VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Kdo je Kocáb, jsem nevěděl. Jsme jiný ročník

Zlín /ROZHOVOR/ – Bylo pondělí, Vojtěch Szabó učil. Všiml si, že mu volá neznámé číslo. „Zvedl jsemmobil a ozval se nějaký Michael Kocáb, kterého jsem neznal, protože za prvé jsme jiný ročník a za druhé jsem ze Slovenska a podle jména jsem nevěděl, o koho jde," vzpomíná na seznámení s frontmanem Pražského výběru akordeonista, který se před čtyřmi lety přestěhoval z Nových Zámků do Zlína.

3.8.2013 1
SDÍLEJ:

Teprve osmadvacetiletý Vojtěch Szabó je označovaný za nejlepšího slovenského akordeonistu hrajícího jazz. Foto: archiv V. Szabó

To jste se pak musel snad i zastydět. (Úsměv.)

Když jsem si ho našel na internetu, tak mi to bylo jasné. (Smích.) Nejdřív se mě zeptal, jestli znám Pražský výběr. Řekl jsem, že ne. Myslel jsem, že je to nějaká kapela, která chce zkoušet a dělat projekt, který stejně nevyjde. Pak jsem zjistil, že to tak není. Michael Kocáb mi oznámil, že by chtěl, abych s nimi hrál a jezdil na turné, tak jsem pochopil, že to bude něco vážnějšího.

Jak na vás vůbec přišel?

Viděl mě na internetu a prý se mu líbilo, jak hraji na akordeon.

Skvělé.

Se svým manažerem na mě sháněli kontakty všude možně. Neměl jsem tehdy ani svou internetovou stránku. Přes mého známého se ke mně nakonec dopracovali.

Tomu říkám rychlý skok v kariéře.

No, moment. Po tom telefonátu se asi Michael Kocáb urazil, že jsem ho neznal. (Smích.) Týden dva se mi neozýval, přestože jsem mu pak řekl, že bych s ním rád spolupracoval. V pátek 9. 11. 2011 byl první koncert ve Sport-
aréně v Praze. On se mi ozval 7. 11. s tím, že by přece jenom chtěl, že miluje mou hudbu a mé kmity na akordeonu. Jestli bych prý nepřijel do Prahy.

Co na to ve škole? Nemusel jste na hodiny? (Vojtěch Szabó učí na ZUŠ Štefánikova, pozn. red.)

Naše vynikající paní ředitelka Martina Hniličková mi v takových situacích hned říká ano, čehož si moc vážím. Jednou řekla velkou moudrost: K tomu, abych byla spokojená v práci a aby moji kantoři odvedli maximální výkon, je potřeba, aby byli spokojení i oni.

Takže jsem sedl do auta a jel do Prahy. Vzal jsem si dva akordeony – elektrický i akustický. Kocábovi se líbil elektrický. Když jsem zahrál, všichni stáli ode mě asi metr a slyšel jsem, že mě chválí.

To jste musel vyrůst tak o metr.

Určitě. (Úsměv.) Nacvičili jsme spolu skladbu Chvastoun a já dělal ještě Pražskému výběru předskokana. Část lidí to moc nechápala, z čehož jsme byli smutní. A média začala psát, že akordeonistu vypískali, což ale nebyla pravda. Většině se to totiž podle ohlasů líbilo. Tak jsme šli s Kocábem do televize. Reportéři se zeptali, jakou hudbu právě poslouchá Michael Kocáb. On řekl: Právě poslouchám Vojtěcha Szabó, který by vám měl zahrát, protože hraje famózně. (Smích.)

Kolik koncertů jste spolu dělali?

Čtyři. V Brně, v Praze, Ostravě a v Pardubicích. Ale Michael chce i dál spolupracovat. Jsme v kontaktu. Máme jezdit po národních divadlech s jeho šansony a nějakou kapelou. Zatím ale nevíme kdy, teď má přes léto nabito. Dokonce vzpomínal, že by mě rád angažoval i při nahrávání CD. Tak uvidíme, jak to celé dopadne. (Úsměv.)

Hrajete od pěti let. Ale předpokládám, že jste nemusel vynaložit tolik úsilí jako ostatní. Jste Slovákomaďar, navíc Rom. Máte to v genech.

V genech má hudbu většina lidí, si myslím. Studoval jsem na konzervatoři v Bratislavě, to znamená, že jsem se učil hrát.

Ale bylo to pro vás možná jednodušší…

Nevím, jestli to bylo jednodušší. Asi to těžko posoudím.

Ostatně, považujete se za Roma nebo Cikána?

Všichni se považujeme za cikány, jenom média nás označila za Romy, protože to lépe zní než slovo Cikán, které v některých lidech evokuje něco zlého.

Setkáváte se ve Zlíně s předsudky?

Víte, když mluvíte s kolegou, tak ve vás nic špatného nevidí, protože ví, že slušně bydlím, jsem čistý, vydělávám si jako učitel hudby. Pocházím ze slušné rodiny. Spousta mých předků hrávala grófům.

Opravdu?

Ano.

Tak říkám, že to máte v genech.

…ale jde o to, že jsou špatní Cikáni a dobří Cikáni. Senzací pro média je ten špinavý. Ale nerad bych se už o tom bavil.

Jenom mě zajímalo, jestli jste se kvůli svému původu setkal ve Zlíně někdy třeba s odmítnutím.

Ne, to ne. Chvála bohu, že žiji ve Zlíně. Zdejší lidé jsou inteligentní a moc přátelští. Nikdo nemůže za to, jaký se narodí. Buď se budeme respektovat, nebo střílet.

Žijete ve Zlíně čtyři roky. Musela to být pro vás velká změna, přejít z šantánů do školních lavic.

Změna to byla příjemná. Stěhoval jsem se kvůli hudbě, seznámil jsem se se zajímavými muzikanty ze Zlína. 
A ostatně, učil jsem už dříve soukromě.

I malé děti?

Spíše dospělé.

To je přece jenom rozdíl.

Mám skvělý vztah k dětem. Naše hodiny jsou vždy o srandě a o tom, že nemají z hraní strach. Hudba musí být radost. Když je ale žák, který potřebuje tvrdší režim, tak mu ho nastolím.

Z dětí, které učíte na ZUŠ, je hodně nadaných?

Je jich nadaných asi pět z dvaceti.

To je hodně, ne?

Jo. Ale pět nadaných i rozumově, rychleji vnímají a mají správnou výchovu. Jsou podporované a hlídané. Dnes je strašně málo rodičů, kteří vnímají ZUŠ jako školu a ne jako kroužek. Když se musím naučit na matiku, musím se stejně připravit i do hudebky. Když to tak nefunguje, řeknu rodičům, ať ke mně dítě nevodí. Už jsem to musel několikrát udělat. Nemělo to smysl.

Jak poznáte, že je dítě nadané?

Poznám to tak, že je inteligentní, a také podle vzdělání rodičů a jejich ochoty spolupracovat.

To přece není záruka. Inteligentní člověk nemusí být umělecky nadaný.

Určitě to není záruka, ale co mám zkušenost: matka jednoho mého žáka učí na výšce fyziku a on je po ní. Pálí mu to a stačí mu něco vysvětlit jednou a už ví, o čem je řeč. Zda je člověk muzikální, se projeví až ve čtrnácti letech.

Pojďme k žánrům. Začínáte lidovkami?

Když mají děti do osmi let, ano. Od osmi už ale hrají francouzské valčíky a tango. 
V Česku i na Slovensku je akordeon zaškatulkovaný bohužel jenom do folkloru.

Po pravdě mě také překvapilo, že jako akordeonista nemáte vztah k lidové hudbě.

Vůbec. Nikdy jsem ani neměl. V Nových Zámcích je spoustu virtuózních cimbálovek. Když se orientujete na cimbálovku, pochytáte moc zlozvyků. Ani můj otec mi to nedoporučoval.

A otec hraje na co?

Hraje na bicí jazz, spoustu let hrával po celém světě.

Mamka hraje také?

Mamka ne. Její taťka ale hrál a jinak celá rodina hraje na různé nástroje. Mám třeba jednoho bratrance, který hraje na několik nástrojů a na všechny špičkově.

Proč jste jezdil do Zlína? Jste mohl udělat trhák s rodinnou kapelou.

