Jenže ohrožení je často skryté. Poškozené auto může najednou začít hořet, zranění mohou mít třeba žloutenku a skrz ranku na prstě vás lehce nakazí.

Přesto bych u nehody pomohla. Tedy alespoň si to myslím. Člověk nikdy neví, jak se zachová.

Ale pokud mě ve městě předjede auto rychlostí očividně vyšší než sedmdesát kilometrů v hodině, předvede mi čtyři myšky mezi auty z pruhu do pruhu a ještě se neostýchá projet na červenou, přičemž se mu z auta line nepříjemně nahlas muzika, takže pravděpodobně neveze zraněného, pak se ptám: Proč bych mu po nehodě měla pomáhat?

Nepomohla bych mu. Asi. Proč taky? Aby zůstal nezraněný a za týden v autě zabil tátu od rodiny? Klidně mě odsuďte. Šárka Vavříková, editorka