Po příchodu do Doteku vás upoutají pestře pomalované zdi. Naproti vstupním dveřím je na omítce nakreslená roubená chaloupka jako vystřižená z obrázků Josefa Lady. Před ní stojí miniaturní makety dvou ovcí z umělé hmoty. Působí to trochu zvláštně. Vítá mne sociální pracovnice Veronika Olejníková.

Odvádí mě dovnitř. Na zábradlí podél zdi nečinně visí plyšová ovečka. Na zdech jsou namalovány různobarevné květiny. Vypadá to tu jako ve školce, avšak jsme v zařízení pro seniory. Proto mě mírně dětinská výzdoba interiéru překvapuje.

„Nejspíš jste si všimla naší originální výzdoby," směje se ředitelka pečovatelského domu Radomíra Lešeňová a podává mi ruku na uvítanou.

„Máme ji tu proto, že někteří senioři trpící Alzheimerovou chorobou mohou vnímat abstraktní obrazy nesrozumitelně. Proto by měla být kresba jasná a barvy v základní barevné škále. Syté proto, že všichni starší lidé špatně vidí. Kvůli své nemoci se postupně vracejí do dětských let. Jejich paměť funguje jako domeček z karet, který se postupně bortí," rozpovídá se o zákeřné nemoci ředitelka.

Poloha jako v děloze matky

Zpočátku se nemoc projevuje velmi nevinně. Více zapomínáte, jste roztržití. Později ztrácíte vzpomínky.

„Máme tu jednu paní, která je ve středním stadiu nemoci. Pamatuje si všechno ze svého dětství, rodinu, přátele i to, kam chodila na hřiby. Vybaví si i podobu manžela a svých dětí. Vnoučata ale už nepoznává. Paměť u Alzheimera vám degeneruje postupně. Čím později ve svém životě jste vzpomínku získali, tím dříve se vám z paměti vytratí. Proto jsme se v pečovatelském domě snažili přizpůsobit vybavení pokojů době, kterou si senioři pamatují, aby se v něm naši klienti dokázali pohybovat.

S těmi hračkami, co jste viděla, si někteří klienti skutečně hrají. S trochou nadsázky se dá říct, že se mentalitou vracejí do dětských let," objasňuje důvody nepatřičně působící výzdoby i vybavení ředitelka.

V mozku má každý z nás paměťové dráhy. U Alzheimera se vlivem nemoci postupně přerušují, až zcela vymizí. Nemocní se těsně před smrtí duševně ocitají v prenatálním stadiu vývoje. „Ukládáme je do takových speciálních polohovacích hnízdeček, která jim připomínají dělohu matky. Je to ta nejranější vzpomínka a oni si ji jsou schopni podvědomě vybavit," pousměje se ředitelka.

Krutý konec: zapomenete, kdo jste

Nejhorší na této nemoci asi je, že postupně ztrácíte vlastní identitu. Zapomínáte na lidi, které jste milovali, přátele i zážitky. Nakonec si přestanete uvědomovat, kdo jste. Nejste schopni se samostatně rozhodovat. Možnost volby ve vás vyvolá pocit úzkosti. Vaše osobnost se pomalu rozpadá a realitu vnímáte jen skrze momentální přítomnost. Klienti pečovatelského domu Dotek trpící demencí si nepamatují ani jména svých pečovatelek.

„Měli jsme tu jednu paní, která byla původně učitelkou. I když si to už nevybavovala, měla pořád tendence nás vychovávat a umravňovat. Třeba si sedla za stůl, vzala do rukou časopis a chtěla nás zkoušet. Neměla vlastní děti. Víte, ony ženy mívají ke svým dětem hluboký citový vztah a potřebují mít pocit, že jejich děti jsou v pořádku. Dáváme jim panenky a oni si myslí, že jsou to živé bytosti a chovají je. Tahle paní panenku zahodila. Ale měla kdysi dům se zahradou, a když jsme jí dali jednou květované povlečení, tak ho každé ráno zalévala. Myslela si, že jde o živé květiny. Chtěla si je natrhat a dát do vázy. Vzala nůžky a celé povlečení nám rozstříhala," vzpomíná na jednu z klientek sociální pracovnice Veronika Olejníková.

Alzheimerova choroba je nevyléčitelná. Může jí onemocnět každý. Nezávisle na inteligenci, kterou dotyčný měl během aktivního života. Trpí jí i lékaři, univerzitní profesoři, stejně jako dělníci. Vliv má mimo jiné i genetika. Nikdo ale přesně neví, jak nemoc vzniká.

Spekuluje se například o skrytých cévních příhodách, častých otřesech hlavy. S přibývajícím věkem stoupá pravděpodobnost, že nemoc propukne. I když jí zatím nelze léčit, existují už medikamenty, které její průběh dokážou výrazně zpomalit. S pacienty se dá pracovat i jinak.

„Používáme řadu terapeutických technik, jako je například bazální stimulace, kdy se seniorů dotýkáme, aby měli pocit lidské blízkosti. Osvědčilo se nám i skupinové cvičení, trénink paměti a motorických funkcí pomocí puzzle, stavebnic a pexesa. Lidem pomáhá i ergoterapie, což je léčba prací. Snažíme se, aby u nás senioři vedli pokud možno normální život. Když jsou toho schopní, vyrábíme s nimi různé drobnosti nebo je zapojujeme do jiných prací. V Německu jsou v poslední době trendem pečovatelské domy s rodinnou atmosférou.

Každý senior zde má vlastní pokoj a v domě je zároveň kuchyň, kde senioři společně s ošetřovatelem vaří. Případně se mohou podílet i na jiných běžných činnostech v domácnosti. Novinkou, kterou postupně zavádíme, je Böhmův psychobiografický koncept. Zatím ještě nemáme pro tento typ péče certifikát, ale postupně ho u nás zavádíme," říká ředitelka. Princip tohoto konceptu je založen na identifikaci seniora s jeho vzpomínkami a okolím v době, kdy se cítil příjemně. Většinou se jedná o dobu jeho mládí.

„Chceme po příbuzných, aby nám přinesli fotografie ze života našeho klienta. Jeho oblíbené předměty, ke kterým má citový vztah, třeba hrníček. Ne se všemi příbuznými se nám ale daří navázat optimální kontakt. Měli jsme tu jednoho pána. Bylo mu šedesát, bývalý sportovec. Měl perfektní rodinné zázemí. Ale jak jeho nemoc postupovala, příbuzní si uvědomili, že s tím nic nenadělají a přestali se tolik snažit. Nakonec ten pán umřel. Víte, je velmi těžké se o tyto lidi starat, dívat se, jak se jejich osobnost postupně vytrácí, není to vždy příjemný pohled a může i bolet," přibližuje krutou realitu ředitelka.

… a pak se začala smát

Své o péči o lidi s demencí ví i pečovatelka Klára Procházková. „Začínala jsem tu jako praktikantka, líbilo se mi tu, a tak jsem zůstala, i když práce je tu fyzicky i psychicky velmi náročná. Setkáváte se s nejrůznějšími lidskými osudy, které nebývají vždy veselé. Ale někdy je ta práce krásná. Starám se například o jednu paní. Bývá velmi smutná, téměř se neusmívá, ale když jsem jí jednou ukázala knihu Vizovic, vybavila si při pohledu na fotografie ulic, ve kterých prožila celý život, nějakou vzpomínku a začala se smát," zakončuje optimisticky Klára.

Pánové v zimní zahradě

pečovatelský dům Dotek ve Vizovicích.Je poledne. Dva pánové středního věku tiše sedí na invalidních vozících v zimní zahradě. Za prosklenými dveřmi si pohrává vítr se zbytky trávy. Pánové srkají horký čaj a sledují, zda zpoza mraků vysvitne slunce a alespoň trochu rozehřeje zimní krajinu za sklem. Ptáme se, zda nechtějí vyfotit. Okamžitě souhlasí. „Opravdu budeme v novinách," radují se. „Já se nechám vyfotit jen s pěknou slečnou," směje se pod vousy silnější pán s brýlemi. Přichází mladá černovlasá ošetřovatelka a oba pánové viditelně pookřejí. V pečovatelském domě se oběma líbí. „Dobře se tu o nás starají, ošetřovatelky jsou na nás milé," říká drobný štíhlý muž s knírkem. Zimní zahradu má rád a sedává tu prý často. „Je tu příjemně teplo a venku za okny je krmítko, kam často přilétají ptáci. Dívám se, jak zobou zrní. Mají krásný život, mohou svobodně létat, kam chtějí. Možná jim i trošku závidím," uzavírá naši krátkou návštěvu pán na invalidním vozíku.

Začátkem roku se organizaci Dotek podařilo zapojit do projektu dárcovských SMS, číslo je 87 777, text DMS DOTEK (cena je tradičně 30 Kč, 27 jde organizaci).