Rozhovor s Annou Petrželkovou, která ve zlínském divadle režírovala hru Kabaret Astragal

Od ukončení studia divadelních režií na VŠMU v Bratislavě působí na českých a slovenských profesionálních scénách.

Svou už druhou premiéru, zběsilou lovestory Kabaret Astragal připomínající tak trochu francouzský gangsterský pár Bonnie a Clyde, měla dcera divadelního režiséra J. A. Pitínského před Vánoci i v Městském divadle Zlín.

Astragal. Tajemné slovo. Co si pod ním mohou diváci představit?

Chytlavé, že? Je to název jedné z knih Albertine Sarrazinové, delikventky, co v 60. letech šokovala Francii svou autobiografií. Poté, co v kriminálu začala sepisovat své zážitky z francouzského podsvětí, se ze dne na den stala slavnou, ale zavřená prudké slávy a bohatsví moc neužila. Vypráví o kriminálních živlech, obzvlášť o tom jednom jménem Juliene. Ve svých prózách hledá příčiny toho, jak se dostala na scestí a tak svůj pochroumaný charakter identifikuje se svým zraněním kotníku frakturou jménem Astragal, kterou si způsobila při útěku z vězení. Také se mi ale líbí, jak u toho slova skřípou zuby je takové zvučné, trochu agresivní, jako byste právě někoho kousli.

Prvním pracovním kontaktem se zlínským divadlem pro vás byla inscenace Blanche a Marie. Jak na tu práci vzpomínáte?

To byla učiněná nádhera! Při tom zkoušení se hned od začátku díky Gustavu Řezníčkovi a Martě Bačíkové nastavila laťka výjimečné upřímnosti, kterou jsme se všichni ostatní nechali rychle nakazit, takže se pracovalo hrozně snadno a otevřeně. Byli jsme k sobě hrozně přísní. Nemusela jsem si brát servítky a dostali jsme se tak myslím docela daleko a hluboko do niter všech těch komplikovaných postav. Oni byli všichni docela ostří i k sobě třeba se navzájem ptali: „A to to jako budeš hrát takhle pateticky?!" „Nevím, kdo z nás dvou už má v očích slzy! A to jsme teprve na desáté straně!" Díky téhle nesmlouvavosti jsem nemusela hledat vytáčky, jak někoho upomínat herci tu špinavou práci dělali sami! To je vždycky moc vzácné být svědkem konfrontace silných hereckých osobností. Tu inscenaci myslím všichni svorně milujeme.

Na konci roku jste se do Zlína vrátila kvůli Kabaretu Astragal v Dílně. Zločineckou lovestory jste oblékla do hravého a lehce provokativního kabátku a zafungovalo to perfektně, prosincová premiéra měla velký úspěch. Teď nás čekají první reprízy. Budete život Kabaretu sledovat, nebo pro vás premiérou práce končí?

Jistě, budu se snažit být u toho. Neměli jsme moc příležitostí vyzkoušet si jisté pasáže, kdy jsou reakce publika stěžejní pro vývoj i temporytmus inscenace. Prostor Dílny je v něčem ošidný všichni jsou si tak těsně blízko a je těžké vybalancovat to tak, aby to bylo všem zúčastněným příjemné. Je to výzva jak pro hereckou citlivost a vnímavost, tak především pro pohotovost, s níž musí najednou brát do hry nové okolnosti a divácké reakce.

Albertine Sarrazinová a její knihy, podle kterých Vladimír Fekar Kabaret napsal, u nás nejsou moc známé. Jak jste se k nim dostala?

Vlastně za to vděčím své mámě, která mi, ještě v době, kdy se můj věk blížil reálnému věku Albertininých dobrodružství, představila její knihy. Tehdy jsem si do toho možná souběžně projektovala představy o raných snech mé mámy. Pobavilo mě to. Byl to takový ten okamžik, kdy poprvé v životě přiznáte rodičům jejich mládí. Připustíte, že tu vždycky nebyli jen pro vás. Nicméně mě Sarrazinové knihy okouzlily natolik, že pomyšlení na inscenaci podle jejího života a díla mě od té doby provázela. Svoboda, o které píše, je omamná. Nakažlivá. Navíc je za tím bolest vší té prchavosti. Za svůj krátký život (zemřela ve 29 letech) napsala tři autobiografické knihy. Ale někdy je důležitější žít naplno než dlouho. Drzé tvrzení ale o takových se přece mají dělat inscenace.

Hlavní roli rebelky a spisovatelky Alby dostala Marta Bačíková. Hrála i v Blanche a Marii. Čím vás jako herečka oslovuje?

Je samozřejmě herečkou velkých kvalit, ale hlavně baží po odpovědích. Umí ve správnou chvíli pokládat ty správné otázky. Je schopná nebývalého ponoru a nepřestává mě udivovat její zvědavost a důslednost. A její odzbrojující ženskost. Ne taková líbivě něžná, naivní, ale ta krvelačná, mocná. V žilách jí koluje svoboda. Ještě dar ironie a křehkosti a máte Martu.

Vedle ní v Astragalu diváci uvidí dva nováčky zlínského souboru. Tomáše Davida a Tomáše Červinka. Jak se spolupracovalo s nimi? Zúročila jste i jejich hudební talent…

Ano, oba jsou velmi muzikální. Ještě aby ne: šumperský zpěvák a Kyjovjan!

Ale jsou především i autory veškeré hudby v představení. Byla to nezapomenutelná výhoda, protože zkoušku za zkouškou dokazovali svou tvárnost, když bez zdlouhavých komplikací zohledňovaly vývoj atmosféry celé inscenace. A nenutili mě lpět na původních ideách. Mám ráda lačnost mladých herců, co ještě chtějí něco sobě i světu dokazovat. Někdy je drzost na jevišti důvěryhodnější než dlouhosáhlá psychologie.

Obě inscenace zachycují osudy silných, ale osudem hodně zkoušených žen. Rodí se vám v hlavě nějaký další podobný námět?

Nijak zvlášť mě nefascinují ženské hrdinky, je to spíš shoda náhod. Ale tváří v tvář reálným osudům vzniká ta správná zvědavost, která inspiruje k představivosti toho, jak se věci mohly skutečně odehrát a co za člověka ta daná osoba skutečně byla.

Blanche a Marie i Kabaret Astragal se hrají na komorních scénách. Velký sál vás neláká?

To už záleží na konkrétní látce. Třeba v Nebezpečných vztazích na Malé scéně jsme naopak zvolili prostornější variantu, než je tamní jeviště. Děj jsme s výtvarnicí Hanou Knotkovou rozehrávali do celé hloubky rozsáhlého hlediště. K Valmontovi totiž jednoznačně patří rozmáchlejší výtvarné gesto. Je potřeba skládat obrazy a všelijak si pohrávat s monumentalitou té doby i patosem příběhu.

Ale já osobně mám docela ráda, když je na herce vidět. Když za ně mohu dýchat a mohu být lačná po jejich chybách s napětím čekám, kdy se prozradí, kdy se ukáže, co si o postavě skutečně myslí, a kdy je naopak zcela pohlcuje. Ráda si sama směřuju pozornost. A vůbec nejradši jsem, když mám možnost je dokonce ucítit, přičichnout.

Tak jako v Astragalu když na vás sem tam přistane kapka ryzího potu. (poh)