Přesné místo nálezu samozřejmě prozradit nechce, lokalitu ale klidně jmenuje. „Pod Filků, ale to je široký pojem," směje se. (Filka je nejvyšší hora v katastru obce Lužná, pozn. redakce). Unikátní hřib rodina Vojtěcha Zemánka ochutná zřejmě až v tradiční štědrovečerní houbové omáčce. „Nebyl ani moc chrobavý. Babka, jako moje manželka, jej nakrájela na sušení," prozrazuje Zemánek.

Na houby chodí pětašedesátiletý Vojta, jak mu všichni doma říkají, už od dětství. „Sbírám vše, co je jedlé: holubinky, masáky, bedle, hřiby, synáky, kozáky. Mám doma velký atlas hub, takže když si nejsem jistý, podívám se do něj," vysvětluje.

Houby Vojta nejenom sbírá. Dokáže si na nich také pořádně pochutnat. „Nejradši mám řízky z masáků, bedel nebo hřibů, máčku zase ze synáků a polévku z májůvek," vypočítává houbař tělem i duší.

Úplně nejvíce se každoročně těší právě na ty májůvky (čirůvka májovka, pozn. redakce). „Ty jsou nejlepší. Mají vynikající chuť. Málokdo je ale zná a málokdo je umí hledat," vysvětluje houbař. Houby většinou pojmenovává podle starých lidových názvů. Třeba v dětství sbíral často luhovce nebo máselníky. „Dnes je najdete jen vzácně," pátrá v paměti houbař.

Na houby chodívá sám nebo s vnoučaty. „Letos ještě nebyla ta správná sezona. Loni jsme ale s vnuky během jedné procházky našli tři plné koše hřibů," prozradil další rekord Vojta.

A kdy podle něj ta pravá sezona začne? „Až začnou růst hřiby ve smrčí," těší se Vojtěch Zemánek z Lužné.