Herečka Petra Hřebíčková působila v MDZ 5 let. Teď září v Praze

Odstěhovala se do Prahy a v současnosti září nejen v předních pražských divadlech, ale také v televizi či na filmovém plátně. Řeč není o nikom jiném než o herečce Petře Hřebíčkové.

Ta v rozhovoru pro Deník prozradila nejen, kde a jak bude trávit Vánoce, ale také si zavzpomínala na zlínskou divadelní scénu.

Petro, jak je to dlouho, co jste odešla z rodné Moravy, a jak na ni vzpomínáte?

Jsem dva a půl roku v Praze. Samozřejmě se mi stýská, ale na druhou stranu mám alespoň pocit, že jdu pořád dál, učím se novým věcem, poznávám nové lidi i situace. Nejvíc mi chybí konkrétní lidé, hlavně rodina, od které se vzdaluju, protože na Moravu nemůžu tak často jezdit. Skoro třicet let si budujete své místo, vztahy a potom to vše opustit je těžké. Nerada opouštím.

Bylo to těžké rozhodnutí a proč se tak vlastně stalo? Jak se k tomu postavila vaše rodina?

Rodina mě podporuje v mých rozhodnutích. Nikdy by mi nebránili jít si za svým cílem nebo udělat, co cítím. Ale pro radu jsem si za nimi jela. Ve Zlíně jsem si zažila krásné zásadní věci, ale už jsem měla pocit, že musím jít dál. Rozpadl se mi vztah, mí vrstevníci se pomalu ženili, vdávali a já cítila zodpovědnost víc jen sama za sebe. Co dál? Odejít jsem se zatím nechystala, bylo mi ve Zlíně dobře. Po odvolání Doda Gombára jsem se poprvé cítila nesvá i v divadle. Byla to těžká situace pro všechny a já to brala i jako znamení odejít. Tak jsem dala výpověď.

Když už jsme u zlínského divadla, jak vzpomínáte na vaše působení v MDZ a vaše exkolegy?

Teď už s nostalgií a trochou sentimentu, protože to pro mě byly opravdu krásné roky. Holt jsem se ve Zlíně rozmazlila. (Úsměv.) Angažmá v Městském divadle ve Zlíně beru jako své životní štěstí, protože jsem tam byla v době, kdy divadlo, alespoň podle mě, vzkvétalo a já měla možnost hrát spoustu opravdu krásných rolí se skvělými kolegy. Mohla jsem si divadlo užít velmi soustředěně a s pohodou, protože kolem není tolik jiné práce, což je na jednu stranu nevýhoda, na druhou člověk není tolik rozptýlený. Volný čas jsme trávili sportem, v přírodě. To podle mě hodně utužovalo naše vztahy. Po zkoušce jsme třeba vyjeli lyžovat nebo na kolo. Tahle pohoda mi chybí. Ale každý to má takové, jaké si to udělá.

Je někdo nebo něco, na co obzvlášť vzpomínáte?

Lidí je víc a pořád mi moc chybí. Jinak je to určitě příroda, prostě Morava!

Čím je pro vás film či seriál jiný než divadlo?

Myslím, že pořád jsem víc na jevišti než před kamerou a ideál je, když se tyhle druhy práce střídají. V divadle měsíc a půl zkoušíte, pokud jste v angažmá s lidmi, které už znáte, takže můžete být víc napojeni a lépe si roli ohmatat. Každé představení je jiné a hlavně mě nepřestane bavit to napětí mezi jevištěm a hledištěm. Přímá zpětná vazba.

U natáčení je to o správném okamžiku, precizně se připravit doma, srovnat si to všechno v hlavě, napojit se na představu režiséra a dokázat v daný moment co nejpřesněji vystihnout situaci. Můžete se víc zaměřit na detaily. Potom třeba půl roku čekáte na výsledek a u filmu je to pro nás herce malé, někdy vlastně velké překvapení.

V seriálu Ulice hrajete milenku pana starosty. Jaká jste v soukromí? Jste také taková mrcha jako Pavla ze zmíněného seriálu?

Asi nejsem žádný anděl, ale mrcha snad taky ne. Nebaví mě někoho přesvědčovat, ať dělá to, co chci já. Toužím po tom, aby dobré věci pro oba dělal sám od sebe. Pokud si nevyhovujeme, nikoho měnit nebudu, protože to nejde. Ve vztahu se lidé můžou navzájem ovlivňovat, inspirovat, pomáhat si. Někdy jsem spíš manipulovatelná já. Ale pravda, dlouho to nevydržím.

Jaký typ mužů máte ráda, co vám imponuje, čím by vás získal?

Inteligencí, humorem, sebevědomím, pracovitostí… ale to je zbytečné vyjmenovávat. Můžete potkat někoho, kdo je úplně jiný než vaše představa ideálu a prostě vás uhrane. To je chemie, která funguje. Nevím ale na jak dlouho.

Jací jsou v Praze muži? Vnímáte nějaké rozdíly oproti těm na Moravě?

Nemyslím, že by tu byli jiní muži, jiné je prostředí, které je ovlivňuje. I já jsem tady trochu jiná než ve Zlíně. Jsme tu rychlejší, roztěkanější, ale o charakteru člověka to není. Navíc se setkávám většinou s lidmi od divadla a to už je poněkud jiná kategorie sama o sobě.

Máte za sebou natáčení s takovými herci, jako je Bolek Polívka, Simona Stašová, Jirka Macháček… Je někdo, s kým jste si obzvlášť padla do noty?

Nejvíc času na place jsem prožila s Jirkou Macháčkem, takže mi byl asi nejbližší, ale musím říct, že mě bavili všichni. I Vica Kerekeš je výborná inspirující žena, která mě bavila. Bolek Polívka je člověk, v jehož přítomnosti chcete být pořád, protože je vtipný, chytrý a já ho prostě žeru. Simona Stašová byla pro mě přesně ten element ženského hereckého vzoru, který mi i radil, a já s chutí sledovala, jak funguje, když je herečka skvěle připravená. Monolog vystřihla napoprvé tak, že mi bylo zatěžko zůstat v roli a nesmát se.

Jak jste spokojena s výsledkem a kritikou filmu?

Jsem spokojená. Moc odborných kritik jsem nečetla, jen co ke mně přišlo samo. Důležitější pro mě jsou odezvy diváků, které byly většinou kladné. Dokonce mě v tramvaji zastavila paní, která mi poděkovala za film, ale co je důležitější, vytáhla na film svou maminku, která se bránila, že na tu mrchu z Ulice nejde. Po filmu prý řekla: „Ale jo, dobrá byla.“ Takže jsem si u ní spravila reputaci z Ulice. To mě pořád překvapuje, jak zarytě si někteří lidé spojují postavu s hercem.

Kde všude vás mohou fandové vidět?

Teď je to trochu klidnější. Zkoušíme skvělou dánskou komedii Řemeslníci ve Švandově divadle, kde mám malou roličku, takže zkouším tak dvakrát do týdne. Jinak pořád točím Ulici a hraji ve Švandově divadle, hostuji v Dejvickém a Na Fidlovačce.

Tento týden jsme hráli poslední představení Kudykamu, ale snad se zadaří ještě pár repríz v Brně. Jinak se pomalu připravuju na večer šansonů pana Horáčka, který bude probíhat jednou měsíčně ve Švandově divadle. Samé divadlo.

Co vy a Vánoce? Propadáte vánočnímu šílenství?

Chladnou mě nenechávají, jen se pokouším vyhnout nákupnímu shonu. Snažím se pomalu shánět dárky postupně, ať se mi nestane, co doposud. Strašný to den 23. prosince, kdy doháníte a kupujete blbosti. Těším se do Hodonína na rodinu, neteře a synovce.

Dáváte si novoroční předsevzetí?

Nebudu si dávat předsevzetí od Nového roku, které mě bude strašit, ale chci si dát pár příjemných závazků, co od roku čekám, čeho chci dosáhnout. Něco jako letos skočím padákem, složím písničku, objevím nový zemský kout, naučím se konečně anglicky, zorganizuju víkend s lidmi, kteří mi chybí, ve vinném sklípku, věci, na které se budu těšit.