V brněnském Ha Divadle absolvovala úspěšnou premiéru Burianovy hry Pařeniště, kde hraje hlavní roli. V Brně a Praze natáčela studentský absolventský film o ženě, která trpí Alzheimerovou chorobou. „Jsem ráda, že jsem doma, ale oba projekty mě nesmírně baví. Mám radost, že mi byly nabídnuty,“ přiznává herečka.

K divadlu mě přivedl dědeček

Helena Čermáková se narodila v Brně. Od malička v sobě cítila komediantský talent. Ve škole se zúčastňovala recitačních soutěží, hrála v amatérském divadelním souboru.

Opravdovou lásku k divadlu v ní ale probudil dědeček, který se staral o kostýmy v brněnském Mahenově divadle. „Dodnes nemohu zapomenout, jak jsem si doma zkoušela všechny ty kostýmy nebo s úctou listovala ve scénářích jednotlivých her.“

Večery pak pravidelně trávila po boku babičky v hledištích brněnských divadel. Po vyučení její cesta logicky nemohla vést jinam než na Janáčkovu akademii múzických umění.

Dostat se tam však nebylo vůbec jednoduché. „Třikrát jsem se prokousala až do nejužšího výběru. Vždycky mi pak ale řekli - ne! Hrozně mě to trápilo, teprve po posledním neúspěšném pokusu mi jeden člen komise prozradil, že mají problém s mým zastřeným hlasem, chtěli po mě, abych ho položila výš. To bylo pro mě nemyslitelné. Zašla jsem si proto k foniatrovi, který mi dal potvrzení, že můj hlas je v pořádku a pak mě konečně přijali.“

Hostování v pražském Labyrintu

Ve čtvrtém ročníku JAMU potkaly Helenu Čermákovou hned dvě důležité události. Nejdříve přišla zpráva z tehdejšího Gottwaldova. Vedení Divadla pracujících jí po ukončení studia nabídlo stálé angažmá. Mladá herečka s radostí přijala.

O něco později však přišla i nabídka na hostování z pražského divadla Labyrint. „Tu příležitost jsem chtěla využít. Vždyť co si budeme povídat, každý herec chce hrát v Praze. Naštěstí vedení zlínského divadla mi vyšlo vstříc a do Prahy mě uvolnilo.“ V hlavním městě strávila Čermáková tři sezony, na které vzpomíná velmi ráda. Ve vzduchu visela i nabídka na stálé angažmá. To však nakonec dostal někdo jiný, a tak Helena v roce 1982 definitivně míří do města obuvi. Bylo jí čerstvých pětadvacet.

Jeviště mě překvapilo svou rozlehlostí

„Odchod do Zlína jsem rozhodně nebrala jako pád dolů. Divadlo tenkrát zažívalo skvělou éru, působila tam celá řada výborných režisérů i herců. Jediného, čeho jsem se ale bála, byl ten obrovský rozměr jeviště, patří k největším v republice a pro herce je pohyb na něm poměrně náročný.“
Problém Čermákové zpočátku dělala i orientace v temných chodbách zlínského divadla. Celý objekt na ni působil studeně a nepřívětivě. Dnes už však přiznává, že si k těmto prostorám vytvořila citový vztah a má je ráda.

Ve Zlíně prošla mnoha nádhernými rolemi. Nejraději vzpomíná na Kostelničku z Její pastorkyně, Hippodamii ze Smrti Hippodamie a samozřejmě na Júdit ze stejnojmenné hry.

K této roli se pojí i největší profesní úspěch, kterého Čermáková dosáhla. V roce 1999 za ni obdržela prestižní Cenu Thálie. Mnoha lidem to doslova vyrazilo dech. Bylo to vůbec poprvé, kdy tuto cenu dostal herec z jiného než pražského či brněnského divadla. „Nesmírně si tohoto ocenění vážím. Opravdu jsem vůbec nečekala, že to budu já, v první chvíli po vyhlášení jsem proto ani nereagovala, museli do mě šťouchnout, abych si šla na jeviště pro cenu.“

Režisér Pitínský ční jako gigant

Po Thálii obdržela Čermáková celou řadu nabídek z jiných, i pražských, divadel. V tu dobu ale už jistě věděla, že chce zůstat ve Zlíně. Bylo jí jasné, že ji tak mine i větší uplatnění ve filmu či televizi. Přesto získala epizodní roli ve filmu Archa pro Vojtu či v úspěšném seriálu Četnické humoresky.
„Většina divadelních herců si občas ráda stoupne před kameru. Je to pro nás vítaná změna a také, co si budeme povídat, je to většinou dobře zaplacené.“

Hlavní pracovní náplní pro Čermákovou ale i nadále zůstávala zlínská divadelní scéna. Dopustit nedá především na spolupráci s režisérem Janem Antonínem Pitínským. Jeho režijní počiny na prknech zlínského divadla, ať už to bylo Osm a půl, Její Pastorkyňa či Smrt Hippodamie, považuje za výjimečné umělecké zážitky, na které se nezapomíná.

Role ve dvou posledně jmenovaných hrách Čermákové vynesly i další nominace na Cenu Thálie. „Narazila jsem ve své herecké kariéře na mnoho velkých režisérů, ale Pitínský mezi nimi ční jako gigant. Nejen, že je velký režisér, ale zároveň je i neuvěřitelně hodný a skromný člověk.“ V současné době můžete na Helenu Čermákovou ve zlínském divadle narazit například v hrách Hallo, Dolly!, Faust či Žena člověk. Od března začne zkoušet roli Lízalky v Maryše.

Nejsem klausovec

Svého osudového muže potkala Čermáková v roce 1984. Pracoval, jak jinak, ve zlínském divadle jako scénograf. O rok později se konala svatba. Spolu s manželem vyvdala i dvě dcery z mužova prvního manželství. V roce 1987 se novomanželům narodil syn Jaroušek.

Helena Čermáková přiznává, že na mnoho mimodivadelních aktivit jí nezbývá příliš času. Přesto moc ráda čte. Jejím zamilovaným autorem je například Jakub Deml. Také poslouchá hudbu a s manželem se věnují mineralogii. Za novými kameny cestují po celé republice.

Přiznává se také k vášni sledování politiky, i když nedávná volba prezidenta ji spíše znechutila. „Rozhodně nejsem žádný klausovec, ale ani pan Švejnar mi příliš nevyhovoval. Já byla nejspokojenější, když byl prezidentem Václav Havel.“

Ráda vzpomíná i na listopadové události v roce 1989, kdy se do revolučního dění aktivně zapojilo téměř celé divadlo. „Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem s chlebem a solí vítala na náměstí pana Baťu. On byl pro mě úplně nadpozemská a neskutečná osoba.“

Rebort Heč