V pátek dopoledne patřila pozornost školáků hercům Pavlu Liškovi a Josefu Poláškovi. Oba umělci jsou nejenom kolegové, ale také kamarádi a bývalí spolužáci.

Jak jste se vy dva potkali?

Pavel Liška: Můj starší brácha byl v libereckém divadle F. X. Šaldy. Já byl v té době hrozně stydlivý, ale protože tam chodily hezké holky, tak jsem se přemohl. Když jsem dělal zkoušky na JAMU, potkal jsem tam takového fousáče. Pak jsem zjistil, že se jmenoval Pepík Polášek. Řekl jsem mu: Hele, fousáči, jestli nás vezmou, budeme spolu chodit na pivo, jo? Vzali nás, tak chodíme spolu na pivo, no… (Úsměv.)

Josef Polášek: Já na tom byl podobně. Narodil jsem se v tehdejším Gottwaldově. V podchodu byl Závodní klub a v něm divadlo. Hrával jsem v něm a později jsem zjistil, že by mi tato práce docela vyhovovala. Přihlásil jsem se na JAMU, potkal tam takového dlouhovlasého kluka, no a začali jsme spolu chodit na pivo. Už je tomu, bratru, dvacet let. (Úsměv.)

Vaše první velká filmová role přišla až v roce 2008 ve snímku František je děvkař, ale snad celý národ už vás znal z reklamy na „…takové to domácí žvýkání…“ Jak jste se k ní dostal?

Josef Polášek: Napadlo to generálního ředitele filmy, která žvýkačky vyráběla. Vybral si mne a řekl o tom mému kamarádovi Petru Čtvrtníčkovi. Společně jsme to vymysleli a natočili a reklama byla na světě.

Zdá se, že vaše cesty se od dob studií rozdělily vždy jen na chvilku. Je to tak?

Pavel Liška: Ano. Měli jsme s Pepou to štěstí, že se nám oběma po škole líbilo brněnské HaDivadlo. Vzali nás a já později odešel do Prahy, do Divadla Na zábradlí. Ani ne za rok patřil do ansámblu i Pepa. (Úsměv.)

Máte problém naučit se texty?

Pavel Liška: S Pepíkem to máme diametrálně odlišné. Každopádně oba zapomínáme věci v běžném životě. Ale na texty je ještě jiná paměť. Víte, co se mi nedávno stalo? Koupal jsem se ve vaně, chtěl ji vypustit a marně jsem hledal špunt. Jenže já ho hledal na vaně! Zavolal jsem svoji ženu, řekl jí, co postrádám a ona se na mne dívala jako na blázna. Pak mi došlo, kde ho mám hledat a on tam opravdu byl. Takže takovou já mám paměť. Ale texty, no to je jiná! Stačí mi, když si je zopakuju na zkouškách a už se pak nemusím učit doma.

Josef Polášek: No a já to mám úplně jinak. Texty se učím strašně dlouho. Úplně nejlíp mi skáčou do hlavy, když jedu vlakem nebo trolejbusem. Jenže asi čtyři roky jsme bydleli za Prahou a do divadla jsem musel jezdit autem. No a mé výsledky se značně zhoršily, protože logicky učit se za volantem nelze… (Úsměv.)

Oba máte děti. Čtete jim?

Pavel Liška: Já Šimonovi nečtu, protože si pohádky vymýšlím. Když se mu začne klepat bradička, tak okamžitě příběh dobře skončí. Ale čte mu bába a maminka.

Josef Polášek: Moje nejmladší dcera má čtyři roky. Tohle je věk, kdy dítě neustále vyžaduje jednu a tu samou pohádku. A běda, když v ní něco změním! Okamžitě mě opravuje. (Úsměv.) Ona má neskutečnou výdrž.

Když jsme u té literatury, která kniha byla vaší nejoblíbenější v dětství?

Pavel Liška: Měl jsem hrozně moc rád knížku bulharských pohádek. Vzpomínám si na jeden příběh. Táta Bulhar se šel podívat na medvěda do takové nory. Jeho kamarádi mu přivázali kolem pasu lano a on vlezl do díry. Dlouho se nevracel, tak ho vytáhli a on neměl hlavu. A oni začali řešit: Měl hlavu nebo neměl? A jedni říkali, že měl, druzí, že neměl a představte si, když zavolali jeho ženě, ani ona nevěděla… (Úsměv.)

Josef Polášek: No tak mojí srdeční záležitostí byl Karel May a jeho Vinnetou.

Na čem teď pracujete?

Pavel Liška: Já už víc než rok točím s panem režisérem Smyczkem. Seriál má ambici stát se stejně dobrým, jako byl Létající Čestmír nebo Arabela. Je plný triků. Bude se jmenovat Špačci uvěznění v síti času. Já hraju tatínka, maminku Klára Issová a máme děti, které se dostanou do kouzelného světa. Hotový by měl být asi za dva roky.

Josef Polášek: Já dělám na pokračování seriálu Vyprávěj, kde mám postavu televizního technika a o prázdninách se chystáme točit film podle předlohy exprezidenta Havla. Hra Odcházení už je na jevištích a teď dostane filmovou podobu. Režírovat ho bude sám pan Havel.

Pavel Liška: No a chystáme také společný projekt. Máme autorské divadlo a říkali jsme si, že bychom si mohli natočit film. Takže začít chceme za rok, budu tam já, Pepík a naši spolužáci Tomáš Matonoha a Marek Daniel. Každý budeme hrát sám sebe.

Padesátý ročník zlínského festivalu se blíží ke svému závěru. Co byste mu popřáli do dalších let?

Pavel Liška: Ještě minimálně jednou tolik. A protože je to festival pro děti, přál bych mu co nejvíc malých diváků.

Josef Polášek: Já bych hlavně chtěl popřát dětem, aby si z festivalu odvezly vzpomínky a zážitky na celý život.