Sluncem zalitá ulice čítající asi čtrnáct bytových jednotek barevně omítnutých je plná života. Na lavičkách před domy se vyhřívají maminky s dětmi, na trávníku tatínek se synkem venčí psa a jiný chová dítě v náruči.

Veselé pokřikování ale utichne a jen co se přiblížím k prvnímu obydlí, jeho nájemnice mě zarazí.

„Paní, to je úplně zbytečné sem jezdit. My vám nic neřekneme," zavírá za sebou dveře domku. Stihne ještě něco zavolat na své sousedy, kteří se rázem také schovávají do domků.

Obklopí mne však skupina dětí, které zajímá nejenom můj foťák a diktafon, ale i náplast, kterou mám kvůli nedávnému úrazu na bradě. Procházím s nimi ulicí a nakonec přeci jen kdosi vyhlédne ze dveří.

„Máme se tu dobře, nic nám nechybí. Aj se nám tu líbí," odpovídá mi asi padesátiletá žena, která tady bydlí s celou svou rodinou. Víc ale prozradit nechce a zase mizí za dveřmi.

Dojdu až na konec ulice, kde na trávníku stojí provizorní branka na fotbal, na ní visí starý koberec a za plotem už stojí budova kravína. Přichází za mnou nakrátko ostříhaný muž.

„Už je tady všecko naplánováno, bude tady nové hřiště na fotbal i pro děcka. Už to máme s městem domluvené, starosta nám to slíbil," tvrdí Patrik Gába.

I on je prý s bydlením v podstatě spokojený. „Asi to není nijak horší bydlení, než bylo na Školní ulici, jen jen to daleko. Ale jinak je tu všecko: voda i elektrika," dodává.

Vracím se pomalu ulicí zpátky a zdá se, že už se někteří obyvatelé osmělili. Přistupuji k páru sedícímu před otevřenými dveřmi. Zahlédnu uvnitř hezký obraz krajiny visící na zdi . „Co teď litovat? Už je pozdě. Je to škoda, že jsme daleko od města, děcka jsou tu furt nemocné, jak tu fouká z polí vítr, navíc je tu smrad z toho kravína," stěžuje si otec této rodiny.

Vysvětluje, jak je těžké se odsud dostat do města: musí se jít po silnici, chodník zatím vybudovaný není. Chtěli tu prý i nechat vybudovat zastávku, ale město to údajně zamítlo.

Pokřikuje na mne muž z protějšího domku: „Paní, proč jste zrovna tu? Nejsme přece zvířata v zoologické, tak co se na nás jezdíte dívat?" Ani nestihnu zareagovat a už mu odpovídá jeho soused, se kterým se právě bavím.

„Ale buď v klidu, paní se s nama slušně baví, tak jí odpovíme, o nic nejde. To je dobrý, jsme přece všichni normální lidi," dodává.

Ptám se jej, jak se děti dostávají do školy. „Chodí odsud až na třetí základku (vzdálenou asi čtyři kilometry, pozn. redakce). Když nejede autobus, tak jim to pěšky zabere až tři čtvrtě hodiny," tvrdí jeho žena.

Všechno je pro Romy dost daleko: doktor, škola i dětské hřiště. „A když jdeme na hřiště, co je na sídlišti, tak se tam matky na nás zle dívají. Říkají, co tam chceme, že si to tam oni zaplatili. Ale co máme dělat? Tady není nic," stěžuje si žena.

Ve Školní ulici, kde holešovští Romové bydleli dřív, prý měli své soukromí: dvorky s pískovištěm pro děti a zázemí. Žena se mezitím zvedá z lavičky, loučí se a odchází za dítětem do domu.

Do ulice přijelo tmavé auto, vystoupí z něj postarší pár, který se pohodlně usadí na lavičce před krajním domem. Jdu za nimi, zdravím je a ptám se na jich na názor.

„Paní nebo slečno, pro mě je to tady ghetto. Víte, co to je, aby všichni Romáci byli na jedné hromadě na poli a ve městě jen samí chrapouni?! Já jsem tomu svědek, že jim nenabídli nic jiného," zlobí se žena, kterou zdobí velké zlaté náušnice, vyčesané odbarvené vlasy a dlouhá sukně.

V jejích očích se dají číst veselé i smutné životní zkušenosti . Když přikyvuji, že jsem vdaná, i s partnerem se na mě usmějí: prý ještě tři děti a bude to dobrý. A jakoby tímto drobným aktem byla rázem zbořena neviditelná komunikační bariéra.

Spouští se ovšem lavina emocí a slov. „Nevím, proč tu dělají takový rasismus, že někdo, kdo má snědou pleť jako já, tak asi nemá právo bydlet mezi lidmi? Jak chtějí, abychom byli civilizovaní, když nás takto odsunují?" rozčiluje se žena, která prý v Holešově bydlí už jednačtyřicet let.

Nelíbí se jí, že jsou nové domky postavené na poli u kravína, že si tu děti nemají kde hrát a nejbližší potraviny jsou dva kilometry chůze. Sami tady sice nebydlí, přesto jí to vadí.

„Dřív se takové buňky používaly jen pro stavaře, ale teď sem dali nás. Cožpak my cikáni nejsme normální lidi? Místy jsme lepší než někteří bílí," rozhořčuje se žena.

Od poradkyně Ireny Seifertové se na holešovské radnici dovídám, že s tamní romskou komunitou aktivně pracuje hlavně Jednota Bratrská. Iniciátorem je správce sboru Milan Svoboda.

„Jednou týdně tam máme otevřenou klubovnu, většinou přijde okolo desíti dětí. Chceme zapojit i rodiče, tak jsme třeba naposledy dovezli stůl na pingpong – to si přišli zahrát i mnozí tatínci," vysvětluje Svoboda.

Zastává názor, že nezáleží na počtu dětí, kteří přijdou, ale na postupném budování vztahů s celými rodinami. „Naším dlouhodobým cílem je mít jednoho zodpovědného spolupracovníka z jejich řad. Pak by ten klub vedl třeba jednou týdně právě on," dodává správce.

Ve spolupráci s městem plánují výstavbu fotbalového a v budoucnu i dětského hřiště.

To potvrzuje i holešovský místostarosta Rudolf Seifert: „Je to samozřejmě otázka financí, ale fotbalové hřiště by mohlo být ještě letos. Chceme ale, aby se na tom podílela i tamní komunita, aby to bylo z jejich zájmu," podotýká Seifert. Na zlepšení dostupnosti – vybudování chodníku a autobusové zastávky – si ale asi budou muset Romové z Bořenovské ještě počkat: vše záleží na finančních možnostech města.