Den čtvrtý: Náš druhý pracovní den

Ukázala jsem mu totiž rozečtenou knížku od brazilského autora Paola Coelho „Ako rieka, ktorá plynie“. Jsou v ní různá zamyšlení. Od dnešního dne z ní každé ráno před snídaní přečtu úryvek, z něhož bychom si mohli něco odnést.

Zdi v nemocničních pokojích máme takřka oškrábané, tak začínáme tmelit. Já s Pavlou Novákovou a Ukrajinkou Nilou místnost, kde bude záchod. Je bez okna, takže na štaflích u stropu si připadáme jako v sauně. Roušku i ochranné brýle, které jsem měla včera iniciativně nasazené, odhazuji v dál.

„Nepochopila jsem ten jejich systém záchodu,“ přijde nevěřícně z toalety Pavla. „Myslíš ten použitý toaleťák vedle v kýblu?“ ptám se. „Jo, to je fakt šílené.“ „Mají prej úzké trubky, takže se nesmí splachovat, jinak by se ucpaly,“ vysvětluji jí už poučená od předsedkyně sdružení Samari Petry Novákové. V hodnocení s ní každopádně souhlasím. Kýbl totiž většinou přiklopený víkem nebývá. Ale zvyk je železná košile.

Práce nám jde od ruky. Kluky už zaučuje místní řemeslník Pišta, jak správně lepit na zeď kachličky. Další parta už nasazuje nová plastová okna do budoucí kuchyně. Když si fotím kuchařku, jak umývá nádobí v provizorní jídelně v plechovém lavoru, omluvně se na mě usmívá. „Zatím musím takto,“ krčí rameny. Dnes nás uhostila polévkou z cuket a jako hlavní jídlo jsme si mohli dokonce vybrat ze dvou variant - mezi pohankovou kaší se sekanou nebo smíchanou rýži s masem. Doma si večer uděláme pro změnu těstoviny se zeleninou a hustý zbytek polévky prostě dolijeme vodou. I včerejší nechutná špatně.

Přestože jsme parta osmi mladých lidí, večer nikam do šantánů nevyrážíme, jak by se dalo očekávat. Hrajeme společenskou hru Activity. Řveme smíchy, když se Vendy Mičková snaží v pantomimě předvést teroristický útok nebo Jakub Rak mravenečníka.