Červená karkulka: tvůrci rozbili černobílé klišé

Vlk v podání Zdeňka Juliny není jen zlý, ale také panovačný, vychytralý a všemocný pán lesa. Karkulka Kateřiny Liďákové není pouhou oklamanou holčičkou, ale spíš neposednou, zvědavou a neposlušnou dívenkou. Obvyklý hrdina hajný, kterého hraje Milan Hloušek, je v tomto zpracování pohádky především moula a nešika. Navíc vizáží a výzbrojí tolik připomíná stokrát oklamaného myslivce z úvodů animovaného večerníčku Maxipes Fík, že se mi skoro nechce věřit, že jde o pouhou náhodu.

Pohádka se po těchto úpravách tedy zákonitě ubírala vpřed pomaleji a různými zákrutami a se zastaveními, což sice nejspíš potěšilo starší děti a dospělý doprovod, ale trochu zmátlo nejmenší. Naštěstí v představení dobře zafungovaly písničky, o jejichž melodie se postaral Miloš Orson Štědroň. Zazněly pokaždé ve chvílích, kdy se děti začaly v příběhu ztrácet, výstižný text jednoduše shrnul to nejdůležitější, co se do dané chvíle událo, a pohádka se mohla plynule a hladce odvíjet dál.

Vrcholem představení byla samozřejmě scéna, kdy vlk požírá babičku a Karkulku. Tvůrci dobře věděli, že není nutné a dokonce ani vhodné příliš děti strašit, vždyť nejmladší publikum často vyděšeně piští už při zhasínání světel na začátku představení. K velké radosti těch odvážnějších a také nepochybně rodičů ovšem došlo k docela naturalistickému zobrazení aktu sežrání, který byl vzápětí zlehčen několika vtipnými prvky.

Humor vůbec byl silnou devízou představení. Herci zřetelně přehrávali, což dětem nevadilo a vlastně to ani nepostřehly, kdežto rodiče to oceňovali srdečným smíchem. Za zmínku jistě stojí i nápaditá a jednoduše proměnlivá scéna a poutavé kostýmy Kateřiny Kroupové, která vytvořila i půvabný program. Funguje totiž nejen jako informační leták, ale také jako jednoduchá hrací deska s uvedenými pravidly. Děti se tak prostřednictvím hry mohou kdykoli k oblíbenému příběhu vrátit, zopakovat si nenásilná poučení a hlavně si připomenout atmosféru představení, které se jistě líbilo.