O prestižní Cenu Thálii bojovala se Zuzanou Stivínovou a Pavlínou Štorkovou. „Už samotné nominace si nesmírně cením,“ sdělila těsně před odjezdem do Prahy. Nakonec dokázala mnohem víc.

Vybavujete si ještě ten moment, když jste slyšela při vyhlašování své jméno? Co vám běželo hlavou?

Já jsem si oddychla. Člověk s tím nechce moc počítat, aby nebyl moc zklamaný, ale v koutku duše samozřejmě doufá. Celou cestu do Prahy jsem si říkala, že nominace stačí, ale až jsem seděla v Národním divadle, tak jsem si uvědomila, že bych byla moc ráda, kdybych si Thálii odvezla domů. Takže to bylo moc fajn.

Měla jste vůbec šanci si svůj triumf vychutnat?

Právě, že ani ne. V ten moment si to člověk nějak neuvědomuje. Všechno přijde až později. Přišlo mi kolem stovky textových zpráv. Bylo hrozně příjemné vědět, kolik lidí na vás myslí, jsou s vámi a fandí vám. Ještě jsem vůbec neměla šanci všem lidem poděkovat.

Tu šanci máte teď…

To je super. Takže všem moc děkuju za podporu. Je krásné vědět, že mám kamarády a přátele, o kterých vím, že mi drží palce.

Od mikrofonu jste vzkázala režisérovi Maryši Martinu Františákovi, že si to vypije. Už si to vypil?

(Smích.) Ještě ne, ale už se domlouváme na termínu. Dnes mi telefonoval, že právě zkouší v Karolínce a říkal, že si sobotu užil. Vlastně byl největší hvězdou večera, protože i Norbert Lichý obdržel cenu za Joba v režii Martina Františáka. Prostě je to režisér Thálie. (Úsměv.)

Jaké to je stát v záři reflektorů, v přímém přenosu, v hlavním vysílacím čase?

Bylo to velice rychlé. Nestačila jsem se ani pořádně nadechnout a hlavně mne zaskočila smršť fotografů. Ze začátku to bylo docela fajn, ale pak už toho bylo na můj vkus docela dost. Ale pak jsem si večer užila s nejbližší rodinou. A z toho jsem měla největší radost. Po dlouhé době jsme se setkali všichni.

O čtyřiadvacet hodin později jste Maryšu představili také pražskému publiku. Jak se vám hrálo?

Bylo to úžasné. Měla jsem zvláštní pocity. Na závěr jsem byla v očekávání, co na to pražský divák a bylo to skvělé. Stáli a tleskali. No nádhera. A až po představení jsem si vlastně pořádně oddychla. To jsem byla opravdu šťastná.

Cítila jste se na jevišti jinak? Přeci jenom to bylo první představení po vyhlašování?

Ani moc ne. Naštěstí. Myslím, že se mi do Maryši podařilo dostat a byla jsem hrozně ráda, že se to na jevišti ze mne všechno vyplavilo. Byla to fajn očista. Ze všeho jsem se vyplakala, vykřičela a pak jsem se cítila úplně super.