Žijí tady jiní lidé než u nás. Na Moravě jsou spolehliví, když něco umíte, pochválí vás a posunou dál. Tohle jsem na Slovensku nikdy nezažil. Mohl jsem hrát jak virtuos, ale nikoho to nezajímalo. Mám dojem, že u nás je hodně závisti, nepřejícnosti.

Vztah k jazzu jste tedy získal po otci.

Ano, odmalička jsem poslouchal tuhle hudbu díky němu.

Vlastně jste tedy ani na výběr neměl. (Smích.)

Jak jsem nastoupil na konzervatoř, začal jsem poslouchat francouzské valčíky. Byl jsem už z první nahrávky úplně hotový a věděl jsem, že to je ono, co chci dělat. Ale také se orientuji na argentinské tango. To už je umění zahrát. Musí se umět improvizovat, ale i hrát perfektně z not. Jazz znamená, že hrajete jakousi kostru, kterou o něco obohatíte. Ale v tangu musíte dodržovat stylistická pravidla, aby to znělo tak, jak to má být.

Jak často musíte trénovat? Jste členem několika ansámblů.

Například včera jsme měli zkoušku tady v kavárně, která probíhala tak, že jsme si řekli skladbu a hráli jsme. Byli tady vynikající muzikanti z Jihlavy. Už moc nezkoušíme, leda to tango, protože to vyžaduje.

Takže stačí se naučit jakýsi standard a pak už je člověk vysmátý?

V podstatě ano.

A co s tím volným časem? Výuka vám nějaký zabere, hraní, koncerty… to musí být manželka doslova nadšená.

Když mám volný čas, tak jej věnuji manželce. (Úsměv.) Jinak většinou jezdí se mnou. Podporuje mě.

Přestěhovala se společně s vámi. Jak se líbí ve Zlíně jí?

Dostudovala střední školu a za dva týdny jsme se stěhovali. Časem by si ráda zřídila rehabilitační ambulanci.

Jaký je váš cíl? S kým byste si rád zahrál? Co chcete docílit v oblasti hudby?

Mým cílem je dostat se na vyšší příčky a dokázat se naplno živit hudbou. Pochopitelně s tím, že bych zůstal učit na ZUŠ. Je to jakási jistota. No, já myslím, že každý by si rád zahrál v Americe.

Takže spíš co se týče místa, máte jasno.

Hmm. Chtěl bych se zkrátka dostat mezi ty, kteří jsou mediálně známí, prostě TOP ve světě. Kdo by nechtěl? (Smích.)

Chtěl byste být i vy mediálně známý?

Určitě. I když dnes je to spíš o vzhledu než o tom, co lidé umějí.

Roli to jistě hraje, ale není to podle mě nejdůležitější.

Já myslím, že je to hodně důležité, záleží tedy i od žánru.

Vidím, že se o sebe staráte, takže šance by byla.

(Smích.)

Vlasy nagelované, oblečení také nevypadá, že by bylo ze sekáče.

Ještě bych měl zhubnout.

Vzal jste mi to z úst. (Smích.) Snad nejsem příliš netaktní.

Ale jo, tak to je.

ČeskoSlovensko má talent: Nejdřív honora, potom plebs

Zlín, Brno – Do soutěže ČeskoSlovensko má talent přihlásila Vojtěcha Szabó manželka Juliána. Na poslední chvíli se rozhodl, že to zkusí. „Skončilo to ale špatně. A přesně vám povykládám, jak to bylo," říká Szabó.

„Jel jsem na casting do Brna, odkud se měli všem soutěžícím ozvat do měsíce. Mně se ozvali za dva týdny, že postupuji, a pak mi volali co dva tři dny. Měli extrémní zájem, abych byl součástí show," vzpomíná Szabó.

Následovalo tedy natáčení v divadle. „Den před natáčením mi volali, že mě budou čekat jako VIP venku a odvedou mě do zákulisí na akustickou zkoušku, abych nemusel čekat v řadě. Bylo to ojedinělé. Společně se mnou tam bylo asi 15 lidí ze 400. Myslím, že postoupili nakonec všichni kromě mě," poznamenal akordeonista.

