Sama herečka přiznává, že si tohoto ocenění velmi váží.

„Cenu mám uloženou doma v obýváku. Dívám se na ni a jsem s ní každodenně ve styku,“ svěřila se Marcilisová.

Kočičí hra měla premiéru letos na jaře. Diváci ji mohou vidět opět v sobotu 22. října v 19 hodin ve Velkém sále zlínského divadla.

Milena Marcilisová se netají tím, že je pro ni Kočičí hra srdeční záležitostí. V rozhovoru popisuje svůj vztah ke své roli Eržiky Orbánové a ke zkoušení s režisérem Jakubem Nvotou.

Je vám role Erži Orbánové blízká?

Eržika Orbánová je mi nesmírně blízká. Podle mého názoru je takovým mým hereckým mezníkem. Člověk hrál za celý život různě velké role, možná že i obsahově velmi náročné, ale tato je takové sečtení a zúročení všeho. Nejen zkušeností životních, ale především těch hereckých. Je to pro mě role všech rolí.

V čem je pro vás tak mimořádná?

Myslím si, že je zajímavá v tom, že se nedá nahrát. Tu roli musí člověk prožít. Není možné ji hrát v jiném věku než v tom zralejším, protože životní zkušenosti a facky, které člověk během života dostává, se tady zúročují.

Přesto, nebylo pro vás těžké ji zahrát?

Pro mě je to bezesporu jedna z nejtěžších, ale z nejvýznamnějších postav. Přichází právě ve věku, kdy začínám zúročovat určité zkušenosti a životem nabyté zážitky. Myslím si, že v tomto smyslu mi Eržika přišla v pravou chvíli a jsem za ni nesmírně vděčná. Je to výpověď ženy, která je nadčasová. Je vlastně stále aktuální i v dnešní době, protože každý člověk jednou zestárne. Jestliže si ve věku Eržiky, nebo třeba mém, dovede člověk ještě hrát, hledat určitou fantazii, možná nezapomenout na svoji velkou lásku, i když byla třeba úplně nenaplněná, tak si myslím, že to k životu zkrátka patří.

Myslíte si, že hra o dvou stárnoucích ženách dokáže zaujmout i mladou generaci?

Pokud bychom tvrdili, že to mladou generaci nezajímá, není to vůbec pravda, protože každý z nás se jednou v tomto věku ocitne, začne bilancovat a vzpomínat na určité věci. A tak je tomu konkrétně u Erži. Ona žila vždycky všechno naplno, proto je to i Kočičí hra. Hra není jen o kočičce, ale o tom, že vždycky, když byla Erži sražená na kolena, tak se uměla svou energií vzchopit.

Byla na to vždycky sama, přestože měla sestru, která žila někde daleko. Ale to pouto, které mezi nimi bylo, i když víceméně pouze písemné a telefonické, bylo natolik pevné, že z té dvojice je silnější Erži, která žije v jiných podmínkách. A jí dává jakousi vnitřní sílu, že ona se z těch problémů, které má, a z velkého zklamání, kterého se dočká, dovede znovu vzchopit. A právě toto na ní obdivuju.

Jde vidět, že tou rolí skutečně žijete…

Myslím si, že je to výborně napsaná figura se vším všudy. Má vtip, má svůj smutek, má i připomínku dětství, je tam prostě všechno. Je to pro mě životní herecká zkouška. Jsem strašně šťastná, že jsem se k ní nějakým způsobem dopídila, že jsem tu šanci dostala. Byla bych ráda, kdyby i pro mě osobně byla posláním do dalších let, nejenom pracovních, ale především životních. Je pro mě poučením.

Máte před představením nějaký rituál?

Skládám při každém představení své osobní zkoušky. A musím říct jedno: já to spíš žiju, než hraju. Možná některé věci ani nemám ještě úplně domyšlené, ale napadají mě i v souvislosti s tím, jak reagují diváci a co mi přinášejí partneři. A to je právě na tom to pěkné.

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Jakubem Nvotou během zkoušení Kočičí hry?

Už jen to, že on sám mi dal důvěru coby herečce, o něčem vypovídá. Dříve jsem ho vlastně neznala, poznala jsem jej až u této práce. Pro mě to byl skutečně dar z nebes. Protože Kuba je nejenom velmi schopný režisér, ale je mladý člověk, který má úctu vůči hercům. A když toto můžete říct o režisérovi, a hlavně mladém režisérovi, tak to je něco, co vás jako kdyby naplnilo štěstím.

Takže jste se během zkoušení nesetkali s žádnými komplikacemi?

To ano. Ale i když jsme se při té práci potýkali s určitými problémy a samozřejmě se to rodilo těžce, já jsem z něho cítila absolutní důvěru.

A víte, to je něco, co člověk málokdy zažije. Když se kolikrát potkáte i s někým starším, zkušenějším, tak si těch herců buď neváží, nebo prosazuje svoje režisérské ego. Ale tady jsem cítila, že miluje herce. A to je strašně na této práci poznat.

Nikdy se ani nestalo, že by vás pokáral?

I když se to někdy nedařilo, nebylo to dobré, já jsem to sama ze sebe cítila, tak on mě nesprdnul. Nalil mi do žil novou energii, on mi to rozklíčoval, vysvětlil, proč je to takto špatně, a nasměroval mě znovu k tomu lepšímu. Já na to nemůžu zapomenout – byl nabitý energií, kterou přenášel na nás. Samozřejmě že jsme byly někdy už unavené, ale on zkoušel současně dvě věci. Já jsem ho obdivovala. Nikdy na něm nebylo poznat, že je unavený, že má špatnou náladu, že je nachlazený, že se mu něco nelíbí. Byl nesmírně empatický, slušný a navíc byl velmi připravený. Věděl, co chce. Nemusel to skrývat za žádné berličky. Bylo to zemité. Ten člověk nám fandil.

S takovým režisérem musí být radost pracovat…

Chtěla bych s ním znovu spolupracovat, pokud by pro mě měl příležitost, i kdyby byla sebemenší. Už jenom účastnit se jeho práce a zkoušení je velký přínos. Takže věřím tomu, že se rodí mladí a talentovaní režiséři.

Co pro vás znamená cena Aplaus?

Je to podle mého názoru takové završení na sklonku mé aktivní práce, protože už spěju do toho důchodového věku. A v součinnosti s tou rolí je to dvojnásob. Mně vždycky celý herecký život záleželo na tom, jak tu inscenaci a také můj výkon přijmou diváci.

Jak jste jinak spokojená s kritikou?

Ani mi tak nešlo o kritiku oficiální, ale tu diváckou. Pokud jsem cítila většinou příznivou odezvu, tak to pro mě byl impulz do další práce.

Zjistila jsem tak, že i když člověk o sobě pořád pochybuje, že to má smysl. Když jsem hrála komické role i menší úkoly, předávala jsem divákům radost nebo potěšení a oni si to zapamatovali. Pak jsem se s tím setkávala třeba každodenně na ulici. A teď se mi to zúročilo v ceně.

Přece jen má práce nebyla úplně marná a já si toho hluboce vážím. Právě proto, že je to cena diváků. Protože jestli někdo hraje divadlo takzvaně před zrcadlem nebo jen pro tu oficiální kritiku, tak ať jde někam.

Já si myslím, že divadlo bychom měli dělat především pro lidi, ti jsou nejdůležitější, a měli bychom si vážit toho, že na představení chodí. A že jsou schopni sednout k počítači nebo vyplnit někde v předsálí dotazník a dát ten hlas, že to udělají, že jim za to člověk stojí. A to si myslím, že mě velmi zavazuje a ráda bych jim ještě předávala radost a energii.

Už jste někdy dostala nějaké podobné ocenění?

Už jsem jednou dostala něco podobného, byla to cena Klubu přátel divadla. Nebyla tak prestižní, ale byla pro mě stejným oceněním jako současná . Ano, kdyby to byla cena kritiky nebo nějakého kolegia, tak je to něco jiného, než když je to cena od lidí. Myslím si, že má pro mě větší hodnotu. A těší mě, když se s těmi lidmi potkám a řeknou mi, že mi to přáli, že mi ten hlas poslali. To je dvojnásobné ocenění. Člověka to strašně těší.

Co si ještě sama za sebe přejete?

Přála bych si mít ještě takovou energii, kterou zatím mám, a abych ještě nějaké příležitosti dostala. Tak nějak cítím, že dozrávám nejenom jako žena, ale i jako herečka. Ty zkušenosti, které jsem od devatenácti let sbírala, bych mohla teprve teď zúročit. Já jsem se totiž, už když jsem byla na škole, těšila na to, až budu starší, protože uplatním to, co mi život přinese. A že to kolikrát není jen o veselostech.

Život musím vnímat se vším všudy, mít možnost to někde využít a těch problémů se někdy i zbavit. Prostě je přenést do té figury. Beru divadlo jako terapii.