Vrchol sezony pro velkého nadšence motorek z Rackové se uskuteční v ruském Togliatti. Přesto se evropského podniku nemusel vůbec zúčastnit.

„Nejprve jsem jel čtvrtfinálový závod na Ukrajině, ale dopadl jsem velmi špatně. V tréninku se mi docela dařilo, ale nezvládl jsem to psychicky. Nepovedla se první jízda. Dráha se chovala úplně jinak, než den předtím na tréninku, takže jsem pokazil, co se dalo. Skončil jsem až na nepostupovém místě,“ začal své povídání Málek.

Kvůli zranění několika jezdců mu ale tři dny před startem semifinálových bojů zavolali a nabídli dodatečnou účast v chorvatském Goriči. „Neváhal jsem. Přestože se mi nepovedla nejlehčí rozjížďka, na postupové místo to stačilo,“ mne si ruce závodník, který se v posledních dnech pilně připravuje na vrchol sportovní kariéry.

„Nejpozději v neděli musím poslat motorky. Jedeme celkem čtyři Češi. Stroje musejí být na místě minimálně týden předem. Přece jen je to více než čtyři tisíce kilometrů daleko,“ upozorňuje na nekonečnou štreku.

Chce být nejlepší mezi českými jezdci

Už tak nabitý program mu ještě před odletem zpestří tři závody. Nejprve se představí dnes ve Svitavách, o den později pojede v Polsku a ve středu v Mělníku. V pátek již nabere směr Rusko, kde v sobotu absolvuje trénink, a poté jej již čeká šampionát. V šestnáctičlenném startovním roštu budou jeho největšími konkurenti domácí jezdci.

„Jsou to velcí blázni. Před svým publikem budou mít velkou motivaci. Za vítězství položí třeba i život,“ vystihuje, jak tvrdé boje se na Východě dají očekávat.

S osobními ambicemi to příliš nepřehání. Uvědomuje si, že na stupních vítězů budou jiní. Přesto si cíl určil. „Kdyby se dařilo, tak bych chtěl být nejlepší mezi českými jezdci,“ hlásí Málek, který zatím ani neví, co jej na ruské frontě čeká za úskalí. „Stačila mi cesta na Ukrajinu. Ale slyšel jsem od svého manažera ze Slaného, že dostat se přes letištní kontrolu je složité,“ prozrazuje absolvent Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně na možné problémy.

Velmi složité je sehnat sponzory, kteří by byli schopni financovat a pokrýt velké náklady na cestování, případně na opravu stroje. „Když jsem dosáhl prvního titulu v juniorech, myslel jsem si, že budu za vodou. Trochu jsem počítal s tím, že mi někdo zaplatí kombinézu, novou spojku, nebo karburátor. Nestalo se. Z toho jsem byl zklamaný. Pochopil jsem, že se člověk musí postarat sám o sebe a mít dobré kamarády. Zatím mám pouze dva sponzory. Svého tátu a pana Němce. Když mám technický problém, vždy mi vyjde vstříc,“ pochvaluje si spolupráci.

Plochá dráha jej živit nebude

Vzhledem ke studiu a pracovní vytíženosti obou rodičů, kteří jej doprovázejí, je složité také zdlouhavé cestování, třeba jen po České republice. „Závody začínají pozdě odpoledne a končí kolem desáté. Doma jsme kolem druhé hodiny ráno. Rodiče vstávají do práce, takže se v noci snažím řídit. Zameškám jeden den ve škole, následně si jej musím nahradit. Kolikrát se nedaří ani ve škole, ani na dráze. Když se dělají dvě věci zároveň, nikdy to není optimální,“ uvědomuje si.

Ovšem již nyní má jasno o své budoucnosti. Plochá dráha jej živit určitě nebude. „Až si dodělám školu, chci si najít kvalitní zaměstnání a s ježděním budu muset skočit. Žádný velký profesionál ze mě nebude, jak jsem snil v mládí. Závodění mám opravdu jen pro zábavu,“ říká přesvědčivě.

Na první motorku si sedl ve třinácti za pomoci otce Pavla. Za dva roky již absolvoval první závody. „V té době jsem byl často zraněný, býval jsem dravec. Chtěl jsem rychle vyhrávat, ale nešlo to. Začaly pády a zranění. První tři roky jsem promarodil. Když člověk leží několikrát v nemocnici, má dostatek času na přemýšlení. Rád přehodnotí své cíle a životní hodnoty. Nakonec mu dojde, že zdraví je mnohem důležitější než vítězství. Nyní mám úplně jiné priority. Chci úspěšně dodělat školu,“ stojí si za svým.

Přítelkyně se už přizpůsobila

V jiných evropských končinách se dá závoděním na ploché dráze slušně uživit. Jezdci vydělávají statisíce. Jindy stačí přijet na extraligu do Polska, a už máte v kapse 15 eur.

„Musíte si nasmlouvat tři ligy ve špičce, jako je v Polsku, Švédsku nebo Anglii. Člověk se však musí věnovat stoprocentně závodění a nesmí přijít žádné vážné zranění. Je to hrozný blázinec, který bych nechtěl absolvovat. Jde pouze o přejíždění mezi státy. Musíte mít šest motorek, které máte různě rozházené po Evropě a jen přelétáváte na závody,“ vysvětluje Martin Málek, který si motorky dává dohromady sám. Žádného mechanika nemá.

„Myslím, že jsem jediný závodník, který si dokáže rozebrat motor a složit jej zpátky do původního stavu. Baví mě to. S některými věcmi mi pomáhá pan Němec,“ děkuje na dálku obdivovatel jednoho z nejlepších plochodrážníků historie Tonyho Rickardssona.

Přestože nemá tolik času co jeho vrstevníci, našel si před třemi lety přítelkyni. „Letos mám závodů hodně a občas ji to už šve. Jedeme závod za závodem, a když se domluvíme a vleze do toho podnik, tak samozřejmě zvolím závody. Vždycky ji to mrzí. Musela si trochu zvyknout a přizpůsobit se,“ uzavírá Martin Málek, který si nejvíce odpočine v zimě na běžkách nebo na kole.