V čem byl problém? V interview, které musel Vojtěch Szabó udělat společně s jedním, jak on říká, špinavým Cikánem. „Byl to Cikán, který chodil po lidech a ptal peníze na vlak a cigarety. Chtěli, abychom se tvářili jako velcí kamarádi. Jakože se ptám, jak se mají jeho rodiče, co bude dělat s výhrou apod. Natočil jsem to, jak jsem byl zaskočený. No, ale pak jsem se tohoto jedince nezbavil, držel se pořád při mně, protože se s ním nikdo nechtěl bavit. V tu chvíli jsem šel za dramaturgem a řekl jsem, že si nepřeji, aby se to odvysílalo, protože nechci vypadat jako kamarád té nejhorší osoby z celé soutěže." Od té chvíle byl prý pro všechny nezajímavý. Z bloku A jej přesunuli do bloku D.

„Co mám skákat po stole?"

Porota údajně 15 minut nevěděla, jak mu říct, že nepostupuje. „Lucie Bílá hledala výrazy. Nakonec řekla, že jsem vynikající muzikant, ale co bych ukázal v příštím kole? Říkám argentinské tango. Jsem muzikant, co mám skákat po stole? Jsem v talentové soutěži. Pak řekla, že si myslí, že bych stejně nepostoupil ve velkém třesku. Dejdar řekl ANO a Slávik, že jej v dětství nutili hrát na akordeon, a že ten nástroj nemusí," pokračoval Szabó.

O soutěži si udělal prý akordeonista obrázek a dodnes se stydí za to, že tam vůbec šel. „Nejraději bych to smazal," dodal. ⋌(šid)

Vojtěch Szabó, 28 let, Zlín

- pochází z Nových Zámků na Slovensku a na akordeon hraje od pěti let
- na tentýž akordeon hraje už 14 let, od konzervatoře
- v ZUŠ Štefánikova ve Zlíně učí na akordeon jako jediný
- založil a je členem Tango Argentino Zlín, MaVoRo, Roland Hamaj & Vojtech Szabó
- kromě Pražského výběru s Michaelem Kocábem si zahrál s Petrem Lipom, nejlepším basistou na Slovensku Andrejem Šebom, na pódiu se střídal s Jiřím Stivínem, Helenou Vondráčkovou
- ve Zlíně si jej můžete přijít poslechnout každý čtvrtek do kavárny na Malé scéně, na podzim dvakrát do Zelenáčovy šopy
- opravuje a ladí piana i akordeony

Autor: Marie Šidlová

Autor: Redakce

3.8.2013 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Kam za sportem ve Zlínském kraji

Daniel Dlabaja.

Dlabaja se ze zámoří vrátil domů kvůli maturitě. Teď pálí za juniorku

Názor: Vidět nemoc lepšíma očima

V záplavě mezinárodních dnů čehokoliv si v našem oboru připomínáme 21. září jako Mezinárodní den Alzheimerovy nemoci. Lidí s touto vážnou nemocí přibývá a jako společnost se k tomu budeme muset dřív nebo později postavit čelem. Teď to raději moc lidi nezajímá - dokud se nestarají o nemocného, na kterém jim záleží.

Zdravotnictví čeká velký třesk. Síť nemocnic prořídne

Nic podobného se prozatím žádnému z českých ministrů nepodařilo, přestože si to všichni přáli: koncentrovat lékařskou péči do velkých nemocnic. Zrušit část malých špitálů nebo je změnit na léčebny dlouhodobě nemocných je totiž politická sebevražda.

Chytil při debutu za Rangers rozhodl o výhře. Úžasný pocit, zářil

/VIDEO/Ten chlapec snad nemá limity! Hokejový útočník Filip Chytil zažil debut snů. Sedmnáctiletý odchovanec Kroměříže, jehož si v červnu vybrali Jezdci v draftu NHL z 21. místa, v úvodním přípravném zápase za první tým New York Rangers rozhodl o výhře 4:3 v prodloužení proti New Yersey Devils.  

Čerepovec už s Holíkem nepočítá. Zůstane v KHL nebo se vrátí do Zlína?

Skončí už po deseti zápasech? Vedení hokejistů Čerepovce totiž zařadilo Petra Holíka na listinu volných hráčů a se zlínským odchovancem, který vstřelil jeden gól a připsal si dvě asistence, tak zřejmě nepočítá.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení