Když Zlín ovládne rallyeové šílenství

Za dlouhých čtyřicet let se vypracovala z amatérského podniku k nejprestižnějšímu automobilovému závodu na území České republiky a patří i ve světě k atraktivním akcím. „Tehdy jsme neměli ani tušení, že z amatérských podmínek může vzniknout něco podobného, co vidíme v současné době. Již od druhého ročníku však atraktivita nabírala na významu, což byla zásluha především pořadatelů a všech dobrovolníků,“ myslí si Vladimír Kostruh, jenž skončil stříbrný v prvním ročníku Barumky v roce 1971.

Tehdejší, podle závodníků spíše orientační závod, ovládl Jan Halmazňa se svým rodinným vozem Škoda 100. „Každý z pořadatelů udělal pro Barumku víc než my, kteří jsme náhodou první ročník vyhráli. Daleko méně byl kladen důraz na bezpečnost. Tehdy se stálo až u trati a klidně se přecházelo i přes silnice v průběhu závodu,“ vypráví Halmazňa.

Nadšení vydrželo dodnes. Možná také proto, že ze Zlínska pochází spousta rallyeových jezdců. Fanoušci se s nimi ochotně ztotožňují. „Obyčejní lidé odcházejí ve tři hodiny z hospody a testují, jestli jejich jezdci skutečně projeli, jak nejlépe uměli. Když mnohdy vyprávějí historky, jak pod vlivem slivovice zkoušejí, jak se dá trasa projet, lezeme smíchy po zdi,“ popisuje vítěz Barum Rally z roku 1983 Ladislav Křeček.

Podle něj se například v Mladé Boleslavi sejde na závodě spousta nadšených příznivců. Ale jsou prý disciplinovanější. „Rozhodně nejsou takoví blázni jako tady. Dokud si v naší době divák nesáhl na auto, neusnul,“ tvrdí Křeček a přidává jeden příklad za všechny. „Povedlo se jim dotknout auta Hauglanda, který jezdil se Škodou 130. Plíšky na oknech, které přidržovaly okno, aby neulétlo, diváka chytly za prsty. Rozervaly mu celou ruku i se šlachami. Museli zastavit závod a volat sanitku. Něco podobného se děje snad pouze tady, protože lidé Barumku milují a žijí s ní. Zlín má bombastickou a neopakovatelnou atmosféru,“ vzkazuje Křeček.