Den dvanáctý: Je to jako na móri, říká dělník Pišta

Čekají nás ale ještě tři pracovní dny ve vinogradovské nemocnici. Dnes, ve středu 4. srpna, se chystáme začít ve velkém malovat pokoje. Nejen kuchyň, záchod a JIPku, ale i další tři místnosti doktorů, které jsme si přibrali. Někteří z nás ještě dobrušují natmelené zdi, jiní korzují s kýblem a penetrují a ostatní už mají v rukou válečky a štětce. Jakou barvu na stěny použijeme, si vybírají samotní lékaři. Mícháme modrou, žlutou i oranžovou. Nosíme s sebou i ředidlo, protože olejovka dokáže napáchat pěknou neplechu.

Část pánského osazenstva stále pokládá v místnostech kachle. Samozřejmě za pomoci místního řemeslníka Pišty. „Jste šikovní,“ chválím skupinku, když jdu obhlédnout situaci. „Je to jako na móri,“ poukazuje na trošku nerovný povrch Pišta, čímž mě vcelku pobaví.
Přemýšlíme, co udělat na večeři. Tuto otázku řešíme v podstatě každý den. Nechceme už ale nakupovat zbytečně moc potravin, protože část skupinky jede v pátek po obědě domů.

„Můžeme uvařit ty fazule, co tam máme, a přikoupíme jenom rýži,“ napadne Petru Novákovou, předsedkyni sdružení Samari. Vybíráme rýži střední cenové relace. Večer litujeme. Je rozvařená a přesto stále křupe mezi zuby. Značka ideál. Společně s fazolemi děláme podezřelou kaši, která je tak ostrá, že projde jen ocelovými ústy.

Původně jsme ji chtěli jít spláchnout ukrajinským pěnivým mokem, hospoda je za rohem od modlitebny. Ale nedáváme to.

Mrtví uléháme do spacáků a během chvilky jsme jak mimina. Zítra nás čeká zajímavý program. Navštívíme dětské oddělení a pojedeme se podívat do chudé cikánské čtvrti.