Původně chtěla studovat botaniku. Jen ze zvědavosti si dala přihlášku na Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě a dostala se na první pokus. „Vždycky jsem ráda kreslila, ale nepovažovala jsem svoje práce za něco extra. Ještě dnes si myslím, že dostat se na školu, byl takový malý zázrak. Vůbec jsem třeba netušila, co je to realistická kresba,“ zavzpomínala s úsměvem výtvarnice.

Nikdy jste nelitovala svého rozhodnutí?

Vůbec ne. Jsem ráda, že je to tak, jak to je. Je pro mne hrozně zajímavé se uměním zabývat. A ke všemu botaniky jsem se nikdy úplně nevzdala. Ve svém volném čase kamarádům vymýšlím a vysazuju zahrady. Jedno tvůrčí období jsem měla vyloženě zaměřené na kresbu orchidejí a zahrad.

Došlo v době studia, nebo třeba i po něm, k setkání, které by nějak výrazně ovlivnilo vaši uměleckou kariéru?

Řekla bych, že zásadní byla hned tři. Z toho jedno bylo setkání s konkrétním člověkem a dvě byly události. Když jsem byla v prváku, navštívila jsem výstavu, díky které jsem pochopila, co všechno se dá dělat v umění. Přesvědčila mne o tom, že hravost a experimentování s formami vůbec není na škodu. Do té doby jsem si totiž myslela, že umění je hrozně vážné a závažné, a tak se k němu taky musí přistupovat. Takže tahle výstava mne posunula hodně dopředu. Další velká zkušenost byl můj studijní pobyt v Mexiku. Tam jsem začala dělat s fotografiemi, a také mě to posunulo k větší volnosti.

To byly dvě události. Co zásadní setkání?

No určitě s mým profesorem Ivanem Csudaiem. Byla jsem jedním ze zakládajících studentů jeho ateliéru. Setkání s jeho uměleckou generací mi nějakým způsobem sedlo. Bylo mi blízké.

Už jste vzpomněla fotografie. Já vím, že pracujete s fotografickou předlohou. Co si mám pod tím představit?

Náměty si neskicuji kresbami, ale fotografií. Nafotím si spoustu míst, ale ne reálné snímky. Schválně používám chybné nastavení přístroje. Přepálím fotku, rozostřím ji, prostě ji pokazím, a ta chyba odnese technický obraz dál od reality a vytváří z toho něco, co jen tušíme. Většina je na hranici abstrakce.

Stejným způsobem vznikala i kolekce určená pro zlínskou výstavu?

Ano. Já mám ateliér na Zlatých píscích v Bratislavě, na kterých teď probíhá obrovská výstavba. Několik měsíců jsme v podstatě žili na stavbě. Proto se i výstava jmenuje Bezčasie. Je to jakési období, kdy člověk něco vytvořil, zaniká to a možná vznikne něco nového. Víte, moje rodné město se teď hrozně mění. Kolikrát je mi i líto, že zanikají věci, které tvořily charisma mého rodiště. Proto je v obrazech melancholický tón.

Expozice vznikala speciálně pro Zlín nebo jste vybírala ze své sbírky?

Sérii jsem začala dělat loni na podzim. Část vznikala přímo pro výstavu v Kabinetu T. Byla jsem se v galerii podívat ještě před vernisáží a s Lenkou Tutschovou (majitelka výstavní síně, pozn. red.) jsme se dohodly, že by bylo dobré použít nejenom větší formáty. Tím, že prostory mají komorní charakter, bylo záhodno je doplnit kresbami, které jsem dělala také speciálně pro Zlín.

Co je pro vás teď inspirací. Dřív to byly květiny, teď staveniště, co nyní?

Začala jsem dělat objekty. Stále mne ještě zajímá princip toho hraní se s formou rostlin. Pracuji tedy na objektech, které mohou vypadat jako zmenšeniny pohoří, nebo mohou působit až trochu eroticky, ale vlastně jsou to vnitřky orchidejí. Dělám je z bílého umělého porcelánu. Léto je pro tuto práci jako stvořené, protože se dobře se modeluje a odlévá. A pokračuji v sérii staveb. Ještě mi zůstalo několik návrhů, které bych chtěla zrealizovat.

Máte vysněnou galerii, ve které byste chtěla prezentovat svoje díla?

(Smích.) Dobrá otázka. Asi ne. Mým snem je dělat více výstav, jakou je ta ve Zlíně. Většina výstav je skupinových, na kterých autor dostane možnost prezentovat jeden, dva obrazy. Tím pádem je to jakýsi kurátorský výběr a umělec sám nemůže ovlivnit, jak bude výsledek vypadat. Mne by bavilo dělat výstavy pro konkrétní prostor. Malovat na stěnu, kombinovat s kresbami, prostě víc pracovat s prostorem.

Sledujete při vernisáži, jakým způsobem lidi vnímají vaše obrazy?

No, oni většinou se mnou i diskutují. Podle toho poznám, zda je moje práce opravdu zajímají. Můžou mít pozitivní i negativní reakce. Každopádně je příjemné, když mají zájem si povídat. Je to takové zadostiučinění a vyvrcholení celého snažení.

Jak vás vnímalo zlínské publikum?

To bylo super. Moc příjemné. Já jsem si říkala: Kdo přijde na výstavu nějaké mladé výtvarnice ze Slovenska, když tam přede mnou vystavovaly relativně velké hvězdy? Byla jsem mile překvapená, že přišlo tolik lidí. Ve Zlíně jsem byla tři dny a měla jsem konečně čas pořádně si prostudovat architekturu. Mám na pobyt u vás krásné vzpomínky.