„Mám to v hlavě srovnané. Sice mi bude házená strašně chybět, ale když to budu brát pozitivně, tak se má přece skončit v nejlepším. Mám titul, dva bronzy, podívala jsem se do reprezentace. Zdraví je přece nejdůležitější,“ vysvětluje 29letá Pažourková.

Odchovankyně zlínské házené pracuje v obchodě se sportovním oblečením, kde má na starosti prezentaci zboží a jeho uspořádání na prodejně. Vrcholová házená v Česku se s jejím zaměstnáním prý nedala dál kombinovat.

„Neměla jsem tolik času na regeneraci jako holky, které studují. Byla jen otázka času, kdy se to začne projevovat. Navíc jsme se nedomluvili na další spolupráci s klubem. Házená mi dala strašně moc, ale je čas se někam posunout i v osobním životě. Devatenáct let je dlouhá doba,“ myslí si nyní již bývalá spojka.

Přitom od ukončení kariéry neměla daleko už před necelými dvěma lety. Po sedmileté známosti se rozešla s přítelem, byla na dně, ale právě házená ji postupně vrátila zpět do života. „Jsem spokojená. Dokázala jsem se díky rodině a holkám i trenérovi vrátit a propracovat se do širšího výběru reprezentace,“ hrdě popisuje.

Zlínské házenkářky zastavil letos v semifinále až pozdější mistr z Veselí nad Moravou, který dokázal otočit sérii z 0:2 na 3:2. „Třetí zápas a následné pokračování série je takovou drobnou kaňkou, takže mě to určitě mrzí, že jsme nedokázaly udělat poslední krok a postoupit. Ale to už nezměním a život jde dál,“ bere sportovní porážku s nadhledem Pažourková, autorka 66 branek uplynulé sezony.

O to víc si cení svého největšího úspěchu – titulu se Zlínem v roce 2005. „Vzpomínám na to období ráda. Byl tady jiný kolektiv, nedá se to srovnávat. Některé hlášky si vybavuji dodnes, jsou nesmrtelné. Bylo to jiná doba a měla své kouzlo,“ vybavuje si Pažourková, která tehdy společně s pivotkou Pavlou Nevařilovou táhla divoké mistrovské oslavy nejdéle. „Obě jsme měly tehdy vlasy na krátko a načesaného kouhouta, kterého jsme si ihned po vítězství nabarvily na červeno. Pak jsme ostříhaly pány trenéry Střelce, Budaye a předsedu Habrovanského. Celou cestu jsme v autobuse zpívaly. A následné oslavy byly fantastické. Na tohle nikdy nezapomenu! To by bylo na dlouhé povídání,“ usmívá se Pažourková.

Zkušená křídelnice si zahrála i v týmu rivala z Veselí nad Moravou. Poprvé v sezoně 2001/02. „Chtěla jsem tam pokračovat, ale Zlín mě tehdy nepustil, protože jsem tam byla jen na hostování,“ vzpomíná Pažourková, která se podruhé v házenkářské baště mihla v ročníku 2006/07. „Jenže to byla smolná sezona. Při cestě na poslední turnaj v přípravě jsme se s Dášou Vyhlídalovou poblíž Uherského Hradiště vybouraly. Když jsem se dala do kupy, tak těsně po Evropském poháru jsem si utrhla přední křížový vaz a bylo po sezoně. Poté jsem se zase vrátila do Zlína. Jsem už takový patriot,“ směje se Pažourková.

Nyní už střádá plány, čím vyplní pracovní i volný čas. „Pořád budu pracovat, ale mám ještě něco naplánovaného s kamarádem, který mi dal příležitost v oblasti služeb. Uvidím, jak se to vyvine. Dále bych strašně ráda chtěla cestovat a naplno se věnovat rodině i příteli, což jsem dosud nemohla. Chci dělat všechno, co jsem nestihla nebo kde jsem nebyla. Mám toho v plánu hodně,“ přiznává Pažourková.

Ovšem na druhou stranu už nebude v pravidelném spojení se svými již bývalými spoluhráčkami. „S Míšou Budayovou chci být v kontaktu pořád. Rozumím si s ní snad ve všem,“ prozrazuje s úsměvem. „Pokud mi bude vycházet čas, ráda se zajdu podívat i na házenou,“ slibuje Pažourková, která se do prvního týmu Zlína dostala v roce 1998 ve svých 16 letech. „Tehdy se hrála jen česká extraliga. Vyrůstala jsem pod paní Krajčovou nebo Cepákem. Vzpomínám na ně strašně ráda. Ti mi dali hodně,“ děkuje na dálku.

VIZITKA MONIKY PAŽOURKOVÉ

Narozena: 19. května 1982. Výška: 168 cm. Váha: 56 kg. Post: Spojka.

Největší úspěchy: Titul se Zlínem 2005, 2× 3. místo se Zlínem (2004 a 2011). Reprezentace: premiéra v 20. 4 2011 v Chebu proti Portugalsku (29:17), vstřelila jeden gól.