„Ještě nevím, jak večer při přímém přenosu z divadla budu děkovat. Já mám totiž jeden problém. Stydím se. Představuju si, že něco řeknu a bude to trapas. Bojím se trapasů na jevišti,“ prozradil se smíchem novinářům na sobotní tiskové konferenci.

Umělec se narodil před šestaosmdesáti lety v Pelhřimově, v rodině cukráře. „Můj otec byl fanatický ochotník. Založil divadlo, ve kterém byl dlouhá léta hlavním hercem a režisérem. Svoji divadelní vizi přenesl na celou rodinu, hlavně na nás kluky. Byli jsme původně tři, ale nejmladšího bratra Dalibora bohužel v sedmnácti letech zabil blesk,“ zavzpomínal. Tak zůstali jen dva, Lubomír a Oldřich, který se proslavil coby úspěšný režisér.

Prožil první republiku, celý protektorát, válku, osvobození a všechny ostatní historické momenty země.

Byl jste také u zrodu prvního seriálu České televize. Mluvím o řadě Tři chlapi v chalupě.

Já vás musím opravit. Vůbec první seriál byla Rodina Bláhova.

Tak to jsem nevěděla. Ale vrátím se k původní otázce. Vy jste tam ztvárnil dědu Potůčka, ale když se seriál začal natáčet, byl jste přeci mladý člověk…

Ano, bylo mi sedmatřicet, když jsme začali zkoušet. Jaroslav Dietl napsal veselohru ze zemědělského prostředí. Byla v ní rolička takového dědečka, která padla na mne. Hra měla velký úspěch a Dietl pojal nápad, že by na základě této komedie, která měla název Čtyři z velkoměsta, mohl napsat seriál. Jako základ si tam vzal jednu z figurek, právě toho dědu.

Seriál byl obrovsky populární. Se svojí rolí jste si musel pořádně užít, ne?

Samozřejmě. V šedesátých letech ještě nebylo tolik televizorů, takže se stávalo, že na vesnici, kde měli jeden přístroj, se shromáždili veškerý obyvatelé a koukali na něho. Takže se z toho stávalo kolektivní kukando. (Smích.) Chlapi měli takový ohlas, že nakonec vzniklo osmnáct dílů a nastala taková dietlovská mánie. Přímo inflace. Dědu Potůčka jste slyšeli z rádia, v divadle, dialogy vycházely v novinách, no bylo ho všude spousta.

Díky dědovi jste se stal celebritou. Líbila se vám popularita?

Představte si, že jsem v době, kdy seriál běžel, dostal čtyři a půl tisíce dopisů a na všechny jsem se snažil odpovědět. Zapojil jsem do odepisování manželku i dceru. (Úsměv.) V jednom díle jsem se zmínil, že u nás není k dostání česnek. Asi za týden jsem dostal z Rakouska balík česneku. Do televize přišel pro dědu Potůčka česnek z Vídně. (Smích.)

Vy jste pracoval na velmi úspěšných filmech se svým bratrem. Měl jste ve štábu privilegia nebo naopak na vás měl coby režisér větší nároky?

Řeknu vám to zcela upřímně. Byla to těžká práce. Řek bych, že dokonce jedna z nejtěžších, když se budeme bavit o vztahu režiséra a herce.

Byl na vás přísný?

My jsme oba trpěli komplexem: Já na bráchu, brácha na mne. Čili abych já neměl nějaká privilegia oproti ostatním, byl jsem vždycky na posledním místě. Když jsme točili Šest medvědů s Cibulkou, první byla zvířata, pak děti a nakonec já. Musím vám něco prozradit k opicím. Na filmu to vypadalo, že opice Tonda byla jen jedna, ale ony byly čtyři. Jedna uměla házet vajíčkama, druhá se točila v kastrolu, třetí do mne šťouchala… Pikantní na tom bylo to, že si všechny byly ohromně podobné, kromě jedné. Ta měla obličej daleko bělejší než ostatní.

Jak jste to řešili, aby divák nic nepoznal?

Každý den nastoupila do maskérny a líčili ji. (Smích.) No vážně. Dali jí kolem krku ubrousek a hezky ji nalíčili. A jí líčidla velmi zachutnala, protože za chvilku už je měla slízané. Maskér naběhl na plac a musel ji znovu upravit.

Všichni od filmu říkají, že komplikované natáčení je s dětmi a se zvířaty. Coby Cibulka jste si užil dětí i zvířat dosyta. Jak jste to zvládal?

S dětmi byla pohoda. Ale občas se stávalo, že se zvířatům nechtělo pracovat. A brácha vydal pro mne nařízení a říkal: Heleď kluku, nedá se nic dělat, ale budeš muset být každé ráno připravený. Nalíčený, v kostýmu, a kdyby se náhodou čuníkům, opicím nebo medvědům nechtělo, máme náhradní program s tebou. (Smích.) Prostě jsem byl taková holka pro všechno. Občas jsem si zdříml, když mne na place nebylo zapotřebí, no bylo to veselé.

Vraťme se ještě k vašemu bratrovi. Bylo to tak, že si k vám dovolil víc, než k ostatním?

Ano. Z jeho strany bylo při práci velice chladné jednání. My jsme si skoro všichni tykali. Byl tam Sovák, Milda Kopecký, Franta Filipovský, tedy skoro stejná generace. Takže Olda rozkazoval: Ty půjdeš támhle, ty támhle… Byl takový malý diktátor. (Úsměv.)

Měl jste někdy problém s uznáváním režiséra coby autority? Docházelo mezi vámi k dialogu, nebo co řekl bratr, to platilo?

Já jsem se kolikrát pohádal. A nejenom s Oldou. Ale myslím si, že je to správně. Protože každý má zastávat svůj názor. Dokonce s Alfredem Radokem docházelo k určitým střetům. Ale u něho jsem si to mohl dovolit, protože jsme byli přátelé. Při práci jsme si padli do oka a naše rodiny, moje, bráchova a Radokova, jsme si byli velmi blízcí. Alfred byl šílenej paličák, který nerad ustupoval, ale když viděl, že oponent má pravdu, tak v zájmu věci svůj názor vzal zpět. Byl to radikál.

K velmi svérázným režisérům patří i Jiří Krejčík. Kdy jste se poprvé potkali?

V roce 1947 při filmu Ves v pohraničí.

Už v té době měl osobité metody ve vedení herců?

(Smích.) Měl. Ono se říká, že zpohlavkoval pana Nedbala kvůli paruce. A je to pravda. Sice ne přímo zpohlavkoval, ale přišel k němu a říkal: Toto je paruka? To je paruka? Dejte to pryč! Máchal při tom rukama a paruku z hlavy srazil dolů. A pan Nedbal – to byla kapacita!

Měl jste s ním někdy střet?

To ne. Spíš jsme naše rozkoly řešili na bázi srandy a humoru. On byl ohromnej recesista. Představte si, že byl zakladatelem takzvaného recesistického kroužku v Praze. A jeho členové šli tak daleko, že odhalili pamětní desku v Ditrichově ulici, kterou tam slavnostně přitloukli za přítomnosti hasičů a řečníků a na ní bylo napsáno: Zde, v tomto domě, se nikdy nenarodil a nikdy nežil Jordán Škurda…

Máte z té plejády filmů, které jste natočil, svůj nejoblíbenější?

Hrozně dobře se mi natáčela pohádka Byl jednou jeden král. A sice z toho důvodu, že tam bylo prvotřídní obsazení, že jsem se ve filmu poprvé dostal k Vlastovi Burianovi, k panu Werichovi a vůbec byla na place výborná společnost. Milda Kopecký jako chytrý princ, já jsem hrál chrabrého prince, Horníček krásného prince… Už tehdy jsem říkal, že to bylo špatně obsazený. Já měl hrát krásného. (Smích.) Ke všemu tam byly krásný holky, Irena Kačírková, mladičká Milenka Dvorská, no nádhera!

Vy máte úžasnou paměť. Musíte ji pravidelně trénovat, nebo jste ji dostal darem?

Rozhodně cvičením. Dám vám příklad. Kdysi jsem dělal měl jednu velkou roli, kterou jsem hrál na divadle. Pak patnáct let byla u ledu a po takové době přišla televize, že ji chce natočit. Já jsem si text jednou přečetl a okamžitě mi všechno naskočilo. Mozek je fantastická věc.

Většina lidí vašeho věku už je v důchodu a odpočívá. Vy jste velmi aktivní člověk. Kde berete energii vystoupit večer před diváka a vydat ze sebe maximum?

Milá dámo, kdybych to věděl, tak napíšu velké pojednání a byl bych slavný muž. (Smích.) To je nepřenosné a nedokážu to sám vyhodnotit. Heleďte, já žiju naprosto běžným životem. Střídmým. To podtrhuju. Občas si dám víno, občas pivo, jím normálně. Myslím, nejvíc ve formě mě udržuje to, že zaměstnávám mozek. Pořád se učím. Jednak texty, a když mám chvilku pauzu, naučím se tři čtyři básničky. Jakmile totiž mozek začne tuhnout a penzijní osoba začne posedávat na lavičce a krmit holuby, je to špatné. No a taky se hýbám. Chodím jednou týdně plavat a dělám procházky. Teď už je to horší, protože jsem po těžké borelióze a měl bych chodit s holemi. Ale to nechci, protože chci vypadat jako mladík. (Smích.) Takže toliko k mému tajemství.

Jaké jsou vaše další pracovní plány?

Jé je! Já mám plno až do prvního května příštího roku. Začínáme točit další díl Bobulí a poprvé v životě budu hrát pro japonskou produkci. Tomu se sám musím smát. Bude se točit v Praze, Bratislavě a Vídni a tyhle tři města mají suplovat Paříž, protože ta je strašně drahá. (Smích.) No jsem na to zvědavý. No a pak nějaké role na divadle. A potom zvážím, zda by už nebyla načase skončit…