VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Stovky turistů pochodovaly přes Bílé Karpaty. Někteří zdolali i 50 km

Nivnice /FOTOGALERIE, VIDEO/ – „Není náhodou trošku ‚úchylné' těšit se na padesátikilometrový horský pochod?" ptal jsem se v předvečer startu Vandrácké padesátky svého kamaráda. „Je! Zvlášť když už jsi to šel a víš, co tě čeká," dostalo se mi odpovědi od parťáka, který se tuhle procházku rozhodl absolvovat se mnou. Jde takovou dálku poprvé. Když jsem ho na tuto akci lákal před půl rokem, významně si klepal na čelo. Na startu jsme však byli oba.

5.4.2015 1 AKTUALIZOVÁNO 7.4.2015
SDÍLEJ:

Vandrácká padesátka.Foto: DENÍK/Lukáš Fabián

V sobotu o půl sedmé ráno valná většina lidí vyspává. U hřiště za Základní školou v Nivnici je však poměrně živo. Startuje tu totiž oblíbený turistický pochod, který má už třicetisedmiletou tradici. Z Nivnice do Nivnice přes vrcholky Bílých Karpat.

Kvůli dubnovému termínu, kdy je na stezkách v podstatě jen bláto, voda nebo sníh a led, se tento pochod řadí k těm nejdrsnějším.

Tímto terénem je navíc potřeba vystoupat a také sestoupat více než dva tisíce výškových metrů. Bez ohledu na podmínky se na nejdelší trasu registruje více než šedesátka odvážlivců.

Jsme zhruba ve 270 m n. m. a v dálce před námi se tyčí náš dopolední cíl. Na Velké Javořině, téměř v tisíci metrech nad mořem, je hezky bílo.

„Nahoře je až třicet čísel sněhu, tak pozor na to," slyšíme hned při registraci.

Nejprve se vydáváme po silnici směrem na Korytnou. Cesta není turisticky značená, ale místo značek slouží vytisknuté vtipy. Čtení však zdržuje, a tak si čteme jen ty nejkratší a ostatní fotím s tím, že si je přečteme později, až půjdeme někde do kopce hlemýždím tempem.

Vstup do lesa je aromatickým šokem. Kam až oko dohlédne, roste medvědí česnek. Jak se jím účastníci pochodu musí brodit, rozmělněné listy provoněly celý les. Od šesti set metrů nad mořem přibývá sněhu a mně značně těžkne batoh.

S ohledem na počasí jsem se připravil na zimní pochod, ale několikahodinové stoupání udělá své, a tak musím většinu oblečení uschovat a jít jen nalehko.

Po necelých čtyřech hodinách konečně zdoláme nejvyšší vrchol Bílých Karpat a dostáváme první razítko na kontrolním stanovišti u Holubyho chaty. Můžeme se občerstvit teplým čajem a chlebem se sádlem. U kontrolního stanoviště se nahrnulo více lidí.

„Jaká je tak úmrtnost pochodu?" ptá se jeden z účastníků a má na mysli, kolik lidí pochod nedokončí či nestihne v limitu.

„Moc ne, tak pět procent," slyší odpověď. V tuto dobu prošlo kontrolou asi prvních čtyřicet chodců, v některých případech i běžců.

„Hergot. Chybí nám číslo 24 a 25. Ti se někde ztratili," poznamenává kontrolor.

„To bude ta úmrtnost," glosuje s ledovým klidem druhý.

Odpočinek je příjemný, ale nám nezbývá než pokračovat. Vše, co jsme vystoupali, teď ztratíme. Před polednem jsme ve straňanském průsmyku, kde se chceme odměnit pivem na cestu.

Bohužel v hospodě nevedou „lahváče". Nouzově si alespoň necháme natočit pivo do půl- litrovky. Je to slabota, ale lepší než nic. Za námi je dvacet kilometrů a čeká nás výstup na Novou horu mezi Stráním a Březovou. Kamarád zjišťuje, že se mu začíná odlepovat podrážka. To není dobré. Přemýšlí, zda pochod kvůli tomu nezkrátit. Na místě, kde tak mohl učinit, však jdeme oba dál.

Při sestupu na Březovou míjíme minerální vodu Janáčkův pramen. Je zde poměrně živo, výletníci tady svačí a jeden z nich nabírá ostatním minerálku. Ochotně obslouží i nás. Kyselka nás osvěží. Má jemně sirnou příchuť, ale ještě ne tolik, aby to bylo na chuť či vůni nepříjemné.

Začínáme se loudat. Vůbec se nám totiž nechce do toho, co je před námi. Před námi je totiž Velký Lopeník ve výšce 912 metrů nad mořem. My stojíme o více než 500 výškových metrů níž a vrchol je jen za tři kilometry. Navíc se jde zpočátku ještě chvíli rovně.

To všechno dáno dohromady znamená, že nás čeká pekelný výstup s prudkým stoupáním. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale nakonec jsme se na liduprázdný vrchol vyplazili. Po krátkém odpočinku pokračujeme dál sněhovou nadílkou na Mikulčin vrch, kde by měla být druhá kontrola. Místy dokonce narážíme na běžkařskou stopu.

Co by ne, na Javořině zase řádili snowboardisté. Po rychlém pivu na stojáka na chatě Janě konečně nacházíme druhé kontrolní stanoviště. Je tři čtvrtě na pět. Dostáváme razítko, čaj a můžeme si vybrat mezi oplatkou či perníkem.

„Snad se nečeká jenom na nás," zjišťuji ‚nenápadně', jak jsme na tom.

Registrovalo se více než 60 odvážlivců

„Ne, ne. Ještě má projít tak deset lidí. Je ale pravda, že už jsem tu tak hodinu neměl být," říká kontrolor. Podle něj by se tudy mělo projít tak ve čtyři hodiny, aby bylo možné trasu pohodlně a včas dokončit.

„No, tak si budeme muset pohnout," odpovídám s úsměvem a snažím se rychle spočítat, kolik nám ještě zbývá kilometrů, jakým terénem a co ze sebe ještě vymáčkneme.

Naštěstí už je to povětšinou jen z kopce a navíc se nám podařilo chytit druhý dech. Za hodinu jsme o pět kilometrů dál. Kvůli časové tísni však rušíme plánovanou návštěvu kamaráda na Lopeníku, kterého jsme chtěli obrat o kafe a štamprli.

Poslední kilometry však taky nejsou žádná procházka. Lesní cesta je absolutně rozbitá od těžebních strojů, a tak musíme jít přímo lesem.

V sedm hodin míjíme poslední kontrolní bod a čeká nás sestup do cíle. Teď už víme, že to asi stihneme. Tak tak, ale stihneme.

„Musíme to stihnout. Já chci diplom. Já už to znovu nepůjdu, víš co," usmívá se kamarád tak trpce, jak se dá snad usmívat jen čerstvě po 45 kilometrech v nohách. Oba také pozorujeme značný pokles mozkové aktivity. Od čtyřicátého kilometru jsou naše debaty na úrovni mateřské školy.

Ve 20:45. Přesně 14 hodin po startu a čtvrt hodiny před koncem limitu dosahujeme cíle a vyzvedáváme si své zasloužené diplomy. „Chcete papírek?" ptáme se, zda máme předložit důkazy o projití kontrolních stanovišť.

„Nemusíte. Vypadáte tak zničeně, že jste to asi ušli," směje se Jiří Miškár, jeden z organizátorů, když nám podává účastnické listy.

„Jsem rád, že jsi mě na to vyhecoval, ale zítra tě budu asi proklínat," říká mi kamarád, když se loučíme. „Zítra? Už dnes," směji se, ale je mi jasné, že i pro mě budou následující dny ve znamení náročné regenerace.

Autor: Lukáš Fabián

5.4.2015 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Výstava nejen hraček v Hulíně - v budově staré školy, kde je nyní také knihovna.

Dětství našich babiček připomíná muzeum hraček

Nejvtipněji naložené vozy na silnicích. Nákladem je vše, co si zamanete.
AUTOMIX.CZ
54

GALERIE: Nejvtipněji naložené vozy na silnicích. Nákladem je vše, co si zamanete

Dům U Slunce má na nádvoří novou fasádu

Historická budova domu U Slunce ve Valašských Kloboukách, v níž sídlí sociální odbor valašskoklobouckého městského úřadu a také úřad práce, absolvovala druhou část obnovy fasády.

Letní Flora zve na setkání v Rajské zahradě, terakotovou armádu i řadu hvězd

Především záplavu pestrobarevných květů vrcholícího léta nabízí letní etapa mezinárodní květinové výstavy a zahradnického veletrhu Flora Olomouc.

Při třídění odpadu buďte pečliví, nabádá obec

ANKETA/ - „Třídění bioodpadu obyvatelé Tečovic vzali za své. Systém funguje. Máme z toho radost,“ říká místostarosta Tečovic Pavel Rapant. Ročně se v obci zpracuje kolem 300 tun bioodpadu. O toto množství se snižuje celková hmotnost ostatních komunálních odpadů v popelnicích, a tedy i náklady za jejich odvoz a ukládání na zlínské skládce.

U Hvozdné je první odchytová klec na divočáky. Další budou příští týden

První odchytovou klec na divočáky kvůli africkému moru prasat už mají myslivci na Zlínsku. Nainstalovaná je v takzvané červené zóně v lese u Hvozdné, který je součástí zamořené zóny. Podle mluvčí Zlínského kraje Renaty Janečkové zatím klec funguje ve zkušebním provozu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení