VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Loučící se legenda Černá: Házenou jsem dělala pro radost, ne pro rekordy

Zlín, Olomouc – Pro rekordy házenou nedělala, ale jen stěží je legendě české házené Lence Černé někdo vezme. Po dlouhých téměř čtyřiceti letech se v neděli ve Zlíně před interligovým derby s Veselím ve věku 48 let rozhodla ukončit svou bohatou a veleúspěšnou hráčskou kariéru.

14.11.2014
SDÍLEJ:

Loučící se legenda ČernáFoto: DENÍK/repro

„Byl to velice dojemný okamžik, na který nezapomenu i proto, že v tento den má svátek můj manžel," přiznala v exkluzivním rozhovoru pro Deník Černá, dlouhých 26 let členka národního týmu.

„Pro rekordy jsem házenou nedělala. Spíš bych si přála, aby mě někdo překonal a byl tak úspěšný jako já. Třeba někoho takového sama vychovám," pousmála se.

A proč ne? U házené totiž zůstává i nadále. Ve Zlíně totiž působí coby trenérka brankářek a asistentka hlavního kouče interligového týmu. A i v nové profesi má jen ty nejvyšší ambice.

„Chtěla bych získat nějaké tituly, ale ještě raději bych vychovala svou nástupkyni mezi tyčemi," má jasno česká házenkářská ikona a rodačka z Olomouce.

V létě jste se ještě zapojila do přípravy Zlína. Proč jste takto nečekaně ukončila kariéru?

Prostě se ozvalo celé moje tělo, které toho už má dost za sebou. Cítila jsem, že už to není na vrcholovou házenou, už nemohu dělat mé akrobatické výkony v brance, které mě zdobily a jsou k vrcholové házené potřeba. Do brány mě proto, možná s výjimkou přátelských srandamačů, nikdo nedostane. Je to definitivní!

Jak se tedy nyní cítíte?

Celkem v pohodě. Vše ze mě už spadlo. Zatím vše okolo konce mé hráčské kariéry na mě nedolehlo, takže uvidím časem. Naštěstí jsem se na to připravovala. Už předtím jsem skloubila hraní i s trénováním, takže to není krok do prázdna.

Jak přijalo vaše okolí konec kariéry?

Díky sociálním sítím se ozvala spousta fanoušků a mých bývalých spoluhráček. Píší, že pro ně byla čest a zároveň radost se mnou hrát. Všem lidem bych chtěla poděkovat. Fandili mi, se mnou se radovali, někdy i poplakali, podrželi v těžkých chvílích i oslavovali vítězství. Manžel a syn mě podporovali po celou dobu mé kariéry, ale teď byli rádi, že jsem se rozhodla skončit. Prý už nebudu skučet, že mě vše bolí a budu na ně mít více času. Mé soupeřky si také určitě oddechly, že je nebudu ničit mými zákroky. (Smích.)

Jak naložíte s novým volným časem?

O mnoho více ho zase mít nebudu. Snad jen čas strávený u videa, když jsem vždy několik hodin pozorně studovala hru soupeře. Chtěla jsem být vždy dobře připravená. Podle hesla Kdo je připraven není překvapen! (Smích.) Mým krédem totiž bylo být vždy o krok napřed než protivník. Možná na rozdíl ode mne ani sama hráčka kolikrát nevěděla, kam bude střílet. (Smích.)

Kolikrát jste během tak dlouhé kariéry chtěla s aktivní házenou seknout?

To už nespočítám. Ale dalo by se říct, že to bylo v řádu desítek úvah. Někdy to byly jenom záblesky, ale v posledních měsících jsem už o tom hodně intenzivně přemýšlela.

Vraťme se nyní úplně na začátek vaší kariéry. Kdy a proč jste začala s házenou?

Rodiče sice vrcholově nesportovali, ale chtěli, abych se nějakému sportu věnovala. A protože ženská házená byla v Olomouci velmi populární a i hodně úspěšná, v devíti letech mě přivedli na hřiště.

Hned jste si zvolila post brankářky?

Dá se říci, že ano. Coby malé dítě jsem sice zpočátku pobíhala po hřišti, ale už tehdy jsem hrozně chtěla do branky. Snad i proto, že jsem byla nejmladší a spoluhráčky mi moc nechtěly přihrávat. (Smích.).Po pravdě, na spojce mi to moc nešlo, ale v brance to bylo jiné. Vůbec jsem se nebála a moc mě to bavilo. Právě toto jsou důležité předpoklady k tomu stát se dobrou brankářkou. Díky mým prvním trenérům, paní Rozsypalové a Jančíkové, které odhalily můj talent a moc mě toho naučily, jsem mohla úspěšně projít tuto dlouhou sportovní etapou mého života.

Měla jste nějaký házenkářský vzor?

Většinou to byli vynikající brankáři a brankářky ze všech sportů. Na začátku jsem chtěla být tak dobrá jako má spoluhráčka a jednička našeho reprezentačního týmu Slovenka Anka Hradská. Tehdy byla jedna z nejlepších na světě.

Kdybyste měla vyzvednout jeden jediný z mnoha úspěchů, který by to byl?

Těžko říct. Snad ten, co je nejhmotnější – tedy medaile z MS. Byl to silný okamžik. Bylo mi dvacet roků, chytám na mistrovství světa, stojím hrdě na stupních vítězů a předávají mi stříbrnou medaili. Nádhera! A k tomu přímý postup na olympiádu!

Jak tedy vzpomínáte na stříbrný světový šampionát z roku 1986 v Nizozemsku?

Tehdy se československé házené dařilo, nebyla tak široká konkurence ve světě a nedominovaly severské země, prim hrály hlavně ty východní. Vzpomínám, že jsme do finále postoupili přes Rumunsko, ale bylo to hodně dramatické. Jeden tým podal protest proti výsledku svého utkání za nepřiznanou branku, a tak jsme musely do rána čekat, jak se to rozhodne. Dopadlo to dobře a hrály jsme finále se silným týmem Ruska. Tam už to ale bylo jednoznačné a suverénní soupeř zaslouženě vyhrál. I tak jsme ale byly už po samotném postupu šťastné.

Finálová účast vám následně zajistila účast na olympiádě v Soulu v roce 1988. To byl asi váš druhý vrchol kariéry, souhlasíte?

Přesně tak. Mistrovství Evropy a světa má každý sport, ale olympiáda, to je něco výjimečného. Zejména slavnostní zahájení, kam přišlo sto tisíc lidí. Poté se zapálil olympijský oheň… Na to nezapomenu. (Povzdech.) Vybavuji si, že jsem volala z Koreje rodičům, tehdy z telefonní budky, a ti byli rádi, že mě viděli v televizi. (Smích.) Byli určitě moc šťastní a hrdí, že jsem to dokázala, hrála jsem na olympiádě. Bylo to opravdu nezapomenutelné.

Nakonec jste ale v Koreji získaly 5. místo. Nemohla z toho být i medaile?

Měly jsme obrovskou šanci, ale pořadatelé nás změnou pravidel poškodili, kvůli čemuž jsme se nedostaly do bojů o medaile, ale jen do skupiny o páté až osmé místo. Je to paradox – během olympiády jsme prohrály jen jeden zápas s Koreou, přesto skončily až páté. Z tohoto pohledu to bylo pro nás velké zklamání, ale přesto to byl velký úspěch pro československou házenou a dostalo se nám ocenění.

V reprezentačním dresu jste strávila dlouhých 26 let a odehrála 325 utkání. Vybavujete si, v kolika jste byla jedničkou?

Několik prvních desítek jsem více méně proseděla na lavičce. Vždyť mě trenér Jiří Zerzáň vybral do ženského nároďáku už v mých sedmnácti letech. Ale v dalších stovkách už jsem chytala v základní sestavě. (Úsměv.) Brankářky, mé kolegyně, které se mnou chytaly, to neměly lehké. Nedostávaly tolik příležitostí. Jim chci speciálně poděkovat. Nemůžu jmenovitě, abych na některou nezapomněla, bylo jich totiž za tu dlouhou dobu dost. A to jak v reprezentaci, tak ve všech klubech kde jsem působila. Měly ale hodně trpělivosti, nikdy nedávaly najevo nespokojenost nebo závist, šlo jim vždy o společný úspěch a výsledek. Samozřejmě se stalo, že mi to nešlo a potom jsem byla ráda, že mě zastoupily a držela jsem jim palce. Střídaly se kolem mě další generace hráček. Byly stále mladší a mladší. (Smích.) Za celou kariéru jsem zažila i spoustu trenérů a musím upřímně říct, že jsem, až na jednu výjimku měla štěstí. Všichni byli výborní, moc mi toho dali a tímto mám příležitost všem z celého srdce poděkovat. Naposledy jsem chytala v reprezentačním dresu v mých 43 letech, v kvalifikačním utkání proti Švédsku v Zubří.

Tušila jste, že to bude váš poslední zápas?

Ano, chtěla jsem ještě naposledy pomoci k postupu na vrcholnou akci. Byl to také taktický tah překvapit soupeře. Naše jednička Bára Raníková byla zraněná, já jsem byla v plné síle. Hrála jsem tehdy úspěšně za mistrovské družstvo Veselí nad Moravou, tak jsem do toho šla. Soupeřky se na rozcvičce dívaly, proč se ta trenérka rozchytává, ale po prvním poločase, kdy měly problém mi dát gól se asi dost radily, jak na mě! (Smích.)

Velmi úspěšná jste byla ale zejména na klubové úrovni, kde jste vybojovala třináct titulů. Kterou štaci považujete za nejúspěšnější?

Všechny, kde jsem hrála, stály za to! Doma v Olomouci, Šaľa, Mety, Lützellinden, Michalovce, Zlín. Všude medaile a tituly. Méty, kde jsem strávila osm sezon a získala zde šest titulů, byly mým sportovním vrcholem. A to jsem odešla do Francie v 29 letech v roce 1995 původně na jednu sezonu. Na začátku jsem byla jedna z prvních cizinek, předávala jsem zkušenosti. Potom nastal obrovský boom házené ve Francii spojený s úspěchem mužské reprezentace. Hodně se změnilo. Měli jsme plně profesionální družstvo plné reprezentantek, mistryň světa, cizinek. Velká konkurence. Hrály jsme evropské poháry a každý rok bojovaly ve vypjatých utkáních o mistra.

Jak došlo k vašemu přestupu do soutěže, kde tehdy nehrála žádná Češka?

V roce 1995 jsem odcházela ze Zlína po zisku titulu. Dohoda vznikla již rok předtím, po mém velmi úspěšném vystoupení na mistrovství světa v Norsku. Byla jsem tehdy mezi nejlepšími brankářkami světa a o nabídky jsem neměla nouzi. Rozhodla jsem se správně a tato volba změnila podstatně můj další život. Jak házenkářský, tak osobní.

Na jaký nejsilnější moment z Francie vzpomínáte?

Bylo jich opravdu nespočet. Vedle mnoha bojů v play off o titul, přes evropské poháry. Právě postup do semifinále v evropském poháru přes Krasnodar, kdy jsme prohrály o devět branek a doma jsme je smázly o jedenáct, byl nezapomenutelným sportovním zážitkem. Hala zaplněná do posledního místa, fanoušci nás hnali za každým gólem a všechny hráčky věřily, že to dokážeme. Bohužel večer na banketu někdo přiběhl se zprávou, že hoří hala…

Neměla jste strach o život?

Naštěstí jsme už slavily ve městě. Hned jsme se všichni jeli podívat, co se děje. Bohužel hala hořela kvůli fandovi, který se prý nedostal na utkání a takto se pomstil. Bylo nám hrozně. Stáli jsme tam se slzami v očích, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. Poté začaly problémy, kde budeme hrát. Město tuto halu nechalo postavit znovu a k tomu novou velikou arénu, kde jsem později odehrála další nezapomenutelná utkání.

Je pravda, že jste několikrát po svém návratu dostala nabídku vrátit se chytat do Francie?

Ano, a mile mě to potěšilo. Jednou takhle nakupuju před Vánoci dárky a telefon z Mét. Potřebujeme brankářku. Chceme, abys přijela, jestli můžeš co nejdřív. Zranila se nám brankářka a potřebujeme tě do Ligy mistrů. Málem mi zaskočilo.(Smích.) Velká nabídka, neskutečné myšlenky mi proběhly hlavou. Méty, aréna, šest tisíc skandujících diváků, moje maličkost v brance. Jenže „moje" Veselí bojovalo o titul. Výborná parta, kamarádky. Nemohla jsem je přece nechat na holičkách! Nabídku jsem s díky odmítla a v létě slavila mistra ve „Veselském pekle". (Smích.)

Na svém kontě máte 13 titulů. Kterého si ceníte nejvíce?

Toho z Veselí, kdy jsme skončily po základní části čtvrté a k zisku vavřínu musely odehrát deset náročných zápasů play off. Nejprve jsme v pátém utkání semifinále jednoznačně porazily Zlín a ve finále jsme v pátém zápase vyhrály i na Slavii. Bylo to pro nás strašně těžké, vypjaté, náročné po všech stránkách, ale ta vítězná euforie byla nezapomenutelná!

Musela jste během kariéry měnit svůj styl chytání?

Rozhodně. Házená se za ty roky zrychlila a stala se více silovou i střely jsou tvrdší. Když jsem byla mladá, byla jsem rychlá a chytala padavým způsobem. Vrhala jsem se do všech koutů branky. Se zkušenostmi jsem postupně začala zlepšovat techniku a zařazovala častěji taktické prvky. Pořád jsem se učila a něco zlepšovala. Například v Německu jsem donekonečna asi půl roku každý den pilovala tři kroky tam a zpět proti křídelnici, abych lépe vykrývala střelecký úhel. V 36 letech jsem se tak naučila lepší techniku. Nikdy není pozdě! To říkám svým svěřenkyním, když se ozvou, že nejde to či ono. Ale musí se chtít.

Srovnávali vás s hokejovým brankářem Dominikem Haškem. Co vy na to?

Slýchávala jsem to. Vzhledem k té úspěšnosti a dlouhověkosti jsem o sobě slyšela, že jsem Dominátor v sukních. Což bylo samozřejmě velmi příjemné. S Dominikem jsem se setkala i osobně a moc jsem mu fandila.

Co vás táhlo hrát pořád dál a dál?

Nebylo to samozřejmě proto, abych trhla nějaký rekord. (Úsměv.) Snaha něčeho dosáhnout, víra ve vítězství, radost ze hry, obrovská motivace, ale také zodpovědnost k týmu a sobě samé. A to jsem si ani v pozdějším věku nic neulehčovala. Hrála jsem v těch nejlepších družstvech, v nejvyšších soutěžích. Žádné nižší ligy. To by mě ani nebavilo.

Jak náročné bylo pro vás skloubit roli maminky a světové hráčky?

Bylo to náročné hodně. Bez babiček a tetiček by to nešlo, ale hlavní oporou byl můj manžel. Poznali jsme se samozřejmě na házenkářském hřišti a letos jsme oslavili stříbrnou svatbu. Můj syn David to neměl také vůbec lehké. Cestoval s námi, chodil v cizině do školy, musel se učit jazyky. Ztrácel a získával nové kamarády, měnil prostředí, což pro děti není lehké. Všechno zvládl na jedničku, je z něj chytrý, samostatný, dobře vychovaný mladý muž. Jsem na něj moc pyšná a je to pro mě důležitější než všechny mé úspěchy.

I vaše mladší sestra dlouho hrála na vysoké úrovni. Kdy skončila kariéru?

Loni, kdy ještě v Německu hrála třetí ligu. Rodiče byli rádi, že jsme obě byly úspěšné házenkářky. S mou o pět let mladší sestrou Zuzanou jsme hrály od mládí v Olomouci, poté v Šale i ve Zlíně, kde jsme spolu získaly titul mistra a naše sportovní cesty se rozešly. Sestra odešla do německé bundesligy, kde byla dlouho oporou v celku Mindenu. Řadu let jsme spolu hrály i za národní družstvo. Nebyly jsme si navzájem konkurentkami, jelikož má sestra byla vynikající střední spojka a také opora reprezentace.

Proč jste se rozhodla pro trénování?

Můžu pokračovat v tom, co mě baví, ale také mám hodně zkušeností, takže by byla škoda to nevyužít. V házenkářském klubu ve Zlíně se pracuje koncepčně a rozhodnutí angažovat trenéra brankářek je přínosem. Jak pro samotné brankářky, tak pro trenéry. Brankářský post je velice specifický a vyžaduje speciální přípravu. Jsou tady i velké talenty, proto věřím, že by z nich mohlo něco vyrůst. (Úsměv.)

Jaký je váš trenérský sen?

Nyní jsem i u juniorské reprezentace. Ráda bych vychovala další reprezentantku do družstva žen. Tak jako předtím Báru Raníkovou, oporu nároďáku a současnou brankářku francouzského Cannes.

Kdybyste měla zhodnotit svou kariéru. Jaký byl nejhorší a nejlepší pocit?

Pozitivní to bylo po všech výhrách a zvláště po šťastných koncích všech dramatických utkání. A nejhorší? Při jakémkoliv zranění, kdy jsem bojovala sama se sebou, abych se co nejrychleji vrátila na palubovku. Naštěstí jich nebylo tak moc.

Co vám nyní bude nejvíce chybět?

Pohyb! Jsem zvyklá každý den trénovat. Budu jej muset něčím nahradit, i když v rámci mých pohybových možností. (Smích.) Novou zálibou je pro mě jízda na koloběžce, ale i plavání a jóga. Pro klouby ideální. (Úsměv.)

Co vám naopak nebude chybět?

Myšlenky, že nemohu to či ono. Doteď jsem před zápasy nemohla absolvovat s rodinou žádné výlety a náročné aktivity, všechen čas jsem prakticky obětovala házené. Šetřila jsem se na tréninky a soustředila na utkání.

Co vám házená dala?

Poznala jsem mnoho zajímavých lidí, naučila se cizí jazyky a procestovala svět.

A vzala?

Hlavně čas, který jsem mohla věnovat rodině, menisky a chrupavku v koleni. (Smích.) Takže kousek mého zdraví.

Myslíte, že vás ještě někdo dokáže překonat?

V brance jsem stála bezmála čtyřicet let, z toho 23 let profesionálně. Hrála jsem mezistátní utkání za reprezentaci 26 let. V soutěžích možná okolo dvou tisíc utkání. V každé zemi, kde jsem hrála, jsem byla vyhlášená nejlepší brankářkou… Je toho dost, ale nedělala jsem to jen pro výčet úspěchů. Já bych spíš chtěla, aby nějaká brankářka chytala ještě lépe než já a hlavně dělala dobré jméno naší házené, což se mi myslím povedlo a jsem na to víc hrdá než na všechny rekordy. Budu ráda, když někoho takového vychovám.

Mgr. Lenka Černá

Narozena 13. května 1966 v Olomouci.
Bydlí v Olomouci, manžel Bohdan, syn David (25).
Aktuálně asistentka trenéra interligového týmu žen, trenérka brankářek klubu HC Zlín, trenérka házené sportovních tříd na gymnáziu ve Zlíně, asistentka trenéra u české juniorské reprezentace.

ANGAŽMÁ

Olomouc, Šaľa, Zlín, Méty (Francie), Lützellinden (Něm.), Veselí nad Moravou, Michalovce

NEJVĚTŠÍ ÚSPĚCHY

13 mistrovských titulů – 6× mistr Francie s Méty, 4× mistr ČR (2× Veselí, 1× Zlín a 1× Olomouc), 1× titul mistr ČSFR (Šaľa) 1× mistr Slovenska (Michalovce), 1× mistr česko-slovenské WHIL (Veselí)
vicemistryně Německa
2× vítěz Českého poháru (s Veselím n. M.)
5× vítěz Francouzského poháru (Méty)
1× vítěz Slovenského poháru (Michalovce)
2. místo MS 1986
5. místo na OH 1988 v Soulu
7× účast na MS
5× účast na ME
26 let členkou reprezentace, odehrála v ní 325 utkání a vstřelila pět branek
1× nejlepší házenkářka Československa
6× nejlepší házenkářka Česka
několikanásobná nejlepší brankářka české ligy
nejlepší brankářka německé bundesligy
nejlepší brankářka francouzské ligy

ZAJÍMAVOSTI

Mluví několika jazyky – francouzsky, německy, rusky, anglicky, chorvatsky
První zápas v národním týmu žen – v 17 letech v Nitře proti Nizozemsku
Poslední zápas v národním týmu – ve 43 letech v Zubří proti Švédsku
Poslední zápas kariéry – 3. zápas série o 3. místo Zlín – Poruba (17. května, 2014).
Je majitelkou fenky jorkšírského teriéra (Kiki, 16 let)

Autor: Martin Břenek

14.11.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto

Supervýhodná nabídka? Pět tipů, jak nenaletět při zhodnocování peněz

Záchrana psa pomocí klobásky

Zlínští krajští hasiči mají novou "tajnou zbraň". Pomohla jim při záchraně psa

V úterý vyražte na velkou autogramiádu pilotů Barumky

První přímé setkání s největšími hvězdami letošního 47. ročníku Barum Czech Rally Zlín nabízí úterní autogramiáda, která od 18.30 hodin proběhne ve zlínském obchodním centru Zlaté jablko.

Při srážce aut se zranila chodkyně

V Luhačovicích bourala dvě osobní vozidla, zranila se při tom chodkyně. Nehoda se stala v pondělí 21. srpna kolem 11. hodiny dopoledne v Masarykově ulici v centru města.

Zlín posílil bratr Rihards Bukarts. Na zkoušce uspěli Freibergs i Illo

Sourozenci jsou zase spolu. Rihards Bukarts, o šest let mladší bratr Robertse Bukartse se stal novou posilou extraligových hokejistů Aukro Berani Zlín.

Jak reklamovat koupený dům či byt

Koupili jste si vysněný byt nebo dům a máte pocit, že je dokonalý? Prvotní nadšení z dobré koupě mohou však zanedlouho vystřídat starosti s vadami, které se projeví až po čase. Víte, jaká práva v takovém případě máte? A jak nejlépe postupovat, abyste o ně nepřišli?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení