„Na druhý den někteří hráči a maséři spali v kabině. Ne nadarmo se říká, že piješ, jak Rus. Je na tom něco pravdy," potvrdil Deníku 38letý Tesařík, jenž vlastní další čtyři extraligové triumfy.

Jak jste se vlastně do Jaroslavle dostal?

Tehdy se mi podařila reprezentační akce Turnaj Izvěstijí. Trenér Vůjtek si mě vybral, znal mě již z předchozího angažmá ze Zlína. A dal mi i potřebné informace. Bylo to pro mě přitom nové, jelikož jsem šel poprvé do zahraničí. V té době ještě v Rusku moc cizích hráčů nepůsobilo. Vzpomínám na tohle angažmá jen v dobrém.

Tehdy jste vyhráli suverénně základní část a v play off jste prohráli v deseti zápasech jen jednou. V čem byla síla týmu?

Určitě jsme měli silné osobnosti. V top formě hrál Andrej Kovalenko a za dobu, co jsem tam byl, se nám vyhýbala zranění. Měli jsme špičkové čtyři pětky a i další pětka byla kvalitně připravená. Byl to výborně poskládaný tým.

Zmiňoval jste Kovalenka, ale mezi opory se řadili i But a Antipov. Jací to byli hokejisté a lidé?

Byli vynikající. Ale jediný, kdo na ledě skutečně exceloval, byl Andrej Kovalenko. Byl jsem se teď podívat vedle v PSG Aréně a zahlédl jsem, že z tehdejšího týmu nyní v Jaroslavli hraje obránce Guskov.

Pozdravili jste se?

Ne, byl jsem tam teď během jejich tréninku (rozhovor vznikal včera dopoledne – pozn. aut.). Ale nejsou tady kompletní. Navíc jsem potkal a chvilku jsme se pobavili i s manažerem Lukinem, který se na poslední chvíli před tragédií rozmyslel, že nepoletí. Přitom obvykle létal na všechny zápasy s týmem. Ale tehdy měl moc práce. Nyní jsme si podali ruce a popovídali si.

V mistrovské sezoně za Jaroslavl už tehdy odehrál devět zápasů i Karel Rachůnek. Setkali jste se v jedné kabině?

Ne, s ním jsem se minul. Setkávali jsme se jako soupeři a jako kamarádi ve Zlíně. Jako spoluhráči jsme se nikdy ani v nároďáku ani v klubu nepotkali.

Jaký byl jako soupeř?

Úplně prvně si jej pamatuji v mladším dorostu, když s ním jeho otec jezdil do Vsetína. Co jsem se bavil s jeho tatínkem, tak říkal, že mu nedali ve Zlíně šanci hrát. Měl malou postavu a nemá potřebné fyzické parametry. Ale co jsem si jej všiml ve Vsetíně, tak byl kvalitní bruslař s dobrou technikou hole. Od té doby jsem jej zaregistroval a začal sledovat. Hráli jsme proti sobě i valašské finále (v roce 1999 – pozn. aut.), když ve Zlíně začínal.

Jak vysoko řadíte titul s Jaroslavlí mezi svými dalšími úspěchy?

Hodně vysoko, jako každý titul. Ale jediný, a řadím ho úplně nejvýš, je poslední triumf se Vsetínem. Už mi nikdo neodpáře, že jsem ruský mistr Superligy.

Vybavíte si oslavy?

Mají je trochu jiné, než jsme zvyklí. Tam se předal pohár, odjeli jsme domů a se žádnými fanoušky jsme neslavili. Měli jsme uzavřený prostor, který jsme měli pro sebe. Slavili jsme sami, i na druhý den s vedením, ale pak jsem musel odjet. Měli jsme sraz s reprezentací, takže si pamatuji jen dva dny. Když si na ně ale vzpomenu, jak na druhý den někteří hráči a maséři spali v kabině. Ne nadarmo se říká, že piješ, jak Rus. Je na tom něco pravdy.

Jak na vás zapůsobilo město Jaroslavl a okolí?

Je to už deset let zpátky. Přijel jsem zrovna na Nový rok, takže v období zimy a mrazů. Je to starší město, až nyní se začalo budovat. Když jsem se bavil s některými kluky, říkali, že se modernizuje. Ale na nic jsem si nemohl stěžovat, stejně jsme byli věčně na zimáku, jelikož jsme chodili na báze.

I za pana Vůjtka?

Ano, den předem jsme se museli hlásit v šest hodin. Poté jsem tam byl v létě, když nám předávali medaile, a je to pěkné město.

Jací byli tamní obyvatelé?

Perfektní. Žili hokejem, zimák byl beznadějně vyprodaný.

Jak budete prožívat páteční emotivní večer?

Abych řekl pravdu, ještě si to nedovedu představit, jak vše bude probíhat. Myslím, že na nás dolehne atmosféra při vzpomínkách na Karla. Poté si všechno uvědomím.