VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Gombár: Musím znovu někde objevit hrdost

Zlín /ROZHOVOR/ - Ansámbl Městského divadla Zlín začíná další sezonu s novým uměleckým šéfem. Petr Veselý tak převzal pomyslnou štafetu po Dodo Gombárovi, který na této pozici setrval tři roky. V polovině července se od ředitele zlínské scény Antonína Sobka dozvěděl, že byl odvolán.

1.9.2009 15
SDÍLEJ:

Gombár volno trávil u Egejského moře. Podle něho tyto prázdniny patřily k jedněm z nejzásadnějších v jeho životě. Foto: Archiv Dodo Gombára

O důvodech tohoto rozhodnutí si už Deník povídal s ředitelem divadla. Gombár, který byl mimo republiku, se k celé záležitosti obšírněji vyjádřil až teď a podle jeho slov se po tomto rozhovoru z osobních důvodů už k událostem v divadle nebude vyjadřovat.

Jak jste prožil prázdniny?

Dynamicky. Naštěstí kromě událostí, ke kterým bude rozhovor určitě směřovat, mi polovinu léta absolutně pohltil překrásný čas při zkouškách Kudykama Michala Horáčka ve Státní opeře v Praze. Mnoho nových podstatných setkání, vášnivých pochybností, naplněných dnů. Stihl jsem se potopit do milovaného Egejského moře, opít se vínem a pozorovat přitom nekonečno. Kdybych to měl shrnout věcně, byly to asi jedny z dvou zásadních prázdnin v mém životě.

Když jste se v červenci dozvěděl o tom, že jako umělecký šéf v divadle končíte, bylo to pro vás překvapení nebo jste cítil už nějaké náznaky z dřívějška?

Na schůzku s panem ředitelem Sobkem jsem 13. července šel kvůli tomu, abychom se dohodli, že si během léta sám zaplatím sociální a zdravotní pojištění. Už jsem měl totiž vyčerpanou řádnou dovolenou. To trvalo asi deset minut. Potom pan ředitel řekl: Ještě tady nám něco… a položil přede mne připravené odvolání. Jako důvod uvedl bezprostředně a slovně jedině to, že už nemohl dále čelit tlakům, řekl tři jména „tlačících“, a že se o všem poradil s paní primátorkou. Pak ještě dodal, že mu někdo řekl, že se mne bojí. Pochopil jsem, že on by měl tedy dokázat, že se nebojí. Všechny ostatní argumenty, které ho prý vedly k tomuto kroku, jsem se dozvěděl až po tiskové konferenci, která byla o týden později.

Informaci jste se dozvěděl 13. července, ale výpověď byla k 30. červnu. Přišlo vám to jako standardní postup?

Když to řeknu obrazně, dva týdny jsem si myslel, že žiju a už jsem byl mrtvý. V odvolání stálo, že jsem skončil jako šéf k 30. červnu. Spolu s odvoláním mi pan ředitel předložil nový návrh smlouvy na kmenového režiséra. Papíry jsem si vzal se slovy, že jsem šokovaný a že potřebuji čas na rozmyšlení. Cestou do Prahy jsem si myslel, že se mi to jen zdálo. Těžko popisovat. Takovou situaci musí člověk zažít.

Řešil jste situaci nějak dál?

Já ne. O den později mi zavolal pan Petr Veselý a řekl: Pane kolego, pan ředitel mi nabídl vaše místo. Nějak mne to ani nepřekvapilo. Ve čtvrtek za mnou osobně přijel do Prahy. Důvod návštěvy jsem tak docela nechápal. V ničem nepovažuji toto setkání za natolik zásadní, jako ho dnes interpretuje pan Veselý. Jen jsem mu zopakoval fakta. On mi ještě předtím oznámil, že směřuje k rozhodnutí nabídku přijmout, ale rozhodnout se má do pondělí. Jak jsem se později dozvěděl na pondělí už byla svolaná tiskovka s novým uměleckým šéfem. Tak nevím. Nebo jinak řečeno, nevěřím. Dnes pan Veselý říká, že ho definitivně přesvědčilo až osobní setkání se mnou. Nevím však úplně přesně, co ho přesvědčilo.

Už dříve jste měl s ředitelem Sobkem rozepře. Před dvěma lety jste mu spolu s uměleckým souborem vyslovili nedůvěru.

Samozřejmě, už dříve byly v divadle situace, které mi měly být výraznějším mementem, ale všechny dospěly ke smíření a k mému naivnímu přesvědčení, že oboustrannému. Události z listopadu 2007 jsou v náznaku známé, ale rád bych vzpomenul ještě jednu.

Kterou?

