Zůstávám ředitelem vápenky

Bylo to, jako když se tě ptají, kde jsi včera byl a s kým. A má odpověď? Jako vždycky žádná! Možná to bylo tím nenadálým osvícením, možná brzkou ranní hodinou. Kdo ví.

Vystoupení z trolejbusu bylo doslova čarokrásné. Tentokrát jsem totiž po pár krocích nestoupl na kachličku, která by skrývala nějaké to dešťové mokré překvapení.

Lehkou chůzí korpulentního tučňáka jsem si to tak spokojeně šinul do práce. Když však slunce zase zalezlo, zhroutil se mi sen, že ještě letos chytnu nějaký ten bronz. Kruté, a jak praví nejmenovaná kolegyně, mrzuté. Jedinou útěchou mi tak zůstává, že nepřijdu o svou funkci slovutného ředitele vápenky.

V místnosti vymalované na bílo tak budu opět připomínat takřka chameleona. Jen čtyři stěny a já. Romantika postavená na hlavu. S nádechem sebetrýzně a neskutečné bezmoci.

V ostrém kontrastu s kolegyní, která je ze solárka osmahlá jak vychrtlý špekáček. Promiň, deníčku, zřejmě letmý náznak závisti. Ale když já neměl moc na vybranou. Slunce je letos ten největší rasista ze všech!

A to její umělé grilování? Ne, děkuji. Nechci skončit jako pstruh v podřadné restauraci, který připomíná zvrácené fantazie havíře. Možná se napatlám samoopalovákem jak vysloužilá modelka, a budu čekat na zázrak. Vyhlídky na úspěch budou zřejmě nulové.

Možná by člověk, který si chce užít ve Zlíně léta, měl spíš rovnou vytáhnout krém na boty a řádně se napatlat. Pozornost určitě vzbudí. Otáčet se za ním budou stoprocentně. A kdyby to nezabralo, tak už leda odletět do teplých krajin či za strýčkem Samem do USA. Ale zase skončit jako těch čtyřiašedesát nešťastníků, kteří za trochu vedra zaplatili životem, to bych nechtěl.