Smolova příprava přišla vniveč

Přitom úvodní sprint dopadl ještě relativně dobře. Smola s přehledem zvládl úvodní kvalifikaci a postoupil do následného finále. „Obavy jsem měl především z lesní části, ale naštěstí se mi trať podařilo zvládnout jen s drobným zaváháním,“ pochvaloval si úvod šampionátu zlínský rodák.

Samotné finále už bylo ale úplně o něčem jiném. Většina tratě vedla městskými ulicemi, menší část pevností nad městem a přilehlým parkem. Trať byla hezká se zajímavými volbami postupů. O klasický orientační běh se ale nejednalo ani náhodou.

„Velká část závodního prostoru nebyla embargovaná, a bylo ji tedy možné procházet jako turista. To spolu s volně dostupnými podklady na internetu, jako jsou letecké snímky, 3D prohlídka města nebo plán pevnosti zbavilo závod jakéhokoliv momentu překvapení. Mezi jednotlivými volbami postupů byly navíc minimální rozdíly,“ postěžoval si Smola.

I slabší soupeři tak měli solidní šanci na úspěch. Ve vyrovnaném klání na něj nakonec zbylo solidní 13. místo. „Váhání při postupu do pevnosti a jedna 15vteřinová chyba mě odsunuly z elitní desítky. Vzhledem k tomu, že sprint není moje hlavní disciplína, byl jsem s výsledkem spokojen,“ uvedl český reprezentant.

Opatrnost se na klasice vymstila

Nadějně z jeho pohledu vypadala i kvalifikace na klasickou trať. Na tuto disciplínu si hodně věřil. Vždyť kvůli ní obětoval celou domácí sezonu a několikrát vyrazil přímo do Norska, aby přivykl tamním terénům. „Kvalifikace na klasiku byla vůbec nejhezší tratí z celého šampionátu,“ vykládal majitel stříbrné medaile v této disciplíně z předloňského mistrovství světa.

Kvalifikaci zvládl bez jediné vážnější mapové chyby a s pátým místem byl maximálně spokojený. Úsměv z tváře mu ale zmizel poté, co byl zveřejněn prostor samotného finálového závodu. „Vše bylo podřízeno médiím, divákům a sponzorům. Běželo se v nezajímavém příměstském lese,“ hněval se Smola.

Královská norská klasika na pěšinách a na cestách v prokáceném lese tak opět dala šanci i slabším běžcům, protože závod byl orientačně i fyzicky víc než podprůměrný.

„Bohužel jsem byl mentálně nastavený na úplně něco jiného. Běžel jsem příliš opatrně, abych neudělal chybu, což ale bylo v tomhle závodě zbytečné. Tady bylo potřeba to od začátku rozběhnout pořádně rychle, nebyl důvod šetřit síly, a vyvarovat se chyb na několika málo delších postupech,“ vyjmenoval zlínský sportovec.

Když jej navíc doběhl domácí Nordberg o osm minut, tušil, že dobrý výsledek je fuč. „Přesto jsem se zařadil pokorně za něj a doufal, že pokud s ním doběhnu, bude to alespoň výsledek někde kolem 15. místa. Bohužel po dvou kontrolách jsem si ťukl kolenem o kámen a v návalu bolesti jsem zastavil a chvíli váhal, jestli budu moci v závodě pokračovat,“ prozradil Smola.

Bolest sice překonal a klasiku dokončil, nicméně hluboko v poli poražených.

Štafety rozhodl závěr

Alespoň částečně mu spravila náladu štafeta, tradičně silná česká disciplína. Tomáš Dlabaja s Janem Procházkou zvládli úvodní úseky velmi slibně a před finišmanem Smolou stála výzva v podobě boje o medailové posty. „Od začátku se běželo na třetím úseku velmi rychle a měl jsem co dělat, abych držel krok s vedoucí skupinkou,“ přiznal 28letý reprezentant.

Statečně se však držel a při průběhu posledním shromaždištěm zjistil, že je stále ve hře o bronz. „Vypadalo to na sprintový souboj na doběhu. Na kontrolu 23 se ale soupeři vydali rovně. Já jsem měl již dopředu připravenou obíhačku zleva po cestě. V daném okamžiku jsem byl přesvědčený, že to bude rychlejší. Bohužel opak byl pravdou,“ popsal Smola, kterak se rozplynul sen o štafetové medaili pro Českou republiku.

Co tedy podle něj rozhodlo o tom, že v Norsku zdaleka neprodal to nejlepší, co v něm po celou sezonu dřímalo? „Neudělal jsem sice téměř žádnou větší mapovou chybu, ale bylo to za cenu přílišné opatrnosti a váhání při každé sebemenší nejistotě. Již ze šampionátu ve Švédsku v roce 2004 jsem měl podobnou zkušenost. Mapové sebevědomí mi tentokrát chybělo,“ věděla česká reprezentační jednička.

„Problém vidím také v mapové přípravě, protože většinu tréninků jsme v Norsku absolvovali v mnohem náročnějším terénu, kde větší opatrnost s mapou byla na místě. Neosvojil jsem si schopnost správné generalizace mapy, ale spíše precizní čtení všech detailů, což je v závodním tempu pomalé,“ pokračuje Smola.

Do budoucna má tedy jasno. „Je třeba se výrazněji zaměřit na generalizaci mapy a na držení směru, a to vše nacvičovat v hodně vysokém tempu. Taky je třeba nenechat se uspokojit a ukolébat například vítězným tréninkem na soustředění s reprezentací, protože světová špička je v podobných terénech, bohužel, někde jinde,“ vypozoroval zlínský orientační běžec.