Už na začátku prosince 2006, kdy jsem byl čtyři měsíce ve funkci uměleckého šéfa, po počátečním rozhlížení se, jsem napsal panu Sobkovi velmi osobní a upřímný kritický dopis jako reakci na to, že bez upozornění a diskuse se mnou zrušil na našich webových stránkách diskusní Fórum, které jsem předtím inicioval. Zrušil ho mocensky proto, že se na něm ozývaly kritické hlasy vůči zlínskému divadlu. Já jsem byl naopak nadšený z okamžité interakce. Pan Sobek ale řekl, že si nemůžeme kritiku divadla dovolit kvůli radnici. Tomu jsem absolutně nerozuměl, proto jsem mu poslal onen dopis. V jeho závěru nepřímo stálo, že jsem připravený přijmout důsledky, čili z divadla odejít.

Co se dělo dál?

Jako reakci na můj nejintimnější osobní názor, který jsem vnímal jako výzvu k diskusi a prosbu o hlubší komunikaci, mi přečetl větu, kterou na zadní stranu tohoto dopisu prý napsal pan Láďa Kerndl. Ta věta zněla: Slepé štěně, které neví, že mluví o vlastní slepotě. V absolutním rozčarování jsem se ho s otevřenými ústy zeptal, zda dal ten dopis někomu přečíst. Hned jsem nevěděl, kdo je pan Kerndl. Pan Sobek vystřihl takovou historku, za kterou by se nemusel stydět žádný seriálový scénárista. Tato událost má dva svědky. Od té doby mu dopisy nepíšu.

Ředitel jako jeden z hlavních důvodů uvedl vaše časté absence na domovské scéně, a také to, že jste ho neinformoval o svých aktivitách mimo Zlín. Považujete tyto důvody za opodstatněné?

Na každou svoji nepřítomnost jsem si musel vzít dovolenou nebo neplacené volno. To není v divadelním prostředí standard. V principu mi to však nevadilo. Chtěl jsem mít před panem ředitelem čistý stůl a vyvarovat se tak následným intrikám. Zase moje naivita. Celý můj program byl ale nastavený tak, aby jsem byl v důležitých chvílích v našem divadle. Stále jsem byl v úzkém kontaktu s dramaturgy nebo s paní tajemnicí souboru i s hostujícími režiséry. Když jsem ale vypisoval pracovní výkazy podle skutečnosti, pan Sobek mně je vracel. Tvrdil, že mi nemůže akceptovat večery a víkendy v práci. Na moji otázku, zda i moji předchůdci mají takto precizně dokladovanou nepřítomnost v divadle, mi odpověděl, že tehdy se to tak nekontrolovalo. Důležité je také připomenout, že jsem nikde nerežíroval jen za sebe, ale vždy jsem měl na zádech značku Městské divadlo Zlín. Když jsem ale v kanceláři paní primátorky uviděl papír, na kterém byly poctivě sepsané moje hostovačky, že je tam také moje spolupráce s vizovickými ochotníky, bylo mi opravdu do pláče.

A jak tedy spolupráce s ochotníky probíhala?

S touto skupinou obyčejných lidí jsme se půl roku setkávali po nedělích a večerech. Zcela dobrovolně. Umění věnovali čas při svých normálních zaměstnáních, s obrovskou láskou k divadlu. Pro mne byly ty chvilky přímo terapií. Objevovali jsme spolu tajemství, jejich bezprostřednost a odevzdanost byla překrásná. Učila mne vrátit se k prazákladům bytí. Se zlínským divadlem neměla tato moje „práce mimo“ opravdu nic společné. Chci však naposled zdůraznit, že absolutní prioritou pro mne vždycky bylo Městské divadlo Zlín. Žádné jiné scéně jsem nikdy nevěnoval víc úvah, práce, srdce, pochybností, sebe.

Dalším z důvodů byl podle ředitele Sobka těžký repertoár, který odrazuje diváka.

Celý repertoár je v divadle schvalovaný ředitelem. Tak je nastavený systém. On nese zásadní zodpovědnost úplně za všechno, všechno podléhá jeho rozhodnutí, rozhodnutí vedení. Takže pokud se bavíme o odlivu diváků, logicky měl odstoupit pan Sobek, anebo celé vedení divadla, což jsou čtyři lidé. Jen mne mrzí, že k vážnější diskusi na toto téma nikdy nedošlo. A myslel jsem, že výsledkem a jasným důkazem právě tolik zmiňované komunikace, je dramaturgický plán na tuto sezónu, který je kromě vstřícnosti pokračováním konceptu. Po každé premiéře má pan ředitel něco jako proslov. Konkrétně po Merlinovi, který se teď stal jakousi podivnou zbraní, řekl, že i takovéto inscenace naše divadlo potřebuje, že věří, že si představení najde náročného diváka, ale hlavně že půjde do světa. Ano, šlo. Do skladu v Malenovicích. Pravidelně jsem se pozastavoval na poradách vedení nad tím, že v divadle neexistuje management ani aktivní PR, respektive nikdo, kdo dokáže bezprostředně reagovat na danou situaci. Pan ředitel vždy odpověděl: Já jsem manažer.

