Jaká byla vaše první reakce, když jste se dozvěděl, že máte být Komenským?

No potěš… To bude pěkně náročné. Ale když jsem si pak přečetl celé obsazení a zjistil jsem, že tam bude hrát živá kapela, tak už jsem se jenom těšil.

V týmu jste byl asi nejstarší „učitel a jeho žáci". Jaká je spolupráce s mladšími kolegy? Musel jste je někdy třeba usměrňovat, uklidňovat?

Nemůžu si stěžovat, úplně z nich tryská neskutečná energie a nápady. Je to fakt radost. Ale musím přiznat, že jsem jednou zasáhl. Čas se krátil, legrácky nebraly konce a před námi byla ještě spousta práce, a tak jsem si vzal slovo a usměrnil jsem je s použitím kouzelného nepublikovatelného slůvka. A to jsme toho najednou nazkoušeli!

Labyrint je hodně hudební záležitost. Já jsem vás v něm slyšela zpívat asi poprvé. Zpíváte rád?

Zpívám rád a je to na mě doufám znát řečeno slovy klasika. Nemám sice zrovna vytříbenou techniku, ale nebojím se říct, že mám hudební sluch. V divadle se k tomu ale moc netlačím, spíš u ohně s kytarou, takže jsem tzv. kotlíkář. A řekl bych, že vás překvapených bude po zhlédnutí Labyrintu víc.

Muzika v Labyrintu je punková. Setkal jste se už někdy předtím s tímto žánrem tak úzce? Baví vás?

Ze začátku jsem měl velký respekt, ale už si to opravdu užívám. Mám rád takovou muziku. Třeba Pražský výběr jsem jednu dobu poslouchal velmi usilovně. Mít za zády perfektně šlapající kapelu je neskutečný zážitek. Škoda že se do Studia Z vejde jen přes 100 lidí. Takových 10 000 to by byl teprve adrenalin…

A punk jako módní styl? Vysoké šněrovací boty, vrstvené oblečení… Jak se v tom cítíte?

Musím přiznat, že jsem až překvapený, jak je to všechno pohodlné, funkční, nepřekážející a navíc prý i slušivé. Opravdu se v tom cítím dobře. Jsou i tací, kteří by v mých botách rádi chodili v civilu.

J. A. Komenského všichni známe, ale málokdo o něm něco opravdu ví. S jakým teoretickým základem jste do Labyrintu přišel vy?

Před 22 lety jsme ve zlínském divadle hráli dvě inscenace o Komenském Lux lucet in tenebris (Světlo svítí v temnotách) pro dospělé a ještě jsme měli představení pro děti. Hrál tam s námi i jeden z našich největších komeniologů pan Flos, se kterým jsem si často povídal. Teoretická příprava před Labyrintem tedy proběhla.

Vnímal jste ho také jako rebela, podobně jako režisérka Hanka Mikolášková?

Komenského jsem spíš viděl jako obdivuhodného, nesmírně houževnatého a nezlomného člověka.

Co si myslíte, že může Labyrint a Komenský dát současnému divákovi?

Doufám, že krásný divadelní zážitek. Krásná muzika, krásné kostýmy, krásná scéna, krásný scénář… Myslím, že divákům dáváme naději, že všechno lze zvládnout a že opravdu záleží jen na nás, jak se na věci díváme.

Labyrint má za sebou první reprízy jaké jsou reakce publika?

Po premiéře a první repríze jsou ohlasy diváků velmi pozitivní. Líbilo se to dokonce i mé mamince, která je docela kritická a konzervativní divačka.

Poutník Komenský není jedinou krásnou rolí, kterou právě máte. Diváci vás mohou vidět třeba jako sympatického doktora Pingitzera v Tracyho tygrovi. Jak vám ta úloha sedla?

Když jsem Tracyho tygra kdysi poprvé četl, doktor Pingitzer mě úplně uhranul. Kombinuje v sobě zvláštní směs smutku, naivity a moudrosti. Přál jsem si tu roli hrát. Když vyšlo obsazení, byl jsem opravdu šťastný. Je to 72letý psychiatr, který má velmi netradiční a přitom nesmírně lidské metody. Těším se na každé představení.

V komedii Hrabě Monte Carlo, která vznikla zlínskému divadlu a hercům na tělo, hrajete naopak ne až tak příjemného Palffyho. V čem je pro vás ta role na míru? Jezdíte tam po jevišti na skútru… Byl to váš sen? Je tohleto „na míru"?

Tak na míru mám kalhoty a celý kostým. Jinak jízda na skútru po jevišti není nic záviděníhodného. Součástí scény je spousta kavárenských stolků, otevřených kanálů do propadla, asi 50 židlí a mezi tím musíte jezdit a ještě říkat text. Můj hlavní úkol je nikoho a nic nesrazit a nevpálit to do diváků.

Donedávna jste byl i Jiřím Hanzelkou v Palubním deníku, což je, myslím, projekt velmi specifický a nejedna repríza byla velmi emotivní. Jak vnímáte tuhle roli?

Inscenace je vlastně velkou poctou dvěma velkým mužům s velkým M. Při zkouškách a pak při představeních jsme se potkávali s Miroslavem Zikmundem, který nás vždy překvapoval svou vitalitou, zvídavostí, smyslem pro humor a nadhledem. Jeho trefné poznámky a rady pomohly inscenaci dotvořit. Byl jsem rád Jiřím Hanzelkou pod dohledem Miroslava Zikmunda.

Na které role z dřívějška vzpomínáte nejraději?

Na tuto otázku je docela těžká odpověď. Rolí pána v inscenaci Jakub a jeho pán se mi splnil herecký sen. Hodně legrace jsem zažil jako přednosta v Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou nebo jako soudce ve Figarově svatbě. Často s kolegy z těchto her citujeme. Z těch vážnějších pak třeba Strýček Váňa, anděl Nithaiah v Andělech všedního dne, Faust, Vávra v Maryši…

A na které se naopak těšíte do budoucna a věříte, doufáte, že vás neminou?

Hlavně na ty, které ještě, doufám, přijdou. Čím je člověk starší, tím víc si začíná vážit toho, že se může do práce těšit. V mládí se to bere tak nějak samozřejmě. A někdy ani tak nezáleží na velikosti role, ale na lidech, kteří se při inscenaci sejdou.

Divadlo je totiž hlavně o potkávání… (poh)