„Bude z něj klavírní virtuos,“ říkaly tehdy učitelky jeho rodičům.

Dnes má devatenáctiletý absolvent konzervatoře Jaroslava Ježka za sebou vítězství v Czechtalentu a dva autorské muzikály – Naše Ulička, kterou Matěj složil v patnácti letech, a Chlapec a hvězda. Druhý psal od svých sedmnácti roků a měl premiéru 23. září na zlínské Malé scéně. Matěj Tauš si před tím našel čas, aby si popovídal s Deníkem.

„Klavírní vituos se ze mně úplně nestal, každopádně jsem na základce chodil na ZUŠKU v Napajedlích, kdy jsem ke klavíru přidal i zpěv,“ upřesnil své začátky mladý, talentovaný hudebník.

Takže jste celé dětství strávil doslova mezi notami?

Ne ne, já jsem do toho hrál ještě fotbal. Jenže mě vyhodili. Asi trenérovi vadilo, že jsem si u toho pořád zpíval. Sel jsem do brány a pořád jsem si tam zpíval a to ho asi štvalo. (smích).

Po šesté třídě jsem šel na gympl a odtud na Ježkovu konzervatoř. Tam jsem studoval muzikálové herectví.

Opravdu chcete dělat jen muzikály?

Už od třetího ročníku jsem začal výrazně tíhnout k režii, a tak jsem se rozhodl, že se přihlásím na režii, ale nedostal jsem se tam, protože jsem byl prý ještě moc mladý.

A vaše kroky k divadlu?

Vždycky jsem měl divadlo rád Byl jsem přemýšlivý klučina a dokázal jsem si sednou ke klavíru a přemýšlet u toho a tvořit. Tak jsem začal komponovat a hrát. A když už máte hudbu, chcete si k tomu postavit i divadlo, tak už vám začíná vznikat muzikál. A tak vznikl i ten první – Naše Ulička. Ten měl ale špatnou produkci a i když se měl hrát v Praze, nedopadlo to tam dobře a muzikál se tam nakonec nehrál.

Jak vznikal muzikál Chlapec a hvězda?

Začal jsem ho psát na pláži ve Španělsku v létě 2015, když jsem měl za sebou rozchod se svou první láskou. Seděl jsem tam, psal jsem básničky a házel je do moře. Ale z toho, jak jsem byl na dně, vznikly pak ty nejlepší věci. Říkal jsem si, že muzikál bude vyspělejší než ten první, ale nakonec vzniklo něco ještě infantilnějšího (smích), akorát jsem ten děj víc zamotal.

O čem Chlapec a hvězda je?

Je to o hledání reality, jestli to, co žiju, je realita kterou jsem si zvolil já, nebo je to skutečnost, která se opravdu děje. Příběh muzikálu pojednává o devatenáctiletém Tomášovi, který hledá dívku. Taková dívka – hvězda Bára mu sestoupí z nebe, postupem času a událostí ale Tomáš zjišťuje, že nic není tak, jak se zdálo, a že ani on možná nemá v životě nic jistého. Moc ale nechci příběh prozrazovat. Provází jej živá hudba, což není obvyklé a má plno zápletek, podzápletek a konec může pochopit každý jinak. To je to, co má dělat divadlo, divák si má odnést pocity, ne ponaučení.

Dá se říct, že muzikál Chlapec a hvězda je něco jako váš pohled do zrcadla?

Hlavní postava je psaná dost na mě. Právě tímto jsem se snažil vystihnout váhání v každém člověku, které tam je.

Kdo v něm hraje?

Většinou neherci, které jsme vybrali na základě konkurzu, například Tomáš Karlík a studenti z konzervatoře.

Jaké byly přípravy na muzikál?

Ze začátku to bylo dost hektické. vykašlali se na nás někteří lidé. Také jsme celých 14 dní dřeli s kapelou, aby si ta hudba sedla. Vlastně jde o to, že je živá a jakoby v určitých místech dovypráví část příběhu. Jinak na přípravách na muzikál jsme začali pracovat už 20. ledna.

Je podle vás muzikál těžší napsat, složit hudbu, nebo jsou to organizační věci kolem něj před premiérou?

Jednoznačně organizační věci. Obecně se v Česku mladé kultuře nepřikládá význam a vše si drží „staré struktury“, které se toho nechtějí vzdát.

Co na vás říkají rodina, přátelé, vrstevníci?

Naši jsou občas z toho na nervy (úsměv). Jinak mě ale naplno podporují. Je to od nich moc fajn, protože znám plno lidí, kteří by mohli dokázat to co já, ale bez zázemí to prostě dělat nejde. No a vrstevníci? Dřív si ze mě měli legraci. Oni se učili do školy a já jsem psal muzikál.

Co plánujete dál do budoucna?

Nedávno jsme zaznamenali úspěch ve vyjednávání s Domem kultury v Kroměříži, kde by měli od nové sezony zájem, abychom tam s mými lidmi vytvořili stálý soubor, pod mým uměleckým vedením. Tak to se chystá do budoucna: stálá autorská dramaturgie i nějaká zahraniční tvorba. Já třeba od jisté doby nemám rád české muzikály. Pro mě jsou jen písnička, slova, písnička, slova. Je to podle mne hrozně konzumní a není to umění.

Co je pro vás tedy umění?

Je to třeba muzikál Malované na skle. Protože nese téma. A muzikál má nést téma, je sdělením umělce společnosti, stejně jako divadlo. A když nemá dobře napsaný scénář, hudba tomu nepomůže.
Proto si myslím, že Chlapec a hvězda je napsaný dobře, protože hudba tomu jenom pomáhá. Scénář je to co nese, i když neříkám, že by to mohla být činohra.

Kdo vám ještě pomohl při tvorbě muzikálu?

Spousta lidí co pomáhají, například Alena Jašíčková, tam hraje. Choreografii si vzala na starost Verča Koutná. V rané fázi mi strašně moc pomohla moje máma, která nám sjednotila kostýmy. Pak kapela, zejména Ondřej Macek je neskutečný, jak celému projektu dává punc originality. Celkově kapela podává čím dál lepší výkon.

Jak se vlastně vaše kapela jmenuje a váš soubor?

Kapela se jmenuje Finesty a soubor nese název Abstract.

Váš muzikál vznikl po rozchodu s vaší první holkou. Jak jste na tom s hokama teď?

(Smích). Už mám přítelkyni a taky v tom muzikálu hraje. Navíc, ten vztah tím neutrpěl, nepřenášíme si práci do vztahu.

Přesto, jste pověrčivý jako ostatní v divadle?

Naučilo mě to mé krátké angažmá v divadle Orfeus v Praze. Byl to neskutečný experiment v krytu civilní obrany, to divadlo mě hodně naučilo. Mimo jiné i pověrčivosti.

Tak řekněte, co třeba?

Když se v divadle řekne Macbeth, tak se musí člověk třikrát otočit, otevřít dveře a plivnout ven. Nebo že se na generálce netleská a jiné.

Těšíte se na zlínskou premiéru?

Těším moc.

Co je na vašem muzikálu podle vás to nejlepší?

Mám strašnou radost z toho, že každé představení je jiné. Jak říká náš producent pan Ondra, super na tom je, že to nikdy nebude stejné. Protože kdyby to bylo, tak jsme v Praze ve velkém divadle a plácáme se po zádech, jak jsme úžasní.