V čem tedy osobně vidíte příčinu poklesu zájmu diváků?

To číslo týkající se úbytku diváků je také zavádějící. Nikde se už neuvádí, kolik z těch diváků jsou maturanti, kolik lidí nepřišlo do divadla kvůli tomu, že divadlo namísto autobusu rozhodlo, podle mne nesprávně, o jiných investicích. (Divadlo uvažovalo, že by diváky z okolí vozilo na představení – pozn.red. ) Kolik lidí jednoduše nepřišlo kvůli ekonomické krizi. Myslím si v podstatě pravý opak. Docela jsem si dokázal představit koexistenci s panem ředitelem. Měl jsem dokonce pocit, že jsme si vytvořili jakousi zónu komunikace a vzájemné tolerance. Divadlo začalo formovat výraznou a rozeznatelnou tvář. Přiznávám s pokorou omyly a chyby. Ty však k živé tvorbě patří a dokonce jsou nevyhnutelné. Na druhé straně jsem přesvědčený, že do zlínského divadla začali nacházet cestu ti, kteří o něm předtím ani nevěděli. Hlavně z mladší generace. Když jsem na derniéře Charlieho viděl téměř plný sedmisetmístný sál lidí bez obleků a kravat, volně a svobodně dýchajících, byl jsem dojatý. O zlínském divadle se začalo mluvit v rámci republiky úplně jiným jazykem než donedávna. Kvůli energii, kterou začalo vyzařovat.

Dostal jste nabídku působit v divadle jako kmenový režisér. Proč jste ji odmítl?

Teď mi naskočil mi verš: Vyhni se botám, které vůni šlapou… Musel jsem zaujmout jednoznačný postoj a nesouhlas s tím, že tato arogance moci je v třetím tisíciletí možná. A zvlášť v takovém prostředí, jakým je divadelní chrám. Nemohl jsem přistoupit na nečistou a zapáchající hru a tvářit se, že život jde dál. Pan ředitel řekl, že se nad něčím podobným zamýšlel už dlouho. Škoda jen, že jsme se třeba nezamýšleli společně. A škoda jen, že mu vrchol těchto úvah vyšel právě na divadelní noc, kdy je všude zasloužené ticho a mír. Tehdy se úřaduje i vraždí snáz.

To jsou docela silná slova.

Kolegům ze souboru, kteří přišli za panem ředitelem s tím, že tuto změnu přivítali, protože jsem se o ně nestaral, bych rád vzkázal, že se jim upřímně omlouvám za to, že jsem nebyl dobrý šéf. Já jsem věřil všem stejně a asi příliš. Proto jsem například do souboru nezasáhl, což je při nástupu nového šéfa běžná praxe. Jen jsem ho postupně jemně omlazoval. Proto jsem vytrvale pracoval s absolutním nasazením s celým souborem, vytyčoval náročné a riskantní cíle. Vytvářel nestandardní výzvy, které byly nad běžný plán. Tak to už ale v životě chodí. Zda post uměleckého šéfa přijmu, jsem se před třemi lety rozhodoval bezmála půl roku. Tomuto rozhodnutí jsem svůj osobní příběh podřizoval dva roky. To, že zbytečně, jsem se dozvěděl za sekundu. Chce se mi říct, že je to komedie. I když v kontextu skutečných lidských problémů považuji svoji situaci za zanedbatelnou, potřebuji k nadhledu ještě čas. A pokud má moje odvolání přispět k tomu, že se konečně pohnou stojaté vody, tak je to asi dobře. Například už tři roky říkám, že fotky ve vstupním foyer jsou příšerné a je třeba je vyměnit. Nikdy na to nebyly peníze. Teď se prý budou měnit. Jsem rád. Kdyby ještě došlo ke spuštění nových webových stránek, bylo by to výborné.

Čekal jste, že se vás po odvolání zastane tolik lidí z kulturního i veřejného života?

Nečekal. S ničím podobným jsem nepočítal. Vyplašilo mě to a naplnilo zvláštním závazkem, který ještě nejsem schopný celkem pochopit. Život je nevyzpytatelný a ten divadelní zvlášť. Uvidíme, co přinese.

Můžete zhodnotit ty tři roky, kdy jste s divadle zastával pozici uměleckého šéfa?

Ve zlínském divadle jsem měl v plánu zůstat ještě dvě sezony. K zásadnějšímu hodnocení by přišlo až potom. Teď můžu říct jen to, že někdo nalil do pece, ve které se pekl chléb, vodu. Namísto toho, aby do ní přiložil dřevo a těšil se spolu s ostatními z očistného ohně. A nemyslím tím jen pana ředitele. Ten chléb jsme měli společně jíst po mé poslední sezoně, která měla mít název Čas splněných snů. Kráčeli jsme cestou, ze stále víc vztyčenými hlavami. Byla nelehká a plná překážek, byli jsme unavení a zaprášení, ale začínali jsme tušit radostné obrysy naších kroků. Častokrát neviditelné, ale byl jsem a stále jsem o nich přesvědčený.

Kde se tedy stala chyba?

Přerod pohodlného myšlení poskytujícího ještě pořád socialistické jistoty a úvahy je nelehký. Na skok z útesu je potřeba odvaha a víra v křídla. A víra je celkem zásadní životní volba, které přirozeně předchází vzdor. Před všemi, kteří uvěřili, se s hlubokým a tichým vděkem skláním. Městské divadlo je plné citlivých divadelníků a křehkých lidí. Jen se mi zdá, že už není třeba se tolik bát za otevřenost a názor. Navzdory všemu žijeme v radostné době. Ve zlínském divadle jsem potkal pár přátel na celý život. To není málo. Zažil jsem také pár životních zklamání, což je též obohacující. V oficiálním prohlášení divadla stojí, že šlo o běžné manažerské rozhodnutí. Pokud jsou opravdu tyto události a způsob, jakým proběhly, běžné, tak mi nezbývá být svým předkům vděčný za to, že mne pod slovem „běžný“ naučili rozpoznávat něco úplně jiného. Pro mne není běžné, když ředitel řekne, že pokud někteří herci odejdou, další zase přijdou. No a co? Pro mne není běžné nad zbabělostí a lží ze strachu o vlastní existenci mávnout rukou.

Považujete plánovaný odchod ředitele za jakousi satisfakci?

Neuvažuji v rovině satisfakcí ani revanší. Nenáleží mi ani hodnotit člověka o dvě generace staršího. Pan Sobek o sobě velmi rád a často hovoří v první osobě jednotného čísla. Například, že je disident a intelektuál. Mne nikdy neposkytl svým chováním a činy možnost tomu uvěřit. Ani mi nikdy neposkytl reálný důvod k respektu. Mám však úctu k jeho věku. A přeji mu do budoucnosti, ve které už je určitě cíl na dohled, jen všechno dobré.

S jakými pocity se do Zlína budete vracet?

Budu se vracet domů. Což možná blízká budoucnost také přehodnotí. Přemýšlet budu o všem asi ještě dlouho. A budu se snažit vidět v těchto úvahách směr. Do zlínského divadla zatím svobodně vstoupit nedokážu. A hrdost, jak si někteří myslí, s tím opravdu nemá nic společné. Právě naopak. Tu musím znovu někde objevit.

Autor: Silvie Pospíšilová

1.9.2009 VSTUP DO DISKUSE 15
SDÍLEJ:
Vedoucí fyzioterapeutka Kroměřížské nemocnice Pavla Zemanová

ON-LINE: O bolestech zad i cvičení v práci

Autogramiáda jezdců Barum Czech Rally Zlín 2017 v obchodním centu Zlaté jablko ve Zlíně.
19

Obchodní centrum hostilo autogramiádu k Barumce

Bratři Bukartsové naskočili s Honejskem. Mohlo by to fungovat, myslí si Hamrlík

V pondělí se představil a v úterý už naskočil Rihards Bukarts vedle svého bratra Robertse v první formaci vedené Antonínem Honejskem v přípravném zápase proti Pardubicím. Spolupráce nově složené lotyšsko-české útočné formace však k výhře nevedla a ševci prohráli 3:5. O tři vstřelené góly Zlína se postarali jiní.

AKTUALIZOVÁNO

Opilý, polonahý výtržník vyhrožoval mačetou na benzínce v Napajedlech

Scénu jako z hororového filmu zažili v pondělí odpoledne zákazníci marketu čerpací stanice v Napajedlích na Zlínsku. Vyřizovat účty si s mačetou v ruce přišel polonahý, čtyřicetiletý muž.

V Tlumačově hořela střecha obecní budovy. Její rekonstrukce se komplikuje

Celkem sedm jednotek profesionálních a dobrovolných hasičů ze Zlínska a Kroměříže, zasahovalo v úterý odpoledne při požáru střechy obecní budovy v Tlumačově na Zlínsku.

Když se prase otočí, klec se uzavře. Hejtman nevylučuje ani trávení divočáků

FOTOGALERIE/ Odchytových klecí se žrádlem, které mají přilákat divočáky, bude na Zlínsku kvůli africkému moru prasat zatím osm. Jedna přijde na 42 tisíc korun, na dalších osm tisíc pak fotopast, která bude umístěna poblíž.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení