Známý umělec si našel chvilku pro rozhovor v pauze, kdy si jeviště zabral Spejbl s Hurvínkem.

Když vyjmenuji všechno, čím jste se kdy zabýval: herec, komik, moderátor, režisér, producent… Čím se cítíte být nejvíc?

Jé je! To vůbec ne. Herec. Hotovo. Jakákoliv další činnost se vždycky točí zase kolem herectví a já se za nic jiného ani nepovažuju. A kdo ví, jestli vůbec za herce. (Úsměv.)

Původně jsem se vůbec nechtěla bavit o zlínském festivalu, protože je ho všude plno, ale stejně ho zmíním. Hostem přehlídky je kromě řady jiných i maďarský režisér a animátor Gabor Csupo, z jehož dílny vzešli Simpsonovi. Váš hlas už léta propůjčujete jedné z postaviček, Bártu Simpsonovi. Budete mít příležitost se s režisérem potkat?

Bohužel ne, protože musím hned po ukončení akce na náměstí odcestovat. Ani jsem nevěděl, že tady je. Dozvídám se to až od vás. Je to škoda. Určitě bychom se měli o čem bavit.

Když jste před přijal nabídku na dabování Bárta, tušil jste tehdy, že vám na tak dlouho zasáhne do života?

Nejenom, že to nenapadlo mne, ale myslím, že to nemohl vědět nikdo. Jen si vezměte, že ho děláme už devatenáct let. To už je skoro jeden lidský život. Bárt už se mnou dospěl. Nebo já s ním. (Smích.)

Mám takový pocit, že když k něčemu Martin Dejdar přijde, může to trvat roky. Připravuje se čtvrtá řada Zdivočelé země, Bárt je vaší součástí už devatenáct let a teď se zdá, že jste naskočil do pořádně rozjetého vlaku. Mluvím o seriálu Comeback. Můžete dát čtenářům nahlédnout do zákulisí? Hrajete před lidmi, kteří sedí v hledišti a jejich smích vstupuje do děje?

Bohužel ne. Ale tak by to mělo být. V zahraničí se tak běžně děje, ale u nás to nejde kvůli prostoru, kvůli času a kvůli penězům. Prostorem myslím natáčecí místo. Musí být tak velké, aby do něho vešly všechny dekorace, ve kterých se děj odehrává, vedle sebe. Takže lidí sedí po celé délce jeviště. A takový prostor v Čechách neexistuje.

To je trochu škoda.

No jo, to je. V zahraničí to funguje tak, že měsíc se to zkouší jako divadlo, a pak si lidé kupují lístky. U nás se do publika z devadesáti procent dává kompars. Takže pak se musí domíchat smíchy, protože komparsisté si do hlediště chodí sednout za peníze. Ve světě stojí diváci hodiny na lístky. Chtějí ten daný díl vidět a chtějí se bavit. To je divák, kterého my nemáme a nikdy mít nebudeme.

Rozumím tomu dobře, že smích se vkládá až úplně nakonec?

Přesně tak. Už víc jak rok se učíme zvládnout strašlivou nevýhodu. A tou je dělat pauzy v hereckém projevu na smíchy, které nejsou. Není to žádná legrace. To máte jako na divadle. Když publikum reaguje, tak čekáte s replikama, které mají přijít, až se diváci uklidní. Reakce vás motivuje a inspiruje k dalším fórkům. No a o tohle jsme při Comebacku ochuzeni. Čekáme pět vteřin, což je prostor pro smích, který se tam později dodá, ale musíte si udržet dané napětí z akce v sobě. Což je moc těžké.

Odbouráváte se často při natáčení?

No jé je! Ti mladí herci, jako je Lexa a obě holky, ještě nejsou schopni smích udržet v sobě, oproti nám, profesně starším. A odprdávaj se docela často. A nás to moc baví je odprdávat. (Smích.)

Pokud má seriál daný vysílací čas a má se posunout, většinou je to do pozdějších hodin. Comeback je jeden z mála, kterému byl pro velkou oblíbenost u diváků dán hlavní vysílací čas. Neměli jste trochu obavu z toho, zda se uchytí? Přeci jen, v noci se na vás dívala určitá cílová skupina, ale po hlavních zprávách u obrazovek zůstane většina populace…

Já byl strašně nervózní. Přiznám se, že jsem tomu nevěřil. V tomhle jsem hrozně skeptický, protože ani po těch dvaceti letech, co tuhle práci dělám, nejsem schopen odhadnou českého diváka. Nikdy nevím, jak zareaguje. Takže jsem nevěřil tomu, že se to v osm hodin chytne. Ale zaplať pánbůh jsem se mýlil.

Můžete nějakým způsobem zasahovat do postavy Ozzáka?

Zasahoval jsem ve chvíli, kdy jsme Ozzáka tvořili. Byla to společná práce tvůrců, těch, kteří to režírovali, prostě celého týmu lidí. Asi tak tři čtyři měsíce jsem dost dobře nevěděl, co s ním mám dělat. Hledal jsem se a pořád ještě si nejsem úplně jistý. Takže vznikal poměrně dlouho. A odborníci na tento druh seriálů říkají, že je to úplně v pořádku. Má se zahodit prvních sto dílů a pak to teprve bude ono. (Smích.)

Většinu rozhovorů končím obligátní otázkou a u vás neudělám výjimku. Na co se těší Martin Dejdar?

Na prázdniny! To vám říkám na rovinu. Strašně se těším na čtrnáct dní totálního nicnedělání, klidu, volna a vypnutého telefonu. Od podzimu bylo všechno hrozně hektické, takže prázdniny vřele přivítám.