Zdeněk Julina hraje biskupa, který dává rozkazy k likvidaci vesnic

Snímek chce ohromit fanoušky středověku a filmového dramatu, a měl by se na plátnech objevit v roce 2018. Točit se začalo na podzim 2016, hlavní část natáčení je plánována na srpen, kdy se bude točit na Lednicku a také v exteriérech Bílých Karpat.
Autoři sázejí na pestré herecké obsazení. Jednu z rolí přijala také výrazná tvář zlínského divadla Zdeněk Julina. „Hraji tam tu nejzápornější postavu. Biskupa, který je hybatelem celého děje a dává rozkazy k likvidaci vesnic,“ řekl Julina.

Na co z natáčení rád vzpomínáte?
Byla scéna, kdy biskup sedí, jí holoubátka a někdo mu přijde něco oznámit. „Jasně, holoubátka, to bude půlka kuřete,“ říkal jsem si. Donesli mi opravdu čtyři nadívaná holoubata. Soused zabil holuby a maminka je připravila, aby se mohlo natáčet. Ve francouzských restauracích za to dá člověk tisíce a tady mi řekli: „Jen to pořádně pomačkejte, ať to vypadá.“ A tak jsem poprvé v životě ochutnal holoubě. A doufám, že naposled. Je to sice výborné, ale ten pocit, že jíte mláďátko … Kuře mi nevadí, tohle mělo ale takové malinkaté kostičky.

Jak jste se k filmu Pláč svatého Šebestiána dostal?
Nevím, jak na mě přišli. Poprvé mě oslovili někdy v lednu nebo únoru. V březnu jsme měli schůzku a ještě ten měsíc jsem měl natáčet. Zarazil mě ale poslední obraz, kdy biskup stojí v řece a chytá raky. Vím, že se to vždycky protáhne a stát půl dne v řece v březnu asi nebude zrovna příjemné.

Nakonec se to točilo až v květnu. Napřed plánovali, že raky objednají z Ruska, ale radši hrdinně naskákali v okolí Lednice Valtice do říčky, pět raků nachytali a pak je pustili zpět do přírody, aby se jim během převozu nic nestalo.

Děti se ve filmových ateliérech stávají animátory i reportéry

Bude podle vás film skutečně podle historie?
Snaží se o věrohodnost. Všichni v historických kruzích je znají a fandí jim, spolupracují s různými spolky. Bude tam určitě spousta akčních záběrů. Problémy jsou například s oblečením, protože některé barvy se tehdy až tak nepoužívaly.

Mám tam třeba kalhoty nějaké barvy, které bych v té době mít nemohl. Film proto musí být černobílý. Nějaké kousky jsem už viděl a tím, jak je to takové syrové, to je o to působivější.

Co říkáte na dva režiséry?
Je to až s podivem. Režisér musí mít vždycky pravdu, a tady ti dva se doplňují a funguje jim to. Jsou fakt dobří.

Proč jste točili zrovna v Lednicko-valtickém areálu?
Natáčení tam jde samo. Natočíte jen, jak někdo stojí, za ním obrovský zámek a máte hotovo. Ať se podíváte na jakoukoliv stranu, je to tam nádherné. Historické, lesy, parky. Navíc, všichni jsou z toho regionu. Třeba jeden, který mi dělal páže, tam řídí loďku a dělá průvodce. Říkal mi, že umí říct „ledňáček“ asi v osmnácti jazycích.

Hasiče v pátek odpoledne zaměstnaly dopravní nehody

Bylo natáčení v něčem jiné, než jste zvyklý?
U normálních filmů je vše nachystané před tím, než přijdou herci. My jsme vzali kameru a hledali nějakou tůňku v lese. „Pane Julina, tady vlezte do vody. Pojďte honem, slunko ještě svítí, tak se sem postavte,“ oznámili mi, když jsme přišli k nějakému jezírku. „Zkuste aspoň někdo, jak je to hluboké,“ prosil jsem je a klackem šťoural do vody, abych tam po krk nezahučel v drátěné košili. Stál jsem úplně na krajíčku a stejně jsem byl do půli lýtek v bahně. A pomalu klesal. A oni: „Jo dobrý, to natočíme. Zavolejte ještě toho koně!“ Tak tam došel chlapík s koněm a já se pořád propadal. Komárů jak sviňa, všichni jsme se pořád plácali. „Je to dobré, tak pane Julina ještě jednou,“ říkali mi. A kameraman: „Né, to je dobrý.“ „Tak to je dobrý, nashledanou,“ oni na to. Jsou to bojové podmínky, peníze shánějí ze dne na den a nikdo neví, kdy to bude hotové. Hrozně jim ale fandím, mohlo by to být opravdu dobré. Mají velké plány. 

Jak vám bylo ve zbroji?
Buďte ráda, že jste ženská. Vůbec nechápu, jak v tom bojovali. A to jsem měl jen takovou lehčenou s drátěnou košilí, ne úplně do boje, a normální holinky. Je to vážně strašně těžké. Když to ze mě po šesti hodinách sundali, myslel jsem, že uletím.

Zaparkovat v centru Zlína zdarma je takřka nemožné

Je rozdíl hrát před kamerou nebo v divadle?
To je úplně něco jiného. Zlínské divadlo má jeviště druhé největší v republice. Tady když hrajeme, lidé třeba v páté řadě už vůbec nevidí, kam já se dívám. Loni, když jsme natáčeli film Kvarteto, který jde do kin 30. listopadu, mi režisér Miroslav Krobot říkal, ať nehraju tolik očima, že pořád koukám na všechny strany. V divadle divák vůbec netuší, jaké mám oči, ale na kameru musí člověk šetřit každým pohledem. My z velkých divadel se před ní vždycky nějak vrtíme.

Ale zase to můžete točit na víckrát.
V Kvartetu mám jeden dialog s Jardou Pleslem, který jsme natáčeli asi sedm hodin. Krobot pořád: „Ne, ty to oznamuješ. Musíš to říct jinak.“ Pak jsem stejně musel ještě do Prahy jednu větu přemluvit, aby byla do otazníku. A ve filmu to pak trvá třicet vteřin …

Autor: Marta Svačinová