápase ve Vítkovicích Zlín uspěl a v sedmé bitvě Čajánek hattrickem poslal žlutomodré barvy do finále proti Pardubicím. Bylo z toho stříbro.

Podobné vzpomínky ve mně zanechala i loňská jízda, kdy jsem byl přímo rovněž ve Vítkovicích u postupu do semifinále a v Třinci do finále. A také u prodloužení finálové série v Plzni, kdy si Zlín vydřel rozhodující sedmý zápas. Zarytý hluboko v paměti mám i gól Filipa Čecha na 3:3 deset vteřin před koncem základní hrací doby. Nebyl z toho nakonec sice titul, ale pozitivní energie byla výjimečná. Lidé, kteří by se jinak na ulici ani nepozdravili, se naráz plácali a objímali.

Dopíše proto Čajánek svůj velký příběh mistrovským titulem? Další kapitoly může napsat už o víkendu v Hradci Králové. Ani tam nebudu chybět.