My, kteří žijeme v domečcích, domech, vilkách a haciendách, jsme vystaveni i takovýmto radostem, které přináší bydlení hlavně o samotě.
Už koncem zimy mě začaly v noci rušit a budit hlasité zvuky vycházející zpod střechy.

Každou chvíli proběhlo „něco“ za silného dupotu sem a tam, za hlavou mi systematicky rozhryzávalo polystyrenové zateplení a sádrokartonové obložení. Bylo to, jako by někdo nebo něco pobíhalo v dřevácích po trámech.

Spát se při tom nedalo, na bouchání to naprosto nereagovalo a řekla bych, že začalo lomozit o to silněji, oč silnější bylo moje bušení do stropu. Radila jsem se s místními starousedlíky a vyhodnotili jsme společně dvě verze, obě pro mě přímo katastrofální. Buď to budou kuny, nebo plch polní.

Varianta kuny se mi zdála být lepší do doby, než jsem začala sbírat informace na internetu od stejně „postižených“. Spousty rad a návodů, jak se jich zbavit a vypudit je do volné přírody, hned vzápětí popírali další, kteří je vyzkoušeli.

Tak jsem začala taky zkoušet: pouštěla jsem jim diskotéku silou pro lidské ucho nesnesitelnou, zakoupila jsem „pískadlo“, jehož zvuk mě po chvíli přiváděl k šílenství, nastražila jsem otrávená vejce, rozmístila mističky se savem na jejich cestičky, zapůjčila „zátvor“ a nastražila hlavu z uzenáče… nic.

Už jsem byla bezradná a zoufalá, když jednoho večera při otevření skříně s čisticími prostředky nám skoro na hlavu vypadlo hnízdo 10 právě narozených plchů. Po jejich likvidaci jsem se zaměřila na ostatní.

A tady se ukázala nejjednodušší a nejobyčejnější pomoc – past na krysy. Hned první den na jediný kousek ořechu první úlovek, druhý den opět a za pár dnů zase.

Už se zdálo, že ostatní mé snahy o likvidaci vzdali, ale dnes v noci opět „zvuky“.

Nic bych za to nedala, že tentokrát to zkouší prachobyčejné myši, jestli by třeba ony nemohly obsadit uvolněné teritorium… ale já se nedám, je to můj dům a v noci chci mít klid.