Ano, vážně jsem Baťovo děvče

V pátek jsme tedy začaly v mé oblíbené portugalské vinárně. Hrál tam Leonard Cohen, my popíjely sangriu a zajídaly to klobáskou a olivami.
Prostě ten takzvaný ženský kurník, který se zakončil v místním klubu, kde jsme jako správně spřízněné a chudé duše usrkovaly jeden rum s kolou.

V sobotu jsme po vzoru Evžena Oněgina vstaly až ve čtyři odpoledne, takže z pomyslného výletu na Lešnou sešlo. Místo toho jsem je vzala na jednadvacítku, kde byly naprosto uchvácené z výhledu na baťovské domky a bohužel chátrající továrny. Jasně, holky jsou z Ostravy, takže mají industriální cítění, ale i tak jsem jim pyšně vyprávěla všechno, co jsem kde o Baťovi pochytila.

Jelikož nám dlouhým spánkem vyhládlo, tak jsme šly na pizzu. Nic jedinečného, ale i tak určitým způsobem světového. Pečou ji Italové a holky si prý připadaly jako ve Středomoří.

V neděli jsme nevstaly o moc dřív, takže jsme šly do kavárny, kde padlo něco ve stylu, že kdyby měly takovou kavárnu ony doma, budou přemýšlet, co si obléknout, aby do toho intelektuálně francouzského prostředí zapadly.
No, nakonec to byl tak trošku konzumní výlet, ale myslím, že mé „hostky“ viděly to nejdůležitější. Místa, která dělají Zlín, a dělají ho světovým.

Klára Elšíková