Jako jediná žena mezi sedmi muži je navíc nepřehlédnutelná svým půvabem a šarmem i charizmatickým hudebním projevem na své věrné violoncello. A stejně milý a příjemný byl i rozhovor s ní.

Vystupovali jste v řadě zemí, na různých kontinentech. Kde se vám hrálo nejlépe?

Mnoho lidí by čekalo, že německé publikum bude strohé. Ale je to naopak. Jsou velmi hudebně vzdělaní, takže i my z nich máme respekt. U každé skladby, kterou hrajeme, vědí, kdo ji napsal a znají její historii. A třeba oproti Japoncům umí dát najevo emoce.

Máte už zkušenost se zlínským publikem?

I když jsme už nekolikrát na Moravě vystupovali, se zlínským publikem žádnou zkušenost nemáme, takže se velmi těšíme. Pokud se koncert vydaří, máme ve zvyku se vracet na stejná místa. Ale moravské publikum je fantastické, z okolních zemí je nám nejbližší.

Představíte se se zlínskou filharmonií. Je tato spolupráce něčím výjimečná?

Ano. Kromě toho, že je to náš nejnovější projekt, jsme na ni strašně pyšní. Příprava repertoáru pro celý soubor i symfonický orchestr byla strašně složitá. Snažili jsme se vše udělat použitelné i pro další orchestry. Jejich zástupci se na nás totiž přijeli podívat. Takže jsme rádi, že se to povedlo.

Vy už ale hudební zkušenost s orchestry máte. Vystupovali jste s košickou a bratislavskou filharmonií. V čem je to tedy ve Zlíně jiné?
Možná se za to na mě budou Slováci zlobit, ale tady ve Zlíně jsou muzikanti pohotovější než jejich slovenští kolegové a my jsme z nich velmi mile překvapeni.

Jak si vybíráte hudební partnery? S kým byste si přáli vystupovat?

Musí nás nějak oslovit svou hudbou a vyhovovat repertoárem. Nemůžeme spolupracovat třeba s hiphoperem. I když i k tomuto žánru jsme díky Gipsy.cz pronikli. Ale zde zase máme společnou romskou tematiku. V každé sféře máme někoho, s kým bychom si chtěli zahrát. Například ve vážné hudbě s operními hvězdami. A já sama obdivuji popovou zpěvačku Whitney Houston.

Vy sama tedy také zpíváte?

Ano, ale jen romské písně. Na víc bych si netroufla a v tomto žánru se cítím dobře. Ke mně však nejvíce patří violoncello.
V kapele vás působí osm, včetně vás. Jde o záměr, nebo náhodu? Myslíte si, že je rozdíl mezi ženským a mužským způsobem hraní?
To, že nás je osm, je čistě náhoda, prostě jsme se v takovém počtu sešli. A co se týká hraní, mezi mužským a ženským projevem rozdíl není.

Jste všichni erudovaní hudebníci. Vítězí u vás hudební vzdělání nad přirozeným hudebním projevem?

Jsme velmi ovlivněni studiem hudby, takže se nedá říci, že by v nás naše přirozenost vítězila. A i když máme v sobě oba prvky, jsou ve vzácné symbióze.

Řada romských písní je melancholických. Objevuje se tento prvek i u vás, nebo dáváte přednost prezentaci romského hudebního temperamentu?
Je to zhruba půl na půl. Snažíme se zahrát pomalou skladbu, ukázat i emoce. Ale po ní přichází rychlejší pasáž, virtuóznější.

Nebojíte se experimentovat napříč žánry, ale také s tradičními a známými melodiemi. Představují pro vás výzvu, nebo sázíte raději na jistotu?
Vybíráme skladbu podle toho, jestli se do ní hodí naše prvky, případně prvky jazzu. Není problém něco zkombinovat a překombinovat, ale musí to mít vkus.

Cítíte na hudebním poli konkurenci? A případně vzor?

Hudba, kterou hrajeme, je osobitá, takže inspirovat se necháváme, ale nesnažíme se nikoho kopírovat. Jsme jediná koncertní cikánská kapela. Vzory máme spíše jako jednotlivci a vázané na nástroje, na které hrajeme. Ale pokud bychom měli jeden společný vzor, asi by to nebylo dobré. Příliš by to určovalo naše směřování.

Od srpna fungujete pod novým názvem. Jaký je rozdíl mezi Diabolskými huslemi a Cigánskymi diably?

Kromě jednoho člověka jsme všichni ze současné sestavy působili v kapele Diabolské husle. Po odchodu primáše jsme však byli nuceni změnit název, protože on si tuto značku zaregistroval pod svým jménem. Kapela tedy zůstala stejná, přišel jen nový primáš. Chtěli jsme ale v názvu zachovat něco z ďábelského, tak vznikla během týdne nová kapela Cigánski diabli.