K rozhovoru s virtuosem jsme se sešli po odpolední generální zkoušce. Z Maiského vyzařovala dobrá nálada a pohoda a tak obavy, které jsem před interwiev měla, rázem opadly.
Na úvod začnu obligátní otázkou. Jak se vám daří?
(Úsměv.) Výborně, i když jsem trochu unavený.
Do Zlína jste dorazil v sobotu. Měl jste už možnost prohlédnout si město?
Bohužel ne a zatím to vypadá, že to ani nestihnu. V sobotu jsme přijeli dost pozdě, takže jsme šli rovnou na hotel, no a v neděli ráno jsem vstával brzy, protože byla Formule 1 a tu jsem si nemohl nechat ujít. (Smích.)
Díky hudbě jste procestoval celý svět. Která země vás nejvíc okouzlila?
Jé je! To se nedá říct. Těch míst je celá řada. Nemůžu říct jen jedno, protože je jich opravdu hodně.
Dobře. Tak zkuste třeba tři.
O.K. Skvěle se cítím kdekoliv v Evropě. Jsem evropský muž. Ale čas od času se rád podívám do Japonska, do Koreje, do Číny, severní Ameriky… Vlastně kdekoliv.
Vy nejste jen evropský muž. Jste muž kosmopolitní…
Máte pravdu. Vždycky říkám: narodil jsem se v Litvě, studoval jsem v Moskvě, jsem izraelský patriot, žiju v Bruselu, hraji na italské violoncello, s francouzským a německým smyčcem, rakouskými a německými strunami. Moje dcera se narodila v Paříži, můj starší syn v Bruselu a můj mladší syn v Itálii. Řídím japonské auto, nosím švýcarské hodinky, indiánský náhrdelník. Moje první žena byla Američanka, no nikdo nejsme dokonalý… (Smích.) A moje druhá žena je Italka. Když se mne někdo ptá, kde se cítím doma, vždy říkám, že všude, kde lidi milují klasickou hudbu. Takže dnes jsem doma ve Zlíně.
Největší chloubou Čechů je Praha, o které se říká, že je srdcem Evropy…
Ó, Praha! Zlatá Praha. Toto město se absolutně liší od ostatních. Navštívil jsem ji několikrát a věřím, že ji opět brzy navštívím. Pokaždé, když tam jedu, je to nesmírně silný zážitek.
Jste velmi vytížený člověk. Je těžké skloubit rodinný život s profesním?
Nesmírně obtížné. Hodně cestuji, takže to není jednoduché. Je potřeba mít naplánovanou každou minutu.
Doprovází vás vaši nejbližší na cestách?
Občas ano. Když měl můj mladší syn čtyři a půl roku, jel se mnou na šest měsíců do Japonska.
Vaše dcera je pianistka, starší syn houslista a předpokládám, že z toho mladšího bude časem také muzikant. Není vám trošku líto, že ani jedno z vašich dětí se nevěnuje hře na violoncello?
(Úsměv.) Ani ne. Pro mne je důležité, že si s nimi můžu zahrát. No a ještě je možné, že ten nejmladší si oblíbí právě cello. Všichni mi dělají velkou radost.
Předáváte své muzikantské zkušenosti potomkům?
Doufám v to. I když je to nesmírně obtížná cesta. Pro mne je ale hlavně směrodatné, aby milovali hudbu. A pokud se jí budou v životě věnovat, bude to jen dobře, ale není to úplně nejdůležitější.
Co nesmí, samozřejmě kromě talentu, hudebníkovi chybět, aby se dostal na světovou hudební špičku?
Toho talentu potřebuje pořádnou dávku a k tomu ještě spoustu dalších kvalit a taky pořádnou dávku štěstí. Vždycky říkám, že když něco chcete dělat dobře a toužíte se uplatnit, cesta není nikdy jednoduchá. Fakt, že mohu hrát, považuji za velké privilegium. Protože mohu rozdávat krásu a radost všem okolo. Dělám lidi šťastnějšími. Je to krásné.
Kdo byl pro vaši kariéru nejdůležitější? Byli to vaši rodiče, nebo učitelé?
Těžká otázka. Každý z nich byl důležitý. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl studovat u dvou velkých učitelů. Byli jimi Mstislav Rostropovič a Gregor Piatigorsky, kteří byli mými druhými otci. Byl mezi námi krásný vztah učitelů a studenta. Ale samozřejmě to byla i celá řádka dalších lidí, kteří se ani v hudebním světě nepohybovali. Určitě musím zmínit moji ženu, která mne nesmírně podporuje.
Interpretujete všechny světové skladatele. Který je vaší srdeční záležitostí?
Pro dnešní večer to bude Dvořák. Ale těch favoritů je zase velká spousta. Když hraju Bacha, je jím zase on. Je to velmi subjektivní. Beethoven, Schubert, Brahms… Skladby všech, které jsem jmenoval a celé řádky dalších, dokáží chytit za srdce. Vzbudit vášeň, emoce. A to je v hudbě důležité. Prostě nesmí být falešná.
Na co se těší Mischa Maisky?
(Smích.) Ó, na spoustu věcí. Víte, minulý rok můj pas měl šedesát let. Říkám, že jsem právě v polovině svého života. Jeden výtečný herec Georgie Burns, když měl jednaosmdesát let, byl velká celebrita Hollywoodu. A lidé mu říkali: vypadáte úžasně, máte kolem sebe samé krásné mladé ženy… A on odpovídal: víte, života si užívám. Ale doufám, že ta druhá polovina bude ještě lepší… (Smích.) V jednaosmdesáti to zní jako povedený vtip. Ale v jednašedesáti? To je docela reálné, nemyslíte?
Vlastně ano.
Moji předci umírali v pokročilém věku, ale duchem velmi mladí. Jeden příbuzný se oženil, když mu bylo dvaadevadesát a jeho ženě bylo jednadvacet. Tedy rozdíl jednašedesáti let. Když spolu poprvé někam cestovali, v hotelu jim dali oddělené ložnice. On si zavolal manažera a ztropil ohromný skandál. Snad má právo spát se svojí ženou, ne? (Smích.)