„Vždycky jsem si myslel, že budu jen druhý. Před finále jsem si pobrečel, že na mě zbude zase druhé místo. O to je to nyní hezčí. Jsem rád, že jsem mohl pohár zvednout nad hlavu," oddechl si 25letý Ondráček.

Své poslední páté stříbro získal v předminulé sezoně, o které jej připravil gólem ve druhém prodloužení sedmého finále plzeňský Martin Straka. Jeho chvíle přišla až o rok později.

Čtyři týdny od mistrovských oslav se už ale jeho život vrátil do zajetých kolejí.

„Člověku to došlo během volna při oslavách. Začal jsem si postupně uvědomovat, co jsme dokázali. Teď už je příprava na další sezonu, což už člověk ani nevnímá. Bylo to krásné, ale už je to zapomenuté," vykládal včera Ondráček.

Zapomenuté jsou zároveň také roky dlouhého čekání. Vůbec první finále si zahrál již v sezoně 1998/1999 pod vedením současného sportovního manažera PSG Jiřího Šolce. Právě tam začala jeho stříbrná kletba. O tři roky později mu zase uniklo mezi prsty zlato v osmé třídě na mistrovství republiky.

„Uteklo nám to až v posledním zápase," vybavil si Ondráček.

Nejcennější kov se mu vyhýbal i v dorostu za éry šéfa střídačky Zdeňka Čecha v sezoně 2003/2004, kdy ve finále nestačil na pražskou Slavii. O dva roky později už v juniorech zase nestačil ve valašském derby na Vsetín.

„Není příjemné, když po vašem odchodu z dorostu nebo juniorky to další ročník kluci vyhrají. Člověk si pak říkal, proč tam nevydržel ještě rok. Když už se vám ale podaří pohár zvednout, je to pro vás jen odrazový můstek. Ještě to nic neznamená," ví Ondráček.

Mládež je obecně ve stínu seniorských kategorií. Případný úspěch neosloví davy lidí, radost uděláte maximálně rodičům a kamarádům. Nesleduje vás televize, do detailu vás nepitvá ani denní tisk. Na úspěchy mládeže se rychle zapomene.

Euforie vydrží maximálně dva týdny. Ale v extralize se to připomíná dalších dvacet let, že tady titul byl. Nikdy na něj nezapomenete. Zase dlouho se nám to nemusí poštěstit, když víme, jak se tady na něj čekalo. Je příjemné pohár zvednout, užít si tu chvíli a později mít na co vzpomínat," zdůrazňuje úřadující extraligový mistr.

I on si proto v srpnu může změřit síly se soupeři z Evropy v rámci obnovené Ligy mistrů. Švýcarský Fribourg-Gottéron, Eisbären Berlín a Djurgaarden Stockholm jsou pro ševce velkou výzvou.

„Všechny týmy jsou kvalitní. Člověk si soupeře nevybere. Jsou atraktivní. Uvidíme, jak se k tomu postaví trenéři a jakou sestavu zvolí. Bude to zpestření, ačkoliv jsme byli zvyklí na určitý režim, který fungoval," připomíná Ondráček, že Zlín byl zvyklý hrát neatraktivní přáteláky se slovenskými týmy.

Nenaplnily sice stadion, zato pro trenéry splnily účel a ševci nemuseli nikam daleko cestovat. Teď ševce čekají daleké štreky.

„Jestli strávíme v autobuse dvanáct hodin, to bude vadit každému. Stačí si vybavit cestu do Karlových Varů, která není příjemná. Člověka unaví a ještě k tomu má hrát. Budeme se s tím muset vyrovnat. Ale zvládneme to," burcoval Ondráček.

Navíc se mu po dvou letech vrátil i velký kamarád Roman Vlach, se kterým však byl v pravidelném kontaktu.

„Vídávali jsme se, chodili jsme na kafíčko. Jsem rád, že je tady. Známe se odmala a je to můj dobrý kamarád. Jsem rád, že se vrátil. Ale neradil jsem mu, rozhodl se sám," upozorňuje nejlepší fotbalista mezi zlínskými hokejisty.

Ondráček s Vlachem tak společně potáhnou za obhajobou mistrovského titulu. „Každý by to chtěl obhájit. Už vím, jaké jsou to krásné chvíle," zasnil se Ondráček.

Už nemusí mít těžké spaní. Dočkal se i on.

Zlín Už není ten věčně druhý! Jeho kamarádi v mládežnických kategoriích sbírali tituly, on si mezitím na krk věšel stříbrné medaile. Teď už ale i jeho můžete oslovovat šampione. Forvard zlínských hokejistů Jiří Ondráček se definitivně zbavil své kletby a už i on dostal nad hlavu vůbec nejcennější hokejovou trofej v zemi patnáctikilový Masarykův pohár.

Zlín Už není ten věčně druhý! Jeho kamarádi v mládežnických kategoriích sbírali tituly, on si mezitím na krk věšel stříbrné medaile. Teď už ale i jeho můžete oslovovat šampione. Forvard zlínských hokejistů Jiří Ondráček se definitivně zbavil své kletby a už i on dostal nad hlavu vůbec nejcennější hokejovou trofej v zemi patnáctikilový Masarykův pohár.