VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Malíř Bím: Nemám rád samozvané revolucionáře

Zlín - „Jako kluk jsem chodil za tátou do studia Jiřího Trnky a tam jsem seděl a koukal. Hodinu, dvě, třeba celý den. Viděl jsem, jak vzniká kresba. Dobrá kresba. Zkoušel jsem to také. Jednou se pan Trnka zeptal, zda chci být malířem a jestli vím, co k tomu potřebuju. Tři hodiny denně kreslit. Kresli všechno a každý den. Nic víc k tomu nepotřebuješ.“

14.6.2008
SDÍLEJ:

Malíř Tomáš Bím.Foto: DENÍK/Petr Holubář

Takové byly začátky pražského malíře, grafika a ilustrátora Tomáše Bíma.

Zlínská Galerie pod Radnicí se stala až do konce června domovem pro jeho třicet sedm akrylů, litografií a grafik. Cesta k plátnu byla pro tohoto umělce dlouhá a trnitá. Dnes o něm veřejnost i odborníci mluví v superlativech.

Kdo vás přivedl k malbě?

Otec a jeho přátelé. Odmalička jsem měl vztah k umění. Otec sbíral obrazy, grafiku a tisky. Jako kluk jsem se seznámil se spoustou umělců, chodil jsem s tátou na výstavy. Byl hrozně pracovitý, konečně živnostníci tenkrát takoví být museli a nakonec skončil v ateliérech Jiřího Trnky. Napřed ale měl firmu na umělecké osvětlení, v ní dva výtvarníky a navíc v krámu prodávala maminka, kterou si pak tatínek vzal. A když jsem se pak začas seznámil s vynikajícím kumštýřem Lieslerem, tak mi tatínek povídal, že ho dobře zná. Chodil si totiž k němu do krámu kupovat žárovky, ale spíše tehdy chodil za maminkou a táta, ještě svobodný, to těžce snášel. Liesler samozřejmě nosil mamince grafiku a to tátu tak rozčílilo, že jednu rozřezal a pak mu do nich balil žárovky… Tím Liesler u něj skončil… Podle svých možností kupoval tatínek obrazy, ale hlavně jsme doma měli obrovskou knihovnu. Už tehdy mě chytly výpravné ilustrace a moc jsem chtěl malovat. Když pak tátovi sebrali krám, tak maminka šla dělat uklízečku do army a táta na koleje. Stejně ale nakonec skončil u filmu a tam se setkal s Trnkou. I on byl totiž dříve jeho zákazníkem…

Tatínek byl originální…

To rozhodně! Chodil jsem za tátou do ateliérů, poznával zajímavé lidi a hlavně neopakovatelnou volnost kumštu. Tehdy jsem si ale moc nepřipouštěl, že je to především obrovská práce. Když mě pak nevzali na grafickou školu, Trnka mu doporučil, ať jdu na polygrafické učiliště. I tam jsem zažil fantastickou dobu. Šedesátá léta měla navíc neopakovatelnou atmosféru, ze které čerpám dodnes. Film, divadlo, výtvarné umění, hudba, literatura, všechno mělo obrovskou volnost.

Když jsem si četla váš životopis, došla jsem k závěru, že jste se v mládí rozhodně nenudil. Nedostal jste se na školu, pro údajné nabádání spolupracovníků ke stávce jste musel opustit zaměstnání… Bylo těžké jít proti proudu?

Žili jsme, jak se dalo a dnes mi připadají věty o krocích proti proudu takové zvláštní, prostě ta doba se ani jinak žít nedala. Měli jsme svůj rock and roll, poslouchali jsme Billa Haleyho, byl tu najednou Elvis Presley se svým hitem Heartbreak Hotel, chodili jsme po pražských lokálech. Do Violy, Sluníčka, Klubu novinářů, Reduty, poslouchali jsme Olympic, scházeli jsme se v dobrých hospodách, kde jsem vždycky našel nějakou spřízněnou duši. Bylo tu dost dobrých výstav, vycházely výborné knihy a náš film znal celý svět. Navíc, na dobré filmy se chodilo zásadně v noci a z nočního představení na dobrou kořalku. Tak co, bylo opravdu tak těžké jít proti proudu? Ne, nikam jsme nešli, žili jsme si své životy a hlavně – jen a jen podle sebe… Nemám prostě rád, když se najednou všichni rádoby pasují do rolí jakýchsi revolucionářů a spasitelů.

Takže hezké časy?

V každém případě mě Praha tehdy oslňovala. Vyráželi jsme na Národní do Vagónu, chodili na čumendu k Ježíškovi, do bistra, co tam nyní stojí TESCO, do Carrioky jsme se chodili dívat na baletky a snili jsme zvláštní příběhy. Pak přišel Semafor, v Lucerně Nocturné, Gregory Corso. Nedá se zapomenout na vypité flašky vodky s americkým básníkem Allenem Ginsbergem ve Viole, ten tam snad bydlel, potkávali jsme se tam i s mladým básníkem Václavem Hrabětem, co se pak nešťastnou náhodou otrávil v bytě na Jánském vršku, když se vracel z jedné pařby s Ginsbergem.

Byli jste veselá parta…

O tom nepochybujte! Bylo mi tehdy devatenáct, mohli jsme pít celé noci, Ginsberg byl vyhoštěný z Kuby a v pětašedesátém byl v Praze vyhlášen Králem majálesu. Nedovedete si představit, co to pro nás bylo! Duchovní guru odbojného mladého proudu intelektuálů, z Kolumbijské univerzity ho vyhodili pro drogy a sex, tak tenhle démon nám lil ve Viole rozumy do hlavy. Sbírka Kvílení mu v pětapadesátém přinesla soudní proces za šíření pornografie, bylo to pro nás něco nového, zvláštního. Pamatuji si, když jsem v roce 1997 uslyšel zprávu, že Ginsberga srazila rakovina, zemřela ve mně i tahle – na tu dobu omamná a vzrušivá část mého života. A pak tu byl samozřejmě nezapomenutelný ateliér v ulici V Kolkovně, místo, které mi v mnoha směrech vyhovovalo. Kolkovna tehdy žila poklidným životem, který byl v mnohém až starosvětský. V okolí se lidé znali, zvláště štamgasti zdejších hospůdek, všude bylo odtud blízko. Kolem sídlila řada redakcí novin i nakladatelství, se kterými jsem už tehdy spolupracoval. Ateliér byl v přízemí, takže kamarádům stačilo jen zabouchat na okno a nedalo moc práce mě přemluvit, abychom si zašli na jedno. Alkohol mohl být moje zkáza. Musel jsem pryč a zmizel jsem v Letech u Prahy. To bylo jedno z mých nejlepších životních rozhodnutí.

Jak vzpomínáte na období, kdy jste pro nepříznivý politický posudek rodičů nedostal na grafickou školu?

Je potřeba ale také říct, že jsem neměl nijak extra dobré známky, a tak jsem si to ani nijak nepřipouštěl. Dostal jsem se na Polygrafické učiliště na Smíchově, bylo v ulici Victora Huga a tam se sešla společnost podobných, jako jsem byl já, nebo těch, které vyrazili z uměleckých škol. Byli tam vynikající kantoři, smýšleli jako my, taky zvláštním způsobem toužili po volnosti a podle toho se také chovali. Za všechny musím zmínit svého třídního profesora Jaroslava Meda.

Velice brzy jste začal pracovat na volné noze. Pro šedesátá léta trochu netypické, ne?

Těžké a hlavně nejdůležitější bylo sehnat razítko do občanky, aby tam bylo napsáno svobodné povolání. Víte, ono to dnes mnoha lidem nic neřekne, žádná tahle razítka k životu nepotřebujeme, tehdy však byla rozhodující. Pak už jste prostě mohli tapetovat, natírat, lepit fotky, pracovat na veletrzích, rozkreslovat obrovské výstavní nápisy a hesla, dostali jste práci na veletrzích, například na Floře Olomouc, Země živitelce, Módě Liberec a na mnoha dalších. Začal jsem pracovat u tehdejšího podniku Výstavnictví, tapetoval, maloval písmena, nic jiného mi nezbývalo. Maloval jsem reklamy, transparenty, ale stále jsem věřil, že se jednou dostanu k tomu svému. A kdyby se u tehdejších výstav FLORA Olomouc dělaly dlouhé titulky jako u slavných amerických bijáků, tak by někde úplně vzadu bylo napsáno: Lepení tapet a malování písmem: Tomáš Bím. V téhle branži jsem byl dobrých deset let a musím přiznat, že jsem se tam taky hodně naučil. Ke konci už bylo dost firem, kterým jsem dělal grafické návrhy výstavních stánků či reklam. Byl o nás zájem, proti tehdejším státním podnikům a výrobním družstvům jsme dělali mnohem rychleji. A tak nás stále přemlouvali, abychom dělali pod jejich hlavičkou… Samozřejmě jsme také museli odevzdávat desátky. Dobrá práce, dobrý výdělek, větší desátek. Dělá se to ještě dnes? A pak jako vyučený tiskař jsem také dokonale poznal filozofii barev a to mi pak určitě pomohlo při mých prvních litografiích. A když jsem cítil, že bych se mohl svým malováním živit, šel jsem svou cestou.

Jste samouk. Jakou jste měl mezi kumštýři pozici?

Hned na začátku bych chtěl říct, že jsem se nikdy necítil umělcem, jak se často vznešeně říká. Už si nevzpomínám, ve které návštěvní knize a kdo mi to napsal, ale jednou jsem si v ní přečetl tuhle větu: Tomáš Bím je člověk, který našel cestu, jak udělat lidem radost. Pěkná věta, že? Věřte, nedá se na ni zapomenout a taky ji nikdy zapomenout nechci! A jak jsem se před lety cítil jako samouk? Špatně! Pořád jsem měl na talíři, že nemám odpovídající výtvarné vzdělání. Jako bych pořád slyšel: Co se mezi nás tlačí? Prostě jsem neměl za jménem, že jsem vystudoval u toho či onoho profesora. Když zavřu oči, tak v duchu vidím ty dotazníky a v nich kolonku - vzdělání. Ne, pane Bíme, vy u nás výstavu mít nemůžete, máme stejně plno, říkali mi mnozí galeristé, usmívali se a já dobře věděl, že prostě nemám šanci. V pětasedmdesátém jsem se ale seznámil s Jardou Černým a ten mi domluvil první výstavy mimo Prahu a pak v pražské Michalské ulici. Tehdy jsem se už pomalu začal škrábat nahoru.

Měl jste ve svém životě tvůrčí krizi?

Jo a kdo říká, že ne, ten lže. Každý má krizi, jen Karel Gott snad ne…

Ve vašich obrazech je častým motivem voda. Máte k ní nějaký specifický vztah?

Vodu miluji, i když jsem poznal, že je horší než oheň. Jeden z prvních ateliérů jsem měl v Novomlýnské ulici na Starém Městě Pražském asi sto metrů od Vltavy, současný ateliér v Českém Krumlově je padesát metrů od Vltavy a v Letech u Prahy, kde bydlím, nám zahrada končí u Berounky. Tak co bych si víc mohl přát? U vody je krásně, ale nesmíte ji mít dva a půl metru v baráku. I tuhle spoušť jsem už vodě odpustil, i když mi vzala všechnu grafiku do roku 2002.

Máte obraz, ať už svůj či jiného malíře, který byste za žádnou cenu neprodal?

Ano. Každý autor má nějakou svoji věc, kterou by nikdy neprodal. Ten můj je z osmdesátých let, takže vzpomínka na totalitu. Je na něm jen zelená barva a nebe.

Jaká malířská technika je vám nejbližší?

Nejdříve to byl pastel, kresba, pak olej a akvarel, opět olej, pak litografie a suchá jehla a v posledních dvaceti letech akryl a litografie.

Co všechno návštěvníci Galerie pod Radnicí z vašich prací uvidí?

Litografie z posledních let po roce 2002, jak už jsem řekl, velkou vodou jsem přišel o veškerý archiv grafiky. K vidění bude i pár akrylů z poslední doby.

Autor: Silvie Pospíšilová

14.6.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Vedoucí fyzioterapeutka Kroměřížské nemocnice Pavla Zemanová

ON-LINE: O bolestech zad i cvičení v práci

Primář neurologického oddělení Krajské nemocnice T. Bati ve Zlíně Jan Bartoník
2

Primář Bartoník: Neurologie je v současnost velmi dynamicky se rozvíjející obor

Na padělané recepty si vyzvedla léky, pátrá po ní policie

Po neznámé ženě, která si na základě padělaných receptů vyzvedla léky ve dvou lékárnách v Přerově, pátrá v těchto dnech policie. První případ se stal 20. června v 16.30 hodin v lékárně v Komenského ulici.

Pěstujeme olivy

I u nás se dají vypěstovat olivovníky. Můžete je mít i doma, vždyť naprosto nejlepší pro naše podmínky je jejich pěstování v květináčích. A tak se jich nebojte a pojďme společně na to.

Krajský úřad přijal celkem 24 kandidátek pro podzimní parlamentní volby

Celkem 24 kandidátních listin pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky bylo v zákonné lhůtě, tedy do úterních 16 hodin, podáno na Krajském úřadě Zlínského kraje. Celkem za Zlínský kraj kandiduje za politickou stranu, hnutí či koalici 482 osob. Kandidátky přijímalo oddělení organizační odboru Kancelář hejtmana.

Berani chtějí novou TV kostku. Požádali o dotaci

Hokejový klub Berani Aukro Zlín chce pořídit novou „TV kostku.“ A to s pomocí dotace od Ministerstva školství a tělovýchovy (MŠMT) ve výši 5,4 milionu korun. Celkové náklady na pořízení a instalaci tohoto multimediálního zařízení dosáhnou výše devět milionů korun. Žádost o dotaci klub podal dnes, odpověď z MŠMT má přijít do konce listopadu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení