Moderátorka Jolana Voldánová v rozhovoru pro Deník:

Febiofest je již několik let spojen s vámi, stejně jako jeho slavnostní zakončení se Zlínem? Jaký je podle vás zlínský divák? Jak se ve Zlíně cítíte? vracíte se do Zlína i při jiných pracovních povinnostech?

Do Zlína jezdím moc ráda, a to nejen pracovně. Je tu u vás krásně, i proto, že život tu běží zase trochu jinak než třeba v Praze nebo v Mladé Boleslavi, u které už 12 let žiju. Mám ráda jiné energie, které smím poznávat a nechávat se jimi inspirovat. Já jsem navíc gurmán, a to nejen filmový, takže návštěvy míst, které jsou pro mě sváteční, mám obvykle spojené i s místními specialitami a regionálními zvyklostmi. Jsem v takovém případě velmi pokorný a pozorný pozorovatel.

Majáles 2016 ve Zlíně.
Tečku za Zlínským majálesem udělá Vypsaná fixa

Festival Febiofest byl založen především pro skalní fanoušky filmu, řadíte se k nim? Jaké filmy máte nejraději?

Ano, tisíckrát ano. Sice už nemám tolik času vidět všechny filmy, které bych chtěla, ale svět fantazie a příběhů prostřednictvím filmového zpracování je mi velmi blízký. Jsem přesně ten divák, který se rád nechá dojmout, rozplakat, rozesmát a filmové projekce v kině jsou pro mě vždycky zážitkem, který si užívám naplno. Můj záběr je velmi široký: od dobře udělaných dokumentů přes dětské animáky až po výpravné historické velkofilmy. Já vlastně trvám jen na jediném: abych viděla silný příběh, který mi někdo mistrně předloží. To jsou pak filmové zážitky na celý život.

Měla jste možnost zhlédnout některý z filmů promítaných na festivalu? A pokud ano, který to byl a oslovil vás?

Febiofest, to byla vlastně láska na první pohled. Mám díky němu řadu příjemných, skoro bych řekla až povznášejících pracovních povinností, které si užívám. A to se o každé práci říct nedá. Fakt je, že si vždycky vyberu alespoň deset filmů, které bych nutně potřebovala vidět, a ve skutečnosti mám šanci tak maximálně u poloviny. Ale už mám svoji metodu: filmy, které se na Febiofestu promítají v takzvané distribuční předpremiéře, prostě odložím až na dobu, kdy mám méně práce a je šance, že je stihnu normálně v kině. Obvykle tak vidím zahajovací a závěrečný film, který se promítá v hlavním pražském týdnu. A protože jsem gurmán, jak už jsem zmínila, nenechám si ujít speciální sekci Culinary Cinema, kde se nejprve promítá film, ve kterém gastronomické zážitky hrají důležitou roli, a pak se podává degustační menu, které připravuje některý z kreativních šéfkuchařů inspirován právě konkrétním filmem. Víc toho bohužel nestíhám, protože kromě práce pro Febiofest mívám ještě jiné pracovní povinnosti. Březen a duben bývají z tohoto pohledu velmi časově náročné měsíce. O to víc mě potěší, když pak zjistím, že některý festivalový film dávají po čase v televizi. Takhle mi nedávno HBO udělalo radost skvostně natočeným příběhem „Orel Edie" o britském skokanovi na lyžích.

tisková konference  57. Zlín film festival 2017. Na snímku malíř Petr Nikl
Festival plný opic bude veselý

Navštívíte některou z projekcí ve Zlíně?

Ve Zlíně bohužel nebude čas zajít do kina, ale ráda bych vám doporučila dva filmy z letošního ročníku, které jsem viděla. Jsou oba komediálně laděné, i když i u nich občas mrazí. Jednak jsou to „Naprostí cizinci", italská hořká komedie o jedné nevinné hře, která může svým hrdinům přivodit nejeden vztahový problém. A pak „Ženy 20. století", výborný americký trochu retro film o různých podobách ženské lásky a přátelství. O dětech, společnosti, lásce a otázce, jak nejlépe žít svůj život.

Mohou podle vás filmové festival přitáhnout více mladší generaci do kin před filmová plátna místo sezení u PC či DVD?

Jsem o tom stoprocentně přesvědčená. Silné příběhy a mistrovská práce řady světových filmových tvůrců budou vždycky hodně vysoko nad tou realitou počítačovou. Podívejte, já to vidím na svých dětech. Pomalu dospívají do věku, kdy je všechny ty technické vymoženosti a virtuální přátelství, hry a nepřehledný tok nesmyslných informací začínají unavovat a k mé nesmírné radosti se vracejí k podstatným věcem. A k nim kromě literatury počítám i filmové zážitky.

U příležitosti zahájení festivalu byla vydána pamětní medaile, tentokrát ji získal za celoživotní dílo Vladimír Menšík, a socha Kristiána za přínos světové kinematografii byla předána Janu Třískovi. Potkala jste se s těmito pány někdy profesně?

Bohužel nikoliv. Vladimír Menšík patří do kategorie umělců, se kterými jsem se úplně minula. U Jana Třísky mám alespoň to štěstí, že jsem s ním mohla osobně promluvit právě letos na Febiofestu a zkusit si s ním domluvit rozhovor. Ale není to jednoduché. Do Prahy přiletí z USA zase až někdy v létě, kdy bude mít premiéru očekávaný film „Po strništi bos" pánů Zdeňka a Jana Svěrákových. Tak třeba bude mít náladu popovídat si s jednou moderátorkou. Uvidíme.

Jako populární televizní moderátorce vám kamera není cizí, zkušenost máte již i s tou filmovou. Je nějaká role, kterou, byla-li by ta možnost, byste ráda na filmovém plátně ztvárnila?

Nevím, ale řeknu vám jednu drobnou historku. V posledních letech mé zpravodajské kariéry v České televizi se na mě obracelo dost filmařů, kteří po mně chtěli, abych „zahrála" moderátorku nebo reportérku někde v terénu. Párkrát jsem to udělala, pak už jsem odmítala. Ale nejvíc mě pobavili studenti filmové školy, kteří chtěli totéž, respektive měli pro mě roli reportérky, která referuje o záhadné vraždě někde v terénu. Tak jsem jim řekla, že reportérku už hrát nechci, ale tu mrtvolu, o které se mluví, bych brala. Nakonec z toho nic nebylo, už se neozvali?

Jste bezpochyby časově velmi vytížená, přesto, když si najdete volnou chvíli, co byste zvolila pro relax nejraději knihu, hudbu či film? A proč?

Všechno. Můj pracovní život, to je věčné cestování autem, tam poslouchám nejčastěji hudbu. Když si to chci doma opravdu užít, mám čas a jsem třeba i sama, čtu si. A když chci sdílet zážitky, pozvu děti nebo manžela do kina.