Při extrémním závodu štafet Adrenalin Cup zastavil kilometr před cílem, aby pomohl sportovci, který na trati zkolaboval. Svůj volný čas dělí mezi sport a pomoc dětem. Energii čerpá z dětí a při jízdě na motorce. Olomouc navštíví 24. října, kdy spolu s Ester Janečkovou uvede charitativní koncert skupiny The Backwards, jehož výtěžky poputují na podporu přechodné pěstounské péče. Triatlonista a patron dětí hovoří o své rodině, zkušenostech s dětmi z dětských domovů i sportovních úspěších.
Jaké byly první dny, co jste měl synovce doma? Co vám dělalo největší problém?
První dny, ale i ty další byly krásné, měl jsem rodinu a kluci také. Největším problemem pro mě bylo dát si jasný řád, jak bude fungovat domacnost a jak to vše skloubím s prací a připravou kluků do školy. Vaření a jiné práce jsem docela vítal, učil jsem se díky klukům věcem, které bych jinak nepoznal.
Jak k vám chlapci přistupovali, nebyl jste pro ně spíše kamarád díky tak malému věkovému rozdílu?
V době, kdy jsem si kluky vzal věkový rozdíl ani nehral roli. Pro ně hrála rozdil hlavně výška. Díky tomu, že kluci byli menší, přijímali mě jako autoritu a strejdu. Postupem času, kdy se výšky dorovnaly, se z toho stal určitě více kamaradský vztah.
Jak se kluk, kterému není ještě ani dvacet let, vůbec dokáže postarat o sebe a o dvě děti? Spousta mladých lidí si nedovede představit starat se o jediné dítě. Sama si nedovedu představit vzít na sebe zodpovědnost za dva další životy.
Myslím si, že jsem si to v tu dobu tak nepřipouštel. Chtěl jsem dát klukům a sobě rodinu, která nám chyběla a nechtěl jsem zustat jen u slov, které často dospělý svět použiva pro své sliby.Uchopil jsem své pocity a dokázal za ně bojovat, bez ohledu na svůj věk. Šlo jen o to si připustit zodpovednost sám za sebe a děti kolem mě.
Na muže, který by si chtěl vzít do opatrovnictví dítě se stále kouká mnoho lidí jako na něco podezřelého. Dokonce i mladé ženy mají často problémy přesvědčit státní aparát, že se dovedou o dítě postarat. Co byste vzkázal všem úředníkům, kteří drží v ruce žádost o osvojení od někoho takového a pochybují?
Určitě se nemají čeho bát. V mém případě to s úřady bylo stejné, ale musel jsem postupem času dokázat, že můj umysl není platonický či nějaký vykřik do tmy, který během jednoho roku opadne. Člověk, který se rozhodne, že chce díteti a sobě dát rodinu, musí pevně stat na zemi a bojovat. Určitě nemužeme vidět chyby jen v uřádech. Vše má svůj čas a člověk, který se rozhodne si vzít děti do peče, musí dát sam sobě prostor, aby jeho rozhodnutí bylo pevné a zodpovědné. Myslím si, že nezaleží na veku či pohlaví člověka, ale na jeho síle přesvědčit uřády.
A co byste vzkázal lidem, kteří o pěstounství nebo osvojení uvažují?
Aby pochopili, že jde o děti a dokázali přijmout zodpovědnost, která s tím přichází. I to, že každý a hlavně to dítě z nelehkého prostředí potřebuje náš čas a naši pozornost. Ten impuls by měl být od srdce, aby to dítě citilo lásku, kterou mu chtějí dát. Ne snahu řešit pěstounstvím finanční situaci. Je třeba pochopit podstatu věci a rodiny, kterou to dítě potřebuje.
Zaměřujete se ve své práci také na podporu pěstounských rodin?
Tomuto nevěnuji tolik času a prostoru. Vnímám to tak, že když už si člověk vezme dítě do péče, je určitým směrem na společenské výši a dokázal dát dítěti rodinu a svůj čas, pak není třeba další finanční či jiné podpory. Stát v tomto ohledu přispívá dost a poraden na toto téma je v dnešní době také hodně. Jediné, o co se snažím, je ukázat lidem, že to musí vycházet z nás a musíme to citit. Spíše v tomto směru funguji jako inspirace a zkušenost, kterou se snažím poslat dál. Doklad toho, že náš zájem musí vycházet od srdce a hodnot, které v sobě neseme. Když jsem kluky získal v roce 2001 do peče musel jsem u soudu prokázat, že jsem schopen se o deti postarat, a výše odměn nebyla zdaleka tak vysoká. Abych to zvládl, našel jsem si prostě práci.
Přemýšlel jste někdy o angažmá v politice?
Nepřemýšlel. Pokud se mi něco v našem státě nelibí, je třeba začit od sebe a proto se snažím to kolem sebe měnit a jít příkladem. Nikoli tím, že ztrácím čas plky někde v hospodě či doma. Jde jen o sen, který si dokážeme splnit a tím být štastný, bez ohledu na politické dění kolem nás.
Plánujete ještě další děti? Ať už vlastní nebo osvojené?
Ano, ale snažím se být zodpovědný a vím, že v tuto chvíli mi to mé projekty aktivity neumožnují. To dítě a rodina si zaslouží muj čas a ne otce stále na cestách a pytlikování společného času.
Jak důležité pro dítě je mít vzor? Jak důležité byly vzory pro vás?
Vzor je pro dítě velice duležitý, díky němu pak muže svůj život utvářet a jeho podvědomí pracuje s tím co viděl, a co je pro něj běžné. Pro mě byl vzor moc duležitý i přesto, že jsem ho stále v dospělém světě nenachazel. Díky pohádce o Bajajovi jsem dokázal svůj vzor nálezt v člověku, který nemluvil, ale činil. Měl jsem jako díte silnou vadu řeči a Bajaja mi ukázal, že to jde i bez slov. Tímto se držím až do teď, že za člověka musí mluvit činy.
Jakou výhodu mají mladí rodiče nebo pěstouni?
Nedá se řict, že mají výhodu. Já si myslím, že pro káždého člověka v jakémkoliv věku je to silná zkušenost či životní etepa. Je pravdou, že díky tomu, že byl mezi námi menší věkový rozdíl, měl jsem k nim blíž i k jejich problémům ve škole, protože to nebylo tak dávno co jsem to prožil sám.
Když se podíváte zpět na svůj život a mohl ho změnit, mohl změnit své dětství, udělal byste to? I za cenu toho, že byste se třeba nikdy nedostal k pomoci dětem?
Nechtěl bych změnit nic z toho, i přes bolest a zklamaní, které přišlo, jsem za to rád a mohu si z toho brát jen to dobré a lépe tak vyhodnotit, co je správné.
Vídali se chlapci s vaší sestrou - jejich matkou? Pokud ano, jak jste to zvládal, jak oni a jak vám pomohli úředníci?
Byla doba, kdy jsem se snažil své setře hodně pomoci, už z toho důvodu, aby měli kluci matku. Ale nedokázala se tomu v té době postavit a já si uvědomil, že pokud mám kluky vychovat musí to být bez ní a kluky ochranit před světem, který s sebou přinášela. Úřady mi určitě pomohly a to říkám i přesto, že jsem kdysi měl zákaz styku. Vté době se snažili kluky umistit do jiné rodiny a nechtěli, aby kluci žily v idee toho, že budou u mě. S odstupem času jejich rozhodnutí chápu. A jsem rád, že jsem dokázal během dvou let stejné úředníky přesvědčit, že jsem schopen se o kluky postarat bez ohledu na svůj věk či rodiny, ze které vycházím. Často mě srovnávali se zbytkem rodiny. Každá překonaná překážka jen dokazuje sílu naší víry.
Když si vzpomenete na své začátky, kdo vám nejvíc pomohl?
Nejvice mi pomohl Martin Lněnička, který byl vychovatelem v DD Dolní počernice, věřil mému odhodlaní a pomáhal mi nalezt cestu skrze změť uřádů. Pak také psycholožka, se kterou jsem prodělal veškeré testy. Těmi jsem prošel v roce 1999 když mi bylo 19 let.
Máte nějaký volný čas, který nepatří charitě, sportu, nebo dětem? A jak ho trávíte? Jak relaxujete?
Muj relax jsou děti a jejich svět, který je upřimný a bez zakulisních bojů, citím se v něm jako mezi svými. A moc rád jezdím noční Prahou na motorce.
Jaká je pro vás nejtěžší fáze triatlonu?
Když jsem se v roce 2010 učástnil závodu Ironman (extrémní triatlon, který se skládá z 3,8 kilometrů plavaní, 180 kilometrů jízdy na kole a 42 kilometrů běhu) ve světě i u nás, zjistil jsem, že nejtěžší je tento závod vůbec dokončit a vyhrát boj nad sebou samým. V poslední fazi závodu, kdy bežite maraton, chcete tisickrát všechno vzdát. V tomto závodě je každý vítězem, pro mě byl sport prostředkem zvládaní těžkých chvil odjakživa.
Zúčastnil jste se závodu Ironman v Regensburgu v době, kdy jste díky práci s dětmi neměl příliš času na přípravu. Pamatujete si ještě, jak jste se během závodu cítil?
Odhodlaně. Hodně dětí mi fandilo a kvůli nim jsem to nechtěl vzdát. Určitě jsem cítil velkou unavu a nepřipravenost, ale pral jsem se s tím jako lev.
Co vás láká na vytrvalostních disciplínách? Jaké vlastnosti musí mít vytrvalostní sportovec oproti například sprinterovi?
Nejvice mě láká ta výzva. Není to krátký závod a sportovec musí prokázat silnou vůli, která vás pak posouvá i v osobním životě. Pro tak těžký závod jako je XTERRA či Ironman, je zapotřebí sílné odhodlaní.
Co vám sport dal, a co vám vzal?
Sport mi vždy dával silu bojovat s osobním životem, disciplínu, pocit rovnocennosti a ducha fair play. To co mi vzal možná ještě necitím, ale možná časem přijdou zdravotní komplikace.
Během závodu Adrenalin cup váš tým bojoval o první příčky, ale vy jste zastavil kilometr před cílem a pomohl druhému člověku. Jaké byly reakce? Setkal jste se s někým, kdo vám ztrátu pozice vyčetl?
Nikoho z týmu to nepřekvapilo, ba naopak. Když se dozvěděli o tom, že se něco děje na trati, věděli, že tam zasahuji já. Lidi, kteří mě opravdu znají, už nemám čím překvapit.
Jakého vítězství si nejvíce vážíte?
Že jsem dokázal dát klukum a sobě domov. Celých 12 let jsme se od sebe nazvájem učili být lepšími lidimi.
A jaký závod máte nejradši?
Machačský pohodář, je to krásný závod, kde se sejdou přátelé a lidé kolem triatlonu a prostě si tam užijeme víkend v pohodové atmosféře.
Kolik času trávíte s dětmi z dětských domovů?
To je těžké přesně specifikovat, ročně mám kolem čtyřiceti besed. Pak jsou to treninkové kempy, kam za dětmi jezdím a trávím s nimi čas a některé si k sobě beru na víkendy či velké prázdniny.
Jak na vás tyto děti působí?
Působí na mě dobře, vzájemně se respektujeme. Děti potřebují nejvice náš čas, nikoliv naše peníze, či soucit.
Přemýšlíte někdy, že byste si vzal některé z dětí, se kterými se častěji setkáváte? Je těžké je pouštět zpátky do domovů?
Ano nad tím hodně přemýšlím, ale toto rozhodnutí potřebuje čas a já potřebuji svůj život ustálit a nebýt tak vytižený. Nechci pracovat na úkor dětí a rodiny. Není těžké je pouštět zpět. Je třeba být k dětem upřimný a nenechat je v nějaké iluzi toho, že pujdou k vám. Ony vědí, že tohle je teď mé maximum, ale i to slouží jako malý impuls, který může přepsat budoucnost dítěte.
Je státní podpora rodin s adoptovanými dětmi dostatečná? Sám jste si tím systémem prošel, změnil se nějak za posledních deset let?
Adoptivní rodina je podporována stejně jako běžná rodina. Pěstounská péče určitě prošla velkou změnou. V době, kdy jsem si kluky bral, byla podpora mnohem menší než teď. Ale zase se tak selektovali lidi, které si chtěji v dnešní době brát děti kvůli své finační situaci a medialní prezentaci profesionalních pěstonů. Chybí tu obraz skutečné podstaty pomoci dětem a nahradní rodiny.
Co byste změnil sám s ohledem na adopce a pěstounství?
Určitě je vždy potřeba něco změnit. Já vycházím z prosté myšlenky toho, že vůbec nezaleží na tom jaký je systém kolem nás, ale jak moc chceme skutečně pomoci, a zda máme dost trpělivosti a sily bojovat skutečně za dítě.
Jak se díváte na rušení kojeneckých ústavů?
Střizlivě. Jsem rád, že se děti do tři let mohou dostat více do rodiny. Nevěřím ale tomu, že se bude konat, tak rozsáhlé zaviraní. Existuje málo lidí, kteří chtějí skutečně od srdce pomoci. A ti ostatní neprojdou testy. Je potřeba dětem do tři let dát lasku a silné podvědomí rodiny. To pak utvaří sebevědomí dítěte. Mnohem lépe se umistují děti v raném věku. O starší děti je mnohem menší zájem.
A teď dvě kontroverzní témata. Podporujete osvojení páry stejného pohlaví? A jaký je vás názor na baby boxy?
To je hodně citlivá otázka. Každé dítě si zaslouží naši lásku a pozornost a pokud ji mužou dát dva lidé stejného pohlavi, pak nemám nic proti. Je naprosto běžné, že lesbičky vychovávají své děti s partnerkou, tak proč by to nemohlo platit pro dva muže? Jde o dítě, nikoliv o veřejné minění.
Za existenci baby boxů jsem rád, zachraňují dětem životy, a to je duležíté.
Co může sport dítěti dát? Co ho naučí?
Mně sport zachranil a dal mi šanci žít svůj sen. Dal mi trpělivost, prohru i vítězství, disciplínu a pokoru. Jsou to všechno vlastnosti, které patří i do osobního života a ditě potřebuje takové hodnoty.
Cíl, sen, meta, každý tomu říkáme jinak. Jaký je ten váš?
Svůj sen už žiji a má idea? Nikdy nám nemůže být tak strašně, abychom zapomínali na ty, kteří naši pomoc potřebuji více, než my sami. Rád jsem čítával Maleho prince, který poznaval ruzné lidi a ruzné světy. Mým snem je právě tyto světy nalézat a být tu pro ty, kteři mě potřebují. Hledám přiběhy a sny tam, kde žiji.
Co může udělat obyčejný člověk pro děti z dětských domovů?
Muže do nich vstoupit a travit čas s dětmi. Pak lépe pochopí, co tyto děti skutečně potřebuji. Existuje spousta přiležitostí, jak do tohoto světa nenásilně vstoupit a pomoci.
Na kolika projektech se momentálně podílíte?
Mám zhruba šest projektů a jsou tak hezký propojené, že jeden navazuje na druhý tak, abych se s dětmi potkával po celý rok co nejvíce. Ted mě čekají po celou zimu besedy po školach a dětských domovech.
Charitativní práce sestává také z mnoha hodin strávených na telefonu nebo schůzkách, z rozhovorů s novináři, objevování se v médiích. Jak to snášíte?
Od dětství jsem byl exhibicionista. Díky neuplné rodině jsem měl silnou potřebu na sebe upozorňovat. Naučil jsem se na sebe upozorňovat činy a svou prací, a proto jsem vždy rád za pozornost medií i normálních lidí, protože mi pomáhají šířit mou myšlenku. Jsem vděčný za čas a prostor, který dávají šíření mého ideálního světa.
Jak hledáte děti z nefunkčních rodin? Jak se dá vůbec pomoci dítěti, kde jsou rodiče tím problémem?
Oni si najdou mě. Investuji spoustu času do besed na zakladních školach, kde otevřeně mluvím o svém životě. Pak chci, aby se děti otevřely mně a řekly také něco o svých snech. Děti, které pochází z obdobného prostředí mi pak samy napíší na sociálních sitích a já pak mohu lepe poznat jejich svět a individuálně pomoci. Je důležíté takové přiběhy znát a hledat je. Vídávám rodiny, které žadaji v ruzných grantech o podporu a ani ji nepotřebuji. Rodina, která má skutečně problemy se často bojí a hlavně stydí si o tu pomoc říct. A právě tyto rodiny hledám a věřím, že dříve nebo později bude každá velká nadace investovat část svého času a energie na vyhledávání rodin v nouzi.
Autor: Barbora Havlová