Zlín je prý kolébkou dobrých muzikantů – jazzmanů. Pochází odtud spoustu jazzových a swingových hudebníků. Důvodem může být i velice kvalitní závodní orchestr, který byl založen v roce 1921 ve firmě Baťa.

Byl odborně veden a stahoval nejlepší muzikanty z celého okolí, kteří za sebou nechali další muzikanty. Např. Felix Slováček, pozounista Josef „Bažík" Pavelka, trumpetista Pavel Husička (oba bohužel nedávno zemřeli).

„Na zaoceánské lodi jsou obvykle 4 hráči a z toho byly jednu dobu 3 ze Zlína – já, pianista a baskytarista," svěřil Deníku trumpetista Ivo Thurner, který se hudbě věnuje odmalička.

V posledních letech propadnul lásce k zámořským lodím. „Je to náročné, vyčerpávající, ale baví mě to," usmívá se zlínský učitel hudby.

Na lodi je přitom trvale v napětí, motory neustále jedou, loď se pokyvuje – i proto se nedoporučuje pobyt delší než pár týdnů. „Jsou tam velmi tvrdé podmínky. Musíme dodržovat naprosto přesně příchody na podium a to i na zkoušky.

Přitom z kabiny je to poměrně daleko, než projdeš několik pater a jdeš z přídě na záď, podle toho, kde máš koncertní sál. Ještě když jsem začínal, probudil jsem se na kabině úplně sám, podíval jsem se na hodinky a bylo půl třetí. Okýnkem jsem viděl jasný den.

Hrozně jsem se vylekal, protože zkouška byla na 14 hodin, pozdní příchod byl velký průšvih. Běžel jsem do koncertního sálu a tam nikdo nebyl. Prošel jsem se po lodi a nikde nikdo nebyl.

Až mi to bylo nepříjemné. Šel jsem na recepci a na digitálních hodinách zjistil, že je 2:45 ráno. Byli jsme za polárním kruhem a venku byl polární den bez tmy… To si fakt pamatuji dodnes, hned jsem si pak koupil digitální hodinky," směje se.

Kupodivu i muzikanti musejí na lodi hledat bomby. Každý člen posádky totiž má svůj úsek, za který odpovídá. K pravidelným cvičením patří mimo jiné i vyhlašování poplachu a hledání pomyslné bomby.

„Pokud se bomba nenajde do kapitánem stanoveného času, jakože vybuchne a musí se kompletně evakuovat loď," vysvětlil Thurner.

Naopak pokud jsou námořníci šikovní a bombu najdou, je poplach zrušen a všichni mají volno.

„Jednou se vůbec nepodařilo bombu najít, poplach tedy vyvrcholil kompletním evakuováním lodi v Kodani na molo," popisuje Ivo.

„Posádka pak neměla pro muzikanty dobré slovo, protože maketu bomby hodili důstojníci do koncertního sálu – přilepili ji páskou pod jeden ze stolů posluchačů. Všichni si pak dělali z hudebníků legraci, že umí jenom hrát a nic víc," vypráví trumpetista.

„Ani falešnou bombu neumíme najít," dodává.

Trumpetista Ivo procestoval celý svět na lodi. Zaujala ho zejména Antarktida.

„Pracovat na lodi je extrémně náročné, přesto jsem si tento adrenalin oblíbil," říká muzikant Ivo Thurner, který strávil na zaoceánských lodí mnoho měsíců i let.

Původně jsi ve Zlíně vyučoval na hudební škole, co tě přimělo začít pracovat na zaoceánské lodi?

Na první loď jsem nastoupil v roce 2009, ale už předtím jsem prakticky od 14ti hrával s kapelou v klubech po Evropě. Když mě oslovil kamarád s nabídkou hraní na lodi, velmi mne to zaujalo a chtěl jsem to vyzkoušet. Vyplul jsem tedy na několikaměsíční jízdu s německou lodí Astor. Předcházelo tomu samozřejmě dlouhé vyřizování dokladů a osvědčení. Pluli jsme v okolí Evropy, zastavovali v přístavech…

Co tě překvapilo? Měl jsi určitě nějaká očekávání…

Očekával jsem, že to bude muzikantsky náročné, ale bylo to ještě těžší, protože se tam hrály stále nové a nové skladby, které jsme se museli rychle naučit. Stávalo se, že některé show jsme hrávali dvakrát za sebou, v praxi to znamenalo hrát prakticky celý den. Musel jsem hodně cvičit, protože jsem přecházel z amatérského prostředí do profesionálního. Tady jsem se sice cítil jako profík, ale tam jsem pochopil, že profík nejsem. Tam když něco pokazíš, tak se ti ostatní vysmějí a nenechají to jen tak, naopak tě za to výrazně kritizují. Problém je, že není kde pořádně trénovat. V kabinách se nesmí hrát. Proto jsem musel trénovat bokem od ostatních, tedy jsem chodíval trénovat do skladu, kde byly harpuny a pily a věci na přídi pod můstkem. Námořníci pak již věděli, kdy tam vyhrávám a chodívali schválně pracovat do skladu v době, kdy jsem trénoval. Bavilo je mě poslouchat.

Proč jsi nesměl trénovat ve své kabině?

Na lodi je velmi přísný režim. Nesmíš nikoho rušit, dělat hluk je nepřípustné. Nesmíš brát žádné jídlo na kabinu, to je velmi striktní, protože jakmile se objeví jediný parazit, tak loď nesmí do přístavu. Stále se to kontroluje, proto se strava musí držet pouze v určitých místnostech. Vše je na klimatizaci, takže také oheň je nepřípustný. Je otázkou pár vteřin, kdy může všechno shořet. Personál rozhodně nesmí ani popíjet alkohol.

Dodržují námořníci pravidla?

Musejí. Pokud porušíš pravidla (alkohol, jídlo na kabině, zmeškaný nástup, pozdní návrat z vycházky – posádka musí být hodinu před odplutím lodi na palubě), tak v nejbližším přístavu tě vysadí, bez ohledu na to, kde jsi, třeba v Chille, bez nároku na cokoliv. V kapském městě takto vysadili klavíristku, která porušovala pravidla, takže kapela na lodi zůstala bez klavíristky. Ona si musela půjčit peníze na letenku a letět domů. Hlídá se také, aby námořníci na sebe nebyli hrubí. Jsou totiž pod velkým tlakem a jakmile by jeden začal nadávat, mohl by strhnout ostatní, tedy se hlídá i jakou mají náladu, zda na sebe vzájemně nežalují apod. Každý den jsou kontrolováni a úkolováni. Stává se, zejména při plavbě k Antarktidě, že několik dní nevidíš nic, než vodu a led, což působí dosti depresivně. Lidé tam mívají těžké stavy, není to nic neobvyklého, začnou komunikovat agresivně, jsou podráždění. Tam je potřeba obzvlášť hlídat i posádku. Jakmile někdo na někoho začne být agresivní, musí pryč z lodi. Krom přísných pravidel je také každý týden poplach, každý měsíc jsou školení a testy. Z lodi nesmí v přístavu odcházet personál v době, kdy z něj odcházejí hosté. Hosté by se správně s personálem neměli vůbec nikdy potkat a vidět. Pasažér je VIP, pro pasažéra se musí udělat cokoliv, on je tam pánem a je nezbytné ho poslechnout a vyjít mu absolutně vstříc. Loď je vždy udělaná tak, že posádka se dostane zvláštními průchody kam potřebuje, např. vyměnit zářivky, ustlat apod., ale je to uděláno tak, že se posádka s hosty nepotká.

Zmínil jsi Antarktidu, ta ti připadala nejzajímavější?

Antarktida a Grónsko mne zaujali asi nejvíc. V Evropě dávají do lodi mnohdy to nejhorší palivo, to je jak med, je to úplná hrůza, říká se tomu mazut, jde z toho hrozný dým a saze. Loď má stále nastartovaný motor, takže to stále hučí, ještě několik měsíců po návratu z lodi to člověku v hlavě hučí. A kolem Evropy se jezdí na největší svinstvo. To se ale nesmí u Severního a Jižního pólu. Tam to hlídají ekologové. Povolenka na vplutí do oblasti se vyřizuje několik let. Některé lodě ji ani nedostanou. Zajímavé bylo, že při opouštění polárních základen jsme se museli očistit speciálním roztokem, zejména obuv, desinfikovat se, abychom nezanášeli do civilizace bakterie, abychom nezavlekli do civilizace něco, co ještě není probádáno. Krom toho ani posádka ani pasažéři nesmí hladit tučňáky a další divoká zvířata, aby nezkrotla. Greenpeace to bedlivě hlídají. Mají nahlášeno, kdy přesně loď připluje, ale počasí se prudce mění, takže je složité dodržet časy. Přesto na základnách stále hlídají ekologové.

Tam jsi ale plul až o pár let později…

Ano, na Astoru jsem byl nejdříve pár měsíců, pak ještě několikrát, ale po pár letech jsem přesedlal na německou zaoceánskou loď Hamburg. S tou jsem plul okolo celého světa. Astor měří 180 metrů a bylo na něm 800 pasažérů a 300 členů posádky, což nebylo moc komfortní. Hamburg měří 140 metrů a bývá na něm 400 pasažérů a 200 členů posádky. Na určitý počet lidí musí být určitý počet posádky. Je to přesně dáno. Obě lodě jsou německé, ale registrované jsou na Bahamách, protože tam, kde je loď registrovaná, tam se platí daně. Na Astoru jsme hráli v pětičlenné kapele a na Hamburgu ve čtyřech.

Který přístav bys rád znovu navštívil?

New Orleans – tam se dlouho pluje po Mississippy, až loď vpluje prakticky do centra města. Je tam skvělá ve francouzská čtvrť a pak také Bourboun Street, kde je jeden klub vedle druhého a všude hraje živá muzika, třeba 40 kapel na jedné ulici, což je úžasné. Chtěl bych se tam ještě podívat a zahrát si tam s nimi.

Jaký je tvůj nejdelší pobyt na lodi?

Pasažéři jsou na lodi obvykle deset dní, maximálně tři týdny, ale je to pro ně již příliš, už po deseti dnech toho mají dost. Pro personál je standradní doba měsíc, nebo dva, říká se, že maximum je tři měsíce. Z ekonomických důvodů jsme ale s kapelou zůstali na lodi Hamburg 13 měsíců a to už bylo k zbláznění. Nejvíc lidem vadí kývání lodi, kdy mozek není v klidu a stále tě to nutí vyrovnávat balanc. I když lodě jsou moderní, tak mírně se stále pohybují, je to neustálá zátěž na motoriku. Takže normální člověk je z toho vyčerpaný, proto na lodi mnohem více spím. Hraju, jím, spím, pořád dokola, protože je to náročné. Když jsem se vrátil z dlouhého pobytu na lodi, nedokázal jsem chodit po normální pevnině, byl jsem zvyklý stále vyrovnávat, takže mě to vlastně chybělo.

Byl jsi za ta léta svědkem nějaké lodní nehody?

Když jsme pluli do Bordeaux s lodí Hamburg, tak nás kapitán upozornil, že se budou předávat ocenění těm, kteří již jezdí s lodí dlouho. Kapitán řekl, že Francouzi připravili zajímavost, že dostaneme místně příslušného kapitána, který převezme velení a navede loď do přístavu, protože přístavy jsou obrovské a místo k zakotvení se objednává i tři roky dopředu. Trasy se plánují mnoho let dopředu. Zejména třeba místo v přístavech New York, Kapské Město, Buenos Aires, Rio… Zvlášť když kapitán chce, aby se pasažéři moli jít podívat na vycházku rovnou do centra. Tenkrát nás lákali, že kvůli předávání ocenění přiletí onen francouzský kapitán vrtulníkem a u bazénu seskočí a bude oslava. Tedy kapitán z Bordeaux v 5:30 seskočil u bazénu, lidé tleskali, byl ohňostroj a tak dále. Francouz byl dosti rozparáděný a suverénní a převzal velení, aby s naší lodí vplul do přístavu. Řeka byla dost divoká a byla i zvýšená hladina a my jsme se otáčeli uprostřed řeky, když jsem zaznamenal podivné zvuky a rány. Ukázalo se, že přesto, že náš kapitán nechtěl loď otáčet, Francouz se nenechal odradit a nakonec s naší lodí narazil do mola. Byla to ohromná rána, vyvrátilo to kus mola. Musela připlout speciální jednotka, vše se muselo prověřit, zrentgenovat, provizorně se to opravilo a dál jsme museli plout ve zpřísněném režimu. Potrestán pak byl ten náš kapitán, přesto, že za to mohl francouzský kapitán z Bordeaux, protože i když převzal velení kvůli vplutí do přístavu, tak hlavní slovo měl mít stále náš kapitán.

Potkáváš na zaoceánských lodí také Čechy?

Správně se nesmím příliš vybavovat s pasažéry, ale jako kapela máme přehled a řekl bych, že mnoho Čechů na těchto lodích není. Mezi personálem jsou to nejčastěji Filipínci. Němečtí námořníci jsou drazí. Ukrajinci mají často vzdělání z armády, ale nejčastěji jsou tam Filipínci, kteří jsou levní a šikovní. Tedy neslyšíš žádnou češtinu, ale my hájíme heslo „Co Čech – to muzikant". Oni vědí, že Češi hrají dobře. Umíme hrát swing, klasiku, dechovku, jazz – my tím projevujeme znalost pocitů různých národů, máme z každého národa něco, máme pro to cit. Možná je to tím, že nám v krvi koluje krev mnoha národů, které prošly přes Čechy a Moravu.

Už se chystáš na další plavbu?

Celkově to bylo velmi šokující, když jsem poprvé nastoupil na takovou velkou loď, ale baví mě ten adrenalin – stále poznáváš něco nového, vždy tě tam něco překvapí, nikdy to nejde dokonale nacvičit, stále je to svým způsobem nové, tady musíš být v přítomnosti. Tedy se už zase chystám vyplout, tentokrát směrem k Austrálii. A těším se i na skvělé jídlo. Na lodi je výborné jídlo, velký výběr, protože námořník nesmí být hladový, musí o něj být postaráno, tedy si může vzít, jaké jídlo chce, včetně exotického ovoce, aby měl hodně vitamínů. Posádka pracuje i přes 12 hodin denně, ta práce je extrémně tvrdá.

Marcela Kaniová