Chinaski: Jsme nadšení a nadržení na živé hraní

Přestože se páteční program dostal do skluzu, tisíce fanoušků trpělivě čekaly na šestici známých hudebníků. A ti je nezklamali. Během hodinového koncertu publiku nabídli staré šlágry i ochutnávku z nové desky, která se za pár týdnů dostane na pulty obchodů.

Koncertujete ve Vizovicích po několikaleté pauze. Jak se vám hrálo?

Michal Malátný (zpěvák): Moc dobře, protože v podstatě jsme s kapelou zavření ve studiu a zahrát si naživo před lidmi je super. Jsme nadšení a nadržení na živé hraní. Vůbec teď nehrajeme v Čechách, protože připravujeme turné a koncert na Trnkobraní byl výjimkou.

Šňůru chystáte na podzim. Prozradíte, co publikum čeká?

Michal Malátný: Už tak dva tři měsíce na něm pracujeme. Je to nesmírně náročné. Oslovili jsme zahraniční produkci, Brita žijícího v Americe, Simona Sidi.

Jak k té spolupráci došlo?

Otakar Petřina (bubeník): Byli jsme s Ondrou (Ondřej Škoch – baskytarista, pozn. red.) na koncertu Pink a tak hrozně nás to nadchlo, že jsem obeslal různé zahraniční produkce. Lidi od Pink nám doporučili Simona. Právě jezdil s Depeche Mode, Annie Lennox a podobnými hvězdami a on na nabídku kývnul. Podle mě to pro něho byla výzva, protože s nikým z Východu ještě nespolupracoval. Sešli jsme se v Los Angeles, když jsme jeli turné po Americe a plácli jsme si. Za měsíc přijede.

Než se začneme bavit o novém albu, pojďme ještě zavzpomínat na turné po Státech. Jak vás přijali fanoušci?

Petr Kužvart (trumpetista): Samozřejmě byli super. Na nás většinou chodí Češi. Atmosféra bývá skvělá, protože jsou nesmírně veselí a vděční. A vlastně někdy i smutní. Stýská se jim, tak si večírky pořádně užívají, zvlášť, když jim přijede zahrát česká kapela.

Předpokládám, že to byla šňůra po klubech. Je to tak?

Petr Kužvart: Ano. Simon se byl podívat na jeden z našich koncertů. Musím říct, že jsme byli docela nervózní. Protože přeci jenom jsou to vystoupení, které jsou v podmínkách hospod a klubů. Ale jemu se to líbilo a fakt to vzal.

Otakar Petřina: Byli jsme nervózní hlavně z toho důvodu, že on jezdí jen velké arény, které pojmou čtyřicet padesát tisíc lidí. Takže když jsme byli v klubu, kde bylo dvě stě lidí, moc nám to nepřidalo. Ale líbilo se mu to a to je důležité.

Takže je možná i další spolupráce do budoucna?

Otakar Petřina: Určitě bychom byli rádi. Je to pro nás velká výzva. Pokud vím, tak nikdo od nás ani ze Slovenska si ještě takovou produkci nezajistil. Simon prostě není žádné béčko. (Úsměv.)

Kolik práce se skrývá za novým albem Není na co čekat?

Ondřej Škoch (baskytara): Deska vznikala asi dva roky. Dlouho jsme se scházeli a snažili jsme se hrát písničky naživo. Byl to trochu jiný systém práce, než jakého jsme se drželi dřív, kdy až ve studiu jsme postupně nahrávali nástroje. Album jsme chtěli nahrát co nejvíc live a to jsme dodrželi. V samotném studiu jsme strávili asi dva měsíce. Tam už to šlo rychle. Tím, že už jsme skladby měli naučené, po prvním týdnu byly hotové základy a pak už jsme si s tím jen hráli. (Úsměv.) Ale samotná příprava a psaní písniček bylo dlouhé. Snažili jsme se celou věc nepodcenit.

Otakar Petřina: Každé dva měsíce jsme jezdili na soustředění. Pokaždé jsme se zavřeli v Chomutově na pět dnů do takového velkého baráku a tam jsme zkoušeli.

Petr Kužvart: Jednou jsme byli i na chatě Davida Kollera v Mikulově. Tam to bylo bezvadné. Ve finále jsme vybírali asi z třiceti písniček.

Zajímalo by mne, jakým způsobem probíhá selekce skladeb? Hlasujete, hádáte se nebo se shodnete?

Ondřej Škoch: V podstatě jsme se domluvili, že hlavní slovo bude mít Michal a Franta (kytarista, pozn. red.), a pak jsme taky poslouchali názory zvenčí. Pak jsme se pohádali a vybrali třináct písniček. (Úsměv.)

Ty, které zbudou, strkáte do šuplíku nebo se s nimi loučíte?

Ondřej Škoch: Párkrát se stalo, že jsme do šuplíku sáhli, ale je to spíš výjimka.

Michal Malátný: Fakt je, že jakmile už se tam jednou dostanou, většinou zůstanou zapomenuté. Pokud totiž písnička kapelu nezaujme napoprvé, máme vyzkoušené, že za moc nestojí. Takže náš šuplík je narvaný písničkami. (Úsměv.)

Když takhle intenzivně pracujete a jste neustále spolu, jak řešíte ponorkovou nemoc?

Michal Malátný: Naše ponorky, no to je luxus. (Smích.) Za ta léta, co se známe, jsme se spolu naučili vyžít i s ponorkou. Víme, že takové ty kecy: „S tebou už nikdy nebudu hrát!“ jsou zbytečné. Ponorky máme, ale spíš se jim smějeme, než abychom je nějak prožívali.

Turné má šest zastávek ve velkých městech. Jak k tomu přijdou chudáci vaši fanoušci z menších měst?

Michal Malátný: Nepřijdou zkrátka. Uslyší nás na jaře. Teď jedeme velké haly a příští rok pojedeme po okresních městech. Prostě ty kulturáky pro tisíc až dva tisíce lidí, kde předvedeme skoro stejný program, ale upravený pro menší prostor. Tohle velké turné si chceme užít a za půl roku, až to budeme umět, zahrajeme i v menších sálech. (Úsměv.)

Otakar Petřina: Ono prostě nejde narvat do menších hal to, co chystáme. A víte co? Mě trošku mrzí, že už upadla taková ta doba dojíždění na koncert. Myslím si, že pokud chtějí zažít velkou show, měli by sednout na vlak a vyrazit do hal.

Momentálně máte plnou hlavu příprav na šňůru. Je ještě něco, na co se těšíte?

Michal Malátný: Hlavně se těšíme na nové písničky. Furt hrajeme dokola ty staré, což je v pořádku, lidi to baví, ale nás už to občas nebaví.

V kterém okamžiku zjistíte, že jste se trefili a výběr skladby byl šťastný?

Michal Malátný: No to je otázka. Hodláme se do toho vrhnout a uvidíme. Každopádně na turné přehrajeme skoro celou desku. Myslíme si, že písničky, které na ní jsou, nejsou horší, minimálně jsou stejně dobré, ne-li lepší než ty staré. Hrozně chceme hrát nové věci a ne pořád dokola Dlouhej